Bezbariérovost je u nás právo. Zůstane jim i po třiceti letech?

Rekonstrukce domu se dělá jednou za třicet, někdy až za padesát let. Je to jediná chvíle, kdy je reálné odstranit schod před vchodem, rozšířit dveře nebo vybudovat použitelné WC. Když se to nestane při rekonstrukci, nestane se to už nikdy — bariéra v úřadě, ve škole, v ordinaci nebo v restauraci prostě zůstane. Na celý zbytek našich životů.

Přesně o tomhle se teď rozhoduje v Senátu. Projednává se novela stavebního zákona (senátní tisk č. 272) a my jsme se na senátorky a senátory obrátili s naléhavou výzvou. Zjednodušování stavebního práva je legitimní cíl — s tím nemáme problém. Problém máme s tím, že se ze zjednodušování stala zástěrka pro rezignaci na přístupnost veřejného prostoru.

Novela totiž nepřináší kosmetickou úpravu. Přináší dvě systémové změny, které dohromady legalizují obcházení bezbariérovosti a fakticky likvidují její vymahatelnost.

Nejdřív se zúží okruh lidí

Návrh mění definici v § 13 písm. d) tak, že ze zákona vyškrtává seniory, těhotné ženy, lidi s dočasným zraněním i rodiče s kočárky.

Zní to jako technikálie – ale není. Je to zásadní změna filozofie. Dosud platilo, že přístupnost je standardní vlastnost kvalitního prostředí — něco, co má prostě fungovat pro každého, kdo do budovy vejde. Podle novely se z ní má stát „speciální opatření“ pro úzkou skupinu zdravotně postižených. Tedy něco navíc. Něco jako ústupek.

Kdo někdy tlačil kočárek po schodech nebo se po zlomenině pohyboval o berlích, ví, že bezbariérová trasa není vymoženost pro vozíčkáře. Je to trasa, kterou dřív nebo později potřebuje skoro každý.

Navíc je tenhle krok v přímém rozporu s evropským právem — se směrnicí EU 2019/882 i s normou EN 17210, které stojí na principu Design for All, tedy navrhování pro všechny. Stát tímhle vysílá docela jasný signál: potřeby stárnoucí populace a rodin s dětmi jsou druhořadé.

A pak se přidá univerzální výmluva

Druhá změna je ještě zásadnější. Od roku 1995 platí povinnost zajišťovat bezbariérovost i při rekonstrukcích staveb, které podléhají stavebnímu povolení. Přes třicet let. Novela z toho dělá výjimku — a to výjimku postavenou výhradně na penězích.

Nově má být možné rezignovat na přístupnost stavby prostě proto, že úpravy vyjdou draze. Zákon zavádí vágní požadavek na pouze „nezbytné“ bezbariérové užívání a v § 137 umožňuje požadavky na přístupnost ignorovat, pokud by byly „zjevně ekonomicky nepřiměřené vůči přínosům“.

Zkuste si tu větu přečíst očima investora. Je to univerzální výmluva. Nepřiměřené, vůči jakým přínosům? Měřeno kým? Prakticky každý výtah, každá plošina a každé bezbariérové WC se dá takhle vyargumentovat a zrušit. Ekonomický zájem investora se tím povyšuje nad reálnou potřebnost stavby pro společnost.

Úmluva OSN: přístupnost není na zvážení

Tady se dostáváme k jádru věci. Česká republika je od roku 2009 vázána Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Není to deklarace ani doporučení. Je to mezinárodní smlouva, která má přednost před zákonem.

Přístupnosti se v ní věnuje článek 9. A Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením k němu vydal výklad, který mluví naprosto jednoznačně: povinnost zajistit přístupnost je bezpodmínečná. Ten, kdo ji má zajistit, se z ní nemůže vyvázat argumentem, že by pro něj byla nepřiměřenou nebo nadměrnou zátěží. Výbor navíc výslovně dodává, že státy nesmějí používat úsporná opatření jako záminku k tomu, aby přístupnost odkládaly.

Přístupnost je tedy povinnost a je plošná. Týká se skupin lidí, ne konkrétních jmen. Stát ani stavebník nečeká, až někdo přijde a požádá — rampa se staví proto, že budova má být použitelná pro veřejnost, jejíž součástí jsou i lidé na vozíku. Právě u téhle povinnosti Úmluva žádnou ekonomickou výjimku nezná.

Novela stavebního zákona obrací logiku Úmluvy naruby — z bezpodmínečného závazku dělá věc k uvážení, kterou lze poměřovat rozpočtem.

Cena výtahu nemůže mít přednost před právem člověka na důstojný a samostatný život. Nejde o naše přání. Jde o standard, ke kterému se Česká republika zavázala.

Co žádáme?

Senátorky a senátoři mají teď v ruce možnost zabránit tomu, aby se z českých měst a budov staly prostory nepřístupné vlastním občanům. Žádáme je o přijetí pozměňovacích návrhů, které:

1. zachovají dosavadní široké vymezení přístupnosti v § 13 písm. d) včetně seniorů a rodin s dětmi,

2. odmítnou ekonomickou nepřiměřenost jako samostatný důvod (§ 137) pro neaplikování požadavků na přístupnost u rekonstrukcí staveb.

Nejde o nic přehnaného. Jde o zachování stavu, který u nás platí třicet let a je nutné jej ochránit.

Česká asociace paraplegiků – CZEPA, z. s. zaslala 17. 8. 2026 senátorkám a senátorům otevřený dopis s výše uvedenými připomínkami k senátnímu tisku č. 272. 

Převzato z: CZEPA; text vypracoval kolektiv autorů CZEPA

P:S: Podle poslední zprávy Senát návrh vládních poslanců, který předložila ministryně Mrázová zamítl.