Pes může prospívat zdraví člověka. Ale je třeba myslet i na něho
Pes bývá pro mnoho lidí víc než domácí zvíře. Je společníkem, důvodem vyjít ven, oporou v osamění i součástí každodenního režimu. Výzkumy už řadu let naznačují, že soužití se psem může souviset s lepším zdravím a dokonce s nižším rizikem úmrtí. Téma nedávno znovu otevřel deník The Washington Post, který shrnul dosavadní vědecké poznatky.
Závěr je opatrný, ale zajímavý: některé studie skutečně ukazují, že majitelé psů mají nižší riziko úmrtí, zejména na srdečně-cévní onemocnění. Neznamená to však, že pes je zázračný lék nebo univerzální zdravotní pomůcka.
Často citovaná metaanalýza z roku 2019, publikovaná v odborném časopise Circulation: Cardiovascular Quality and Outcomes, zahrnovala data z deseti studií a téměř čtyř milionů lidí. Podle jejích výsledků bylo vlastnictví psa spojeno s nižším rizikem úmrtí z jakékoli příčiny a také s nižším rizikem úmrtí na srdečně-cévní onemocnění. Autoři ale zároveň formulují závěr opatrně: jde o souvislost, nikoli o jednoznačný důkaz, že samotné pořízení psa prodlužuje život.
Jedním z možných vysvětlení je pohyb. Pes vytváří pravidelnou příležitost vyjít ven a chodit, především pokud se majitel skutečně podílí na jeho venčení. Samotné vlastnictví psa totiž automaticky neznamená, že se člověk více pohybuje. Pravidelné venčení ale může vytvářet rytmus dne, podporovat chůzi, pobyt venku a často i kontakt s dalšími lidmi. Právě pravidelný pohyb je jedním z faktorů, které mohou přispívat k lepšímu zdraví srdce a cév.
American Heart Association už dříve upozornila, že vlastnictví domácího zvířete, zejména psa, může být spojeno s nižším kardiovaskulárním rizikem. Zároveň ale zdůraznila, že důkazy nejsou natolik silné, aby bylo možné doporučovat pořízení psa čistě ze zdravotních důvodů.
Důležitý je také psychický a sociální rozměr. Pes může snižovat pocit osamělosti, poskytovat každodenní společnost a dávat člověku pocit potřebnosti. To může být významné zvláště u seniorů, lidí žijících samostatně nebo osob, které se po nemoci či úrazu obtížně vracejí do běžného života. Studie publikovaná v květnu 2026 u starších lidí žijících ve vlastním prostředí skutečně zjistila souvislost mezi soužitím se psem a nižší mírou emoční osamělosti. Ani tady ale nejde o jednoduchý vztah, který by platil pro každého.
Právě v tom je potřeba být opatrný. Pes může člověku pomáhat, ale neměl by být prezentován jako „prostředek“ proti osamělosti, nemoci nebo stáří. Je to živá bytost se svými potřebami. Potřebuje pravidelnou péči, pohyb, krmení, veterinární ošetření, bezpečné prostředí, trpělivost a dlouhodobý závazek.
U starších lidí, osob se zdravotním postižením nebo lidí po vážném onemocnění je proto důležité předem přemýšlet nejen o tom, co může pes přinést člověku, ale také o tom, zda člověk dokáže dlouhodobě zajistit dobrý život psovi. U lidí s omezenou pohyblivostí je třeba zvážit také to, zda dokážou psa bezpečně vést a zda pro ně například prudké zatažení za vodítko nepředstavuje riziko pádu. To neznamená, že by senior nebo člověk se zdravotním postižením neměl mít psa. Naopak, v mnoha případech může být soužití se zvířetem velmi obohacující pro obě strany. Musí ale odpovídat reálným možnostem člověka. Jinou situaci má aktivní senior, který chodí každý den ven a má kolem sebe rodinu nebo sousedy, jinou člověk s vážným omezením pohybu, častými hospitalizacemi nebo nejistým zázemím. Odborné práce věnované zdravému stárnutí lidí i psů upozorňují, že je důležité podporovat odpovědné vlastnictví zvířat, nikoli pouze zdůrazňovat jejich přínosy pro člověka.
Praktická otázka proto zní: co se stane, když majitel onemocní, skončí v nemocnici nebo dočasně nezvládne venčení? Kdo psa vyvenčí, nakrmí, odveze k veterináři nebo se o něj postará několik dní? Právě takové situace by měly být promyšlené ještě před pořízením psa. Bez záložního plánu se může z dobrého úmyslu stát problém pro člověka i pro zvíře.
Někdy může být vhodnější jiná forma kontaktu se zvířetem. Pro někoho je lepší návštěvní canisterapie, pravidelné setkávání se psem v rámci komunitní služby, pomoc s venčením psa někomu známému nebo dočasná péče o zvíře v rodině. Takové řešení může přinášet radost, kontakt i smysluplnou aktivitu, aniž by veškerá odpovědnost ležela na jednom člověku.
Vědecké poznatky tedy naznačují, že pes může být pro zdraví člověka významným přínosem. Může podporovat pohyb, pravidelný režim, psychickou pohodu i sociální kontakty. Zároveň ale platí, že pes není lék, sociální služba ani kompenzační pomůcka. Je to partner v každodenním životě. Pokud má soužití člověka a psa prospívat, musí být dobré pro oba.
Autor článku Ivana Šmídová
Zdroj: HELPNET
Foto: osobní archiv Mayry
