INFO: V polovině května odešel Petr Kužvart (1956-2022)
Naděžda Bonaventurová píše o osobní tragédii člověka příliš čestného, příliš zásadového, příliš inteligentního, příliš spravedlivého a příliš statečného. O tragédii Petra Kužvarta, který byl jeden čas i spolupracovníkem časopisu Konec konců, který MS kruh vydával v letech 2004 až 2008.
Petra Kužvarta jsem měla to štěstí poznat ještě před oním tragickým obdobím zápasu s depresí. Ostrá, břitká, přesná, nebojácná inteligence, schopnost okamžitě nalézat souvislosti, rozsáhlá a exaktně kritická znalost historie, schopnost zaujatě diskutovat a přitom naslouchat a zvažovat argumenty, které zazněly, okamžitě dospívat k logickým závěrům. Byla to doba, kdy se bezohlední developerští dravci v okamžiku, kdy se do něčeho vložil, ocitali v defenzívě. Došly mu náhle psychické síly uprostřed zápasu o onen rohový dům na Václavském náměstí od architekta Kozáka. Následovalo ono hrozné období, přerušené jen několika měsíci naděje, období, kdy to najednou nebyl on. Nebylo mu bohužel pomoci.
Zvláštní a velice silná osobnost, která se vnitřně i vnějšně odmítala smířit s faktem, že po tak zvané sametové revoluci byly veškeré naše do té doby společné hodnoty, materiální i ideální, roztříděny a každá dostala cenovku, do té doby zaručené právo na zdraví, bydlení, vzdělání, jídlo, práci a důchod se stalo předmětem cynického bezohledného kšeftu. Místo aby se stal jedním z mnoha právníků, kteří se chopili příležitosti, aby si nahospodařili v onom polistopadovém nákupním středisku, kde na prodej bylo naprosto všechno, od cukrovarů po vlastní babičku, a kde jsme my naivkové, dědicové představ o socialismu s lidskou tváří, s otevřenými ústy přihlíželi drancování území, dobytého kapitálem, postavil se Petr Kužvart mezi nás a před nás na barikádu, kterou vztyčilo jeho svědomí a hluboké přesvědčení o tom, že pravda je na straně těch, kdo jsou právě obíráni o všechno, ač mnozí to ještě netuší.
Jednou z těchto společných hodnot byla příroda a životní prostředí. Za socialismu jsme viděli, jak je často obětována ekonomickým důvodům, sledovali jsme, co se dělo na Mostecku a na Ostravsku, jak byly řeky znečištěny průmyslovým odpadem, krajina skládkami, půda pesticidy. Ekonomika versus ekologie bylo téma sedmdesátých a osmdesátých let, kdy začalo být jasné, že to takhle dál nepůjde, vzpomeňme na hnutí Brontosaurus a konečně na masivní odpor veřejnosti proti stavbě tunelu pod pražskou Stromovkou. To už bylo těsně před listopadem. Současně probíhal zápas o zachování některých hodnot v památkové péči – o zachování původní podoby vily Tugendhat, o zachování starých výkladců pražských obchodů v historickém centru – a najednou listopad a konec. Spadla opona. Konec diskuse o takových prkotinách, byly dobré jako vlajka odporu proti režimu, ale teď šlo přece už o jiné hodnoty: o peníze. Když jsem se vrátila po deseti letech ze zahraničí, nebylo po výkladcích ani stopy, byly vybourány nebo jinak zdevastovány novými majiteli ať už luxusních či velmi pofidérních obchodů, historické ozdobné mříže nad vstupy uřezány, historické domy včetně architektury dvacátých a třicátých let v centru restituovány a skoupeny italskými investory do nemovitostí a bez milosti vykuchány, nebo ponechány vlastníky, až spadnou.
Myslím, že Petr Kužvart si musel uvědomit velice rychle, jak bylo vlastně i ekologické hnutí využito k listopadovému vyhrocení a odhozeno, že zatímco dříve ekologie trpěla kvůli našemu společnému hospodářství, teď trpí kvůli chamtivosti a bezohlednosti soukromých vlastníků, kteří ohrožují i to, co předchozí režim chránil, a jeho zásadní smysl pro spravedlnost ho musel přimět, aby prohlásil, že tohle tedy ne a pokud developerský kapitál projde všude, přes něho se nedostane. Soupis jeho mnoha vyhraných bitev byl publikován na !Argumentu.
V době, kdy jsem ho poznala, kraloval Petr Kužvart v plné síle své nekonformní osobnosti a brilantního intelektu svému přátelskému kroužku v kultovních «zaplivandách» poslední cenové skupiny, oněch demokratických «osvěžovnách těla a ducha», a plánoval další neohrožená husitská tažení: proti jednomu bezohlednému investorovi na okraji Prahy, který pojal kultivaci brownfieldu jako příležitost k masivní, nelegálně převýšené a rozšířené stavbě dusící jako mastodont okolní rodinné domečky a práva jejich obyvatel, proti bourání rohového domu na Václavském náměstí a v perspektivě proti plánu stavby hotelů v oblasti historického vyšehradského jachtklubu. Současně pokračoval v psaní esejí do tehdy ještě alternativně kritických Britských listů – články stojí za to si přečíst, jsou trvale aktuální.
A pak přišel ten zlom. Petr Kužvart odchází uprostřed práce, skládá zbraně. Uzavírá se neprostupně do sebe. S čím to souviselo, neví nikdo, ani jeho nejbližší. Lze se jen dohadovat.
Tak pronikavá inteligence si musela uvědomovat, jak byly postupně vyprázdněny a zneužity všechny opravdové hodnoty, za které bojoval, a to tak, že už samo slovo hodnota se stalo natolik zprofanovaným výrazem, že se jej skoro stydím použít. Musel cítit, že jsme se ocitli v přelomovém bodě, kde zabránit nějakému lokálnímu ekologickému nebo kulturnímu zvěrstvu je jen dočasné ucpání díry v praskající hrázi, které vlastně otevírá cestu vodě o kus dál.
Z ekologie se stal militantní ideologický nástroj nastupující nové globální diktatury elit, z lidských práv a demokracie nástroj šíření ekonomického panství nad zdroji a trhy, z boje proti korupci nástroj šikany, z levicových myšlenek o solidaritě se slabšími, o přednosti společného před soukromým a o právu neziskových občanských sdružení tento princip hájit se stal nátlakový nástroj obcházení systému politických stran.
To vše, o co Petrovi Kužvartovi šlo, a co čestně a nezištně bránil, bylo vyprázdněno, zbaveno původního smyslu, zkarikováno a ukradeno, jeho práce mu byla odcizena, v onom pravém marxistickém smyslu slova odcizení.
Petr Kužvart by rozhodně protestoval proti tomu, aby byl nazýván romantickým marxistou. Takovou salónní navoněnost a pokus o obroušení ostrých hran své osobnosti by nesnesl. Byl marxistou skutečným – v původním a nejvlastnějším slova smyslu – byl dialektickým materialistou a do morku kostí lidovým demokratem. Čest jeho památce.
AUTOR: Naděžda Bonaventurová
ZDROJ: Časopis Argument
