Onkologická centra praskají ve švech, ale vítězí papíry
Komplexní onkologická centra praskají ve švech. Paradoxně ale lékaři tráví velkou část svého času administrativou a činnostmi, které by hravě mohl dělat někdo bez lékařského vzdělání. Ulehčit jim práci přitom dnes dokážou koordinátoři péče, onkologické sestry i psychologové. Problematice se věnoval 3. ročník Evropské onkologické konference Zdravotnického deníku.
„Potřeby pacientů jsou velmi individuální a nemocní by měli dostat prostor je sdělit. Aby to nebylo jen naše menu, ze kterého si vybírají. Jenže jsme zavaleni a nemáme na to kapacitu. Na našem pracovišti to řešíme tak, že v týmu máme tři psychology a vytvořili jsme institut ambasadora neboli case managera. Jde o ženu, která sama prošla onkologickou léčbou. Funguje to na principu otevřených dveří – nemocný může kdykoliv zaťukat a služby využít,“ popisuje zástupkyně přednosty pro léčebnou péči Onkologické kliniky FN Olomouc Hana Študentová.
A jak to vidí sami pacienti? „Velkou příležitost vidím v pacientských radách, které mají vznikat od nového roku v každém komplexním onkologickém centru. V nich budou lidé z pacientských organizací a zároveň pacienti z daného centra. Důležité je také mít koordinátory péče a onkologickou sestru, která se postará o to, co pacientské organizace nezvládnou samy zhodnotit,“ načrtává předsedkyně výboru Hlasu onkologických pacientů Petra Adámková.
Problém je ovšem sociální péče. „Máme sociální oddělení, ale to funguje jen pro hospitalizované pacienty. Rádi bychom tedy, aby sociální věci s pacienty řešila ambasadorka. Zatím ale jen tak, že jim je nějak zprostředkuje – nemůže ještě nic vykazovat. Doufám však, že výhledově bychom se mohli posunout a mít na pracovišti plnohodnotného sociálního pracovníka,“ načrtává Študentová.
Její slova potvrzuje přednostka Onkologické kliniky FN Královské Vinohrady Renata Soumarová, podle níž je pomoc sociálního pracovníka v ambulantní sféře podstatně krkolomnější. Aby toho nebylo málo, spadla na lékaře povinnost zabývat se pracovními neschopnostmi. „To do onkologické ambulance úplně nepatří. Nejsme schopni integrovat ostatní choroby, které pacient má, a už vůbec ne vést řízení o invalidní důchod. To nás trápí hodně,“ podtrhává Soumarová.
Že lékaři dělají práci, kterou by hravě zvládl někdo bez lékařského – nebo i zdravotnického – vzdělání, je přitom běžná praxe. „Aby lékař strávil 80 % svého času psaním zpráv a přepisováním záznamů, je drahé a neefektivní. Můžeme se inspirovat na západ od nás, kde je běžné, že lékař pouze provádí rozhovor s pacientem, vyšetří ho a navrhne léčebný postup,“ navrhuje Študentová.
V Olomouci proto mají koordinátorku péče, která připravuje například podklady pro multidisciplinární tým. Zároveň pacienta objednává na konzultaci.
„Dosavadní praxe byla taková, že si lékař psal žádanky sám a všechno si obvolával. Strávil tak třeba hodinu zbytečnou administrativní činností, kterou může dělat kdokoliv jiný,“ upozorňuje Študentová.
Problém ovšem je, jak nezdravotnický personál zaplatit. „Narážíme na kategorizaci míst na klinice. Když potřebuji využít pracovníky na dokumentaci, kteří nemají zdravotnické vzdělání, narazím na to, že jsou v kategorii hospodářských pracovníků. A to znamená, že peníze jsou jinde a o pozice není moc velký zájem. Koordinátor onkologické péče by měl být nějak zařazen a jeho výkon má mít bodové ohodnocení. Dodnes tomu tak není,“ poukazuje Soumarová.
Odlehčit lékařům vedle toho pochopitelně mohou také jiní zdravotníci. Například v Olomouci mají dvě edukační sestry, které třeba novým pacientům vysvětlují, jak funguje léčba a co mohou očekávat. A součástí týmů jsou dnes také psychologové.
„Zatímco pozice lékaře a sestry je ale stabilizovaná, pozice psychologa je poměrně nová. Hodně závisí na vedoucích pracovnících center, jak je přijmou a integrují. Tým z toho ale může benefitovat, protože pak i lékaři komunikují o svých vlastních trápeních,“ poukazuje předseda Psychoonkologické sekce České onkologické společnosti Michal Pospíchal.
Protože jde ale o profesi nedostatkovou, ne vždy se pacienti v centru k této péči dostanou. A když si ji mají zajistit sami, mnozí nevědí, kam se obrátit. „A jsme zpátky u koordinátora či sestry, kteří poradí a navrhnou pacientovi cestu,“ doplňuje Adámková.
Zdroj: Zdravotnický deník
