Paliativní divadlo. Jaké to je hrát pro umírající

Jako první v ČR začala hrát divadlo pro umírající pacienty a pacientky. V Americe připravila one-person show pro přeživší holokaustu. A je také jednou z prvních, kdo se u nás pouští do studia takzvané herní práce v oblasti paliativní péče. Michaela Váňová, herečka, divadelní lektorka, režisérka a doktorandka Divadelní fakulty AMU.

Divadlo může být nástroj a může mít vyšší smysl než jen pobavit diváka: pravdivost této věty si Michaela Váňová ověřila už mnohokrát. 

Důkazem byla mimo jiné slova, která slýchala od diváků-pacientů, kterým zbývaly hodiny, dny, maximálně týdny života. 

„V paměti mám například reakci na představení, které jsem hrála v prostředí paliativní péče: Nemůžu uvěřit tomu, že se o mě ještě někdo zajímá. Sice mě mrzí, že to není moje rodina, ale někdo cizí jako vy, ale je to pro mě důkaz, že jako člověk mám ještě nějakou hodnotu.“ 

Michaela Váňová vystudovala herectví na konzervatoři, a když se rozmýšlela, jak a kde by si mohla dále rozšířit profesní záběr, oslovil ji rozhovor s Radovanem Lukavským. 

V životě se můžeme vydat dvěma cestami. Tou pohodlnější, kde budeme co nejvíc setrvávat v tom, co známe, co funguje, co je pro nás zdánlivě bezpečné. Nebo cestou změn, odvážných rozhodnutí, osobnostního rozvoje, nových směrů a vizí, kde nás bude čekat asi hodně práce a nejistot, ale ve výsledku nejspíš také nesrovnatelně více naplnění a vnitřního uspokojení.

„Pan Lukavský mluvil o tom, že mu přišlo dobré umět kromě herectví ještě něco navíc. A tak mě napadlo jít v jeho stopách a stejně jako kdysi on jsem začala studovat pedagogiku. Časem jsem zjistila, že samotné učitelství není moje cesta, ale na seminářích jsem se potkala s učitelem Radkem Marušákem, který je současně vedoucím katedry výchovné dramatiky na DAMU a díky němu jsem začala objevovat svět dramatické výchovy. Zjistila jsem, že to není jen o ‚nacvičování divadla s dětmi‘, ale že dramatické metody dokážou rozvíjet osobnost člověka nejen v divadelních, ale především osobnostně-sociálních dovednostech.“

Později se rozhodla pracovat s tzv. aplikovaným divadlem. 

„Což je divadlo, které se obvykle nehraje v divadelní budově, ale vstupuje do prostředí ke konkrétní cílové skupině s konkrétními potřebami a na ně reaguje,“ vysvětluje. 

Už dlouho si pohrávala s tématem odloučení od domova, kterého se ostatně dotkla i v představení týkajícím se Wintonových dětí. A chtěla se tím zabývat hlouběji, a to v souvislosti s pacienty a pacientkami v nemocnicích, kteří se už pravděpodobně nevrátí domů – kteří jsou v paliativní péči. 

„Využití divadla v paliativní péči je neprobádané pole, ani ve světě se nic podobného nezkouší, takže jsem cítila, že to je pro mě zajímavá cesta, pro doktorský výzkum jak dělaná. Zároveň jsem věděla, že docházet za diváky-pacienty, kteří jsou v téhle situaci, vyžaduje velkou pokoru a že divadlo, které tam přináším, je hodně křehká záležitost,“ vysvětluje. 

Dvacetiminutové představení hraje vždy jeden na jednoho přímo u lůžka pacienta a příběh o tučňákovi, který se ztratí na moři při svém prvním lovu ryb a hledá cestu domů, v určitém momentě ukončí a vybízí diváka, aby další děj vymysleli společně. 

„Záleží, jak na tom, kdo je. Někdo dokáže divadelní příběh jen sledovat, další už jen poslouchá, jiný se dokáže bez problému zapojovat do hry a plně komunikovat – vést se mnou dialog nebo taky přebrat roli vypravěče.“ 

Michaela Váňová netají, že dvouletý projekt, který probíhal dvakrát týdně ve dvou pražských nemocnicích, byl pro ni osobně mnohdy těžký a bolestný, obzvlášť když s ní někdy pacienti a pacientky probírali témata, která se třeba dotýkala i jí samotné. 

„Někteří pacienti plakali dojetím: ‚Někteří říkali, že si díky představení uvědomili něco, na co se předešlých třicet let marně snažili přijít. Že třeba teď konečně pochopili, proč určité věci prožívali určitým způsobem. A že teď už možná mohou umřít, když si to pojmenovali… Některé momenty byly tak silné, že jsem plakala spolu s pacienty, a zároveň mě utvrzovaly v tom, že divadlo v paliativní péči má bezpochyby své místo,“ říká žena, která mimo jiné učí na DAMU, na katedře výchovné dramatiky, a těší se na to, že třeba jednou do studijních plánů zahrne i aplikované divadlo a pomůže tak rozvíjet tento obor. 

Zdroj: Universitas