Už jdu zase na operaci. Čtěte osobní zpověď pacienta
Je to tady znovu. Další operace. V pořadí už osmá. Strach tentokrát nesměřuje ani tak k samotnému zákroku, ale k tomu všemu okolo – k organizačním a logistickým problémům, k dopadům na rodinu, práci i sociální vztahy. Operace totiž nejsou jen několik nepříjemných dnů v nemocnici. Jsou to měsíce nejistoty, plánování,obav a přehodnocování toho, co člověk ještě zvládne.
Za ty roky jsem si vytvořila vlastní „syndrom bílého pláště“. Vedle dobrých zkušeností mám bohužel i ty špatné – spojené s pocitem ztráty důstojnosti, s nepochopením nebo s drobnými, ale o to bolestnějšími selháními v péči. Nemluvím o medicínské odbornosti, ale o obyčejné lidskosti.
Ta operace je dlouhodobá už teď – přestože samotný zákrok je teprve v plánu. Zásah do dolní končetiny, do kosti, znamená týdny, možná měsíce omezení. Hojení kostí je pomalé. Už nyní řeším, jak bude fungovat rodina, práce, pes, finance. A s tím přichází i podrážděnost, únava a emoce, které se nedaří vždy uhlídat.
Okolí reaguje různě. Někdo zlehčuje: „Aspoň si v nemocnici odpočineš.“ Jiný projeví podporu, ale s odstupem: „Držím palce, pak si zavoláme.“ A pak jsou ti, kteří se snaží upřímně pomoci a dodat optimismus. Přesto mám někdy pocit, že nikdo z nich vlastně netuší, o čem mluvím. Sama si pak kladu otázku, zda nepřeháním. A zároveň mám pocit, že po druhých chci víc empatie, než jsou schopni nebo ochotni nabídnout.
Nemocnice samotná je další kapitola. Soukromí mizí, kontrola nad vlastním životem také. Stud se stává luxusem. Čas personálu je vzácný. Postupně se učím nechtít víc, než je napsáno v dokumentaci. Zvonky nefungují, „měli jste zavolat na mobil“. Pacienti se bojí ozvat, protože jsou na personálu plně závislí. I drobné konflikty nebo upozornění na problém mohou situaci ještě zhoršit.
Na operačním sále je to jiné. Tam cítím profesionalitu a jistotu. Po ověření jména a správné nohy usínám s pocitem, že jsem v rukou odborníků. Probuzení je ale tvrdé. Bolest, nevolnost, zmatení. Útržky vět, poznámky, které slyšet nechcete, když ležíte bezmocně na dospávacím pokoji. Další dny se vlečou. Každý pohyb je náročný, každá cesta na toaletu malou expedicí. Kluzká podlaha, berle, zástěna posunutá kvůli úklidu. Realita nemocničního provozu se střetává s realitou lidské zranitelnosti.
A člověk si postupně zvyká. Nevyčnívat. Nebýt „problémový“. Doufat, že další den bude o něco snesitelnější než ten předchozí.
Co se u pacientů v ČR typicky „láme“ mimo samotný výkon
České zdravotnictví je z hlediska dostupnosti a odbornosti péče dlouhodobě hodnoceno jako silné v řadě klinických oblastí, ale pacientská zkušenost se často láme na tom, co není přímo „chirurgický výkon“ – organizace péče, komunikace, čas personálu, soukromí a důstojnost v běžných situacích. Tlak na ošetřovatelskou péči je přitom strukturální, nikoli jen „selhání jednotlivců“.
Mezinárodní srovnání: ČR má hodně lůžek, ale to neznamená automaticky „komfort“
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), mezinárodní vládní organizace, sdružující 38 ekonomicky rozvinutých států, které prosazují tržní ekonomiku a demokracii, uvádí pro Česko zhruba 4,3 praktikujících lékařů a 9,0 praktikujících sester na 1 000 obyvatel. Zároveň má ČR přibližně 6,7 nemocničních lůžek na 1 000 obyvatel, tedy nad průměrem OECD. Více lůžek ale samo o sobě neřeší, co pacient vnímá na oddělení: zda je dost lidí na směně, aby péče nebyla jen „splněná“, ale také lidsky snesitelná.
Zároveň v Česku v současné době platí, že struktura lůžek se mění a část akutních lůžek se ruší nebo převádí do následné, dlouhodobé péče. To pak pacienti často vnímají jako „už jich není tolik“, protože jde hlavně o akutní lůžka a o dostupnost personálu, ne o součet všech lůžek dohromady. Například Všeobecná zdravotní pojišťovna uvádí, že ke konci roku 2024 došlo ke zrušení 1 864 akutních lůžek a zároveň k navýšení lůžek následné a dlouhodobé péče.
Nerovnoměrná dostupnost a stárnutí zdravotnického personálu
Analytická studie na Národním zdravotnickém informačním portálu (NZIP) – program Zdraví 2030 – popisuje mimo jiné stárnutí sesterské populace, regionální rozdíly a predikce kapacit: tedy faktory, které se v praxi mohou promítat do přetížení oddělení, zkracování času na pacienty a zvýšeného rizika „drobností“, které ve výsledku formují celkovou zkušenost z hospitalizace.
Podobně i OECD v profilu České republiky upozorňuje na dlouhodobé obavy z nerovnoměrné distribuce pracovníků a stárnutí workforce a zmiňuje, že některé nemocnice hlásí omezení provozu kvůli nedostatku sester a dalších pracovníků.
Směny a únava jako systémové riziko
Ve veřejné debatě se objevila i legislativní úprava umožňující v některých režimech velmi dlouhé „služby“ kombinující směnu a přesčas, což profesní organizace a odbory dlouhodobě kritizují kvůli únavě a dopadům na bezpečí a kvalitu péče. Pro pacienta se to typicky neprojeví jako „velký skandál“, ale jako řetězec drobných selhání: tón komunikace, neochota, přehlédnutá potřeba, zkratka v respektu.
Z těchto důvodů má smysl číst osobní zkušenosti dlouhodobých pacientů jako zpětnou vazbu k tomu, co je v systému často „neviditelné“. Nejde o popření odbornosti české medicíny, ale o připomenutí, že kvalita péče se pro pacienta skládá z detailů: zda se dovolá pomoci, zda se nemusí bát „obtěžovat“, zda si uchová důstojnost, i když zrovna nemá „nohu“, sílu ani kontrolu nad situací.
Stejně důležitá jako stížnost je ale i pozitivní zpětná vazba. Když pacient zažije dobře zvládnutou komunikaci, respekt k důstojnosti, ochotu vysvětlit postup, drobné projevy lidskosti nebo skutečný zájem v situaci, kdy je zranitelný a závislý na druhých, stojí za to to pojmenovat. Pro zdravotnický personál může takové ocenění fungovat jako potvrzení, že i v tlaku směn a personálního nedostatku má jejich práce smysl a že „neviditelné“ detaily jsou pro pacienta zásadní.
Zároveň je to praktická informace pro management: ukazuje, kde procesy fungují, jaké přístupy se vyplatí podporovat a kdo je nositelem dobré praxe. Pozitivní zkušenosti tedy nejsou jen „pochvala“, ale také užitečná data o kvalitě péče — a někdy i nejsnazší způsob, jak posílit to, co v systému funguje správně.
Kam se obrátit
Pokud pacient narazí na problém mimo samotný výkon, například při komunikaci, organizaci, zacházení, dostupnosti, první krok je vždy podat stížnost přímo poskytovateli zdravotní péče, nemocnici / ambulanci, a trvat na písemném vyřízení. Praktický přehled postupu shrnuje NZIP v textu „Právo na podání stížnosti“ (co uvést, lhůty, další kroky). Když pacient s vyřízením nesouhlasí, může se obrátit na správní orgán, který poskytovateli udělil oprávnění, typicky krajský úřad nebo magistrát. Základní „dvoustupňový“ postup popisuje i Portál občana ve službě „Stížnost proti postupu poskytovatele…“. U systémových situací, kdy péče není dostupná, například nedaří se najít lékaře či termín, je vhodné využít formulář MZČR „Stížnost na nedostupnost zdravotní péče“. Pokud jde o širší ochranu práv a doporučení jak stížnost věcně sepsat a eskalovat, užitečný je materiál veřejného ochránce práv „Jak podat stížnost…“ (praktický návod a doporučení).
Pacientské organizace
Pacientské organizace často pomáhají s orientací v systému, sdílením zkušeností, navazujícími službami, jako jsou sociální dávky, kompenzační pomůcky nebo rehabilitace, podporou pro rodiny i tím, že sbírají a předávají zpětnou vazbu o „pacientské zkušenosti“ směrem k institucím. Pro rychlé hledání konkrétní organizace podle diagnózy nebo regionu je praktický výpis pacientských organizací na Pacientském hubu (MZČR). Pro zastřešující koordinaci napříč diagnózami lze využít Národní asociaci pacientských organizací (NAPO, „Síla pacientů“), která sdružuje desítky členských pacientských organizací a podporuje jejich práci. U tématu onkologické/hematoonkologické zátěže a dopadů léčby na rodinu a sociální fungování je příkladem specializované platformy Hlas onkologických pacientů, která sdružuje pacientské a podpůrné organizace a zaměřuje se i na kvalitu života a návaznou podporu.
Odkazy a zdroje:
ČSÚ https://csu.gov.cz/pracovnici-a-mzdy-ve-zdravotnictvi
NZIP právo na stížnosti https://www.nzip.cz/clanek/237-pravo-na-podani-stiznosti
ODBORY ZDRAVOTNICTVÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE ČR https://www.zdravotnickeodbory.cz/aktuality/novinka-od-1-1-2024-sluzby-ve-zdravotnictvi-az-24-hodin
tisková zpráva VZP z 31. 3. 2025 https://www.vzp.cz/o-nas/aktuality/vloni-zaniklo-temer-2-000-luzek-akutni-pece-nejvice-na-oddelenich-chirurgie-gynekologie-a-porodnictvi-posiluje-naopak-stale-potrebnejsi-pece-nasledna
Portál občana „Stížnost proti postupu poskytovatele při poskytování zdravotních služeb“ https://portal.gov.cz/sluzby-vs/stiznost-proti-postupu-poskytovatele-pri-poskytovani-zdravotnich-sluzeb-S1017
formulář MZČR Stížnost na nedostupnost zdravotní péče https://nedostupnapece.mzcr.cz
Veřejný ochránce práv „Jak podat stížnost, když nejste spokojeni s poskytováním zdravotních služeb“ https://www.ochrance.cz/uploads-import/ESO/Priloha_5312-17-PJE-Vzor_postupu_pro_vyrizovani_stiznosti_na_poskytovani_zdravotni_pece.pdf
pacientské organizace na Pacientském hubu (MZČR) https://pacientskyhub.cz/organizace
Národní asociace pacientských organizací (NAPO, „Síla pacientů“) https://silapacientu.cz
Hlas onkologických pacientů https://hlaspacientu.cz
Zdroj: Helpnet
