Kdo chce změnit svět, musí nejdřív změnit sebe

Noviny moc nečtu, ani se příliš nedívám na zprávy, či jiné zpravodajství, ale informace k nám proudí odevšad. Často se ke mně nějaký, většinou novinový titulek protlačí, a ten, který mne zaujme rozkliknu, ten který nikoli, nechám ladem. Pozornost člověka je selektivní.

Zaujmou nás předměty a informace pro nás nějakým způsobem důležité nebo zajímavé. Co pro nás užitečné není, vypustíme a během sekund se to i vypaří z naší ultrakrátkodobé paměti. Co se nám užitečné zdá, tím se začneme, možná zabývat.

Patřím k lidem, kteří mají rádi přehled, ale, žel, ne vždy, co média divákovi předkládají, je nezkresleno. Mnohdy jsem zaznamenala obrovský, velice atraktivní titulek, pomalu předkládající nějaký skandál, ale po přečtení článku se dovíme něco úplně jiného. Chápu, internetové noviny také potřebují čtenáře a jak jinak je přimět k počtení. To je dlouholetá praxe, servery se perou o příznivce. 

Co mi ale vadí čím dál více, a nevím, zda je to problém žurnalistů, či koho, tak že v poslední době je stále někdo něčím vinen. Premiér Babiš může za stav pandemie v naší zemi, ministr Blatný může za to, že státní zdravotní ústav ukradl vakcíny, ministryně Schillerová za propad ekonomiky…

Lidská potřeba mýt si ruce nad kolektivním děním je, už od dob Piláta, stále přítomná. Z pohodlí naší sedačky je velmi jednoduché a i lákavé se vyjadřovat, kritizovat a vinit druhé, nejčastěji osoby, které příliš osobně neznáme, a nejlépe ty, které jsou mediálně hodně vidět. Už začínám z toho mít pocit, že obvinovat druhé se stalo našim národním koníčkem. Hlavně když u toho můžeme být z obliga. Je to tak bezpečné, nic nemusím, jen hýbat pusou, a cítit se důležitě… Že by to byla nová pandemie napadající kdekoho včetně novinářů?

Neumíme si zamést před vlastním prahem. Zapomněli jsme, že společenské klima a atmosféru ve společnosti, její hodnoty a vize netvoří jen ti nahoře, ale my všichni. Každý jednotlivý člověk, byť sebeméně důležitý, je součástí velkého kolesa nazývaného svět, o úroveň níž stát, město, vesnice, ulice, domov… Každý z nás má podíl na tom, jaký bude svět dnes, zítra, za týden, za rok… Již od dob Newtona víme, že akce způsobuje reakci, a už dávno víme, že se nejedná jen o fyzikální jevy, ale i o činy, slova, myšlenky.

Každý člověk má v sobě vlastnosti, které má rád, a pak ty, které rád nemá. S těmi se nerad ztotožňuje, raději je odsouvá a vytěsňuje a mnohdy to vede k tomu, že je spíše vidí na druhých. Nevím, zda se nám to v těchto dnech neděje mnohem častěji. Situace je vypjatá, jsme prý otrávení, prý znechuceni, nu, je to možné, a tak vyplouvají z nitra různé naše nepěkné vlastnosti, možná vlastní neschopnosti vidíme v Blatném a Babišovi, a vlastní agresi podsouváme jmenovaným politikům, kteří, jak se domnívám, dělají, co mohou.

Co kdybychom začali u sebe? Co kdybychom se místo kritizování podporovali a vysílali do světa pozitivní slova, myšlenky, vibrace, co kdybychom místo toho navrhovali, konali, posilovali se, tvořili? A tak skončím citátem od Marka Twaina: Kdo chce změnit svět, musí nejdřív změnit sám sebe…“

Kateřina Vencálková