Očkování není ideologie a prevence není katalog

Debata o Národní očkovací strategii se v posledních týdnech posunula nebezpečným směrem a připomněla jednoduchý fakt: kdykoli se odborná témata stanou předmětem veřejných vyjádření politiků, vstupují nevyhnutelně i do politické roviny a stává se z nich politikum. Místo věcné diskuse o tom, jak zlepšit prevenci a ochránit zdraví lidí, se z očkování stalo politické téma.

To jest má přitáhnout pozornost voličů. A to je problém. Ne kvůli dokumentu samotnému, ale kvůli důsledkům, které takové politikaření má.

Prevence není katalog, ze kterého si lze vybírat položky podle pocitů nebo politické sympatie. Je to provázaný systém, kde selektivní relativizace jedné části narušuje důvěru v celek. Jakmile se začne rozdělovat na „přijatelné“ a „nepřijatelné“ části podle politického klíče, přestává plnit svůj účel.

Od politiků z SPD, strany vládní koalice, slyšíme, že „některé vakcíny nevadí“, zatímco jiné jsou zpochybňovány. Typicky se argumentuje tím, že dětské očkování je v pořádku, ale očkování dospělých nebo některé typy vakcín již nikoliv. Takový přístup ale neodpovídá tomu, jak prevence funguje v reálném životě. Očkování není jednorázový akt v dětství, ale ochrana napříč celým životem.

Dětské očkování a očkování dospělých spolu úzce souvisejí. Děti vyrůstají v populaci dospělých – rodičů, prarodičů, učitelů, zdravotníků. Pokud se u dospělé populace systematicky zpochybňuje prevence, oslabuje se tím i ochrana dětí. Zároveň platí, že mnoho infekčních onemocnění má nejzávažnější průběh právě v dospělosti nebo ve vyšším věku, případně u lidí s chronickým onemocněním. Prevence, která končí v dětství, není prevencí, ale pouhou iluzí bezpečí.

Stejně tak nelze oddělovat prevenci infekčních onemocnění třeba od prevence onkologické. Očkování dnes nechrání jen před akutními infekcemi, ale také před vznikem některých nádorových onemocnění. Právě zde se ukazuje, jak krátkozraké je stavět jednotlivé oblasti prevence proti sobě.

Pokud společnost deklaruje, že jí záleží na včasném záchytu rakovin a snižování onkologické zátěže, nemůže současně relativizovat jeden z nástrojů, který k tomuto cíli prokazatelně přispívá. Výzkum a vývoj v této oblasti navíc pokračují a dávají naději, že role imunizace v prevenci dalších onemocnění, včetně onkologických, se bude dále rozšiřovat.

Ve zdravotnictví se nemá rozhodovat podle nálady nebo pocitů, ale na základě dat, podle účinnosti, bezpečnosti a přínosu pro veřejné zdraví. Jakmile se prevence začne selektivně relativizovat – jednou se zpochybní očkování dospělých, jindy jeho úhrada nebo podpora – podkopává se důvěra lidí v celý systém. A bez důvěry nefunguje žádná prevence.

V této souvislosti se objevuje i argument, že osvěta a informování o očkování by neměly být úkolem státu, ale měly by si je zajišťovat samotné farmaceutické firmy, které vakcíny vyrábějí. Takový pohled ale míjí podstatu veřejného zdraví. Prevence není marketingový nástroj a zdravotní politika není prodejní kampaň.

Zvyšování osvěty o nemocech a informování občanů o preventivních opatřeních je odpovědností státu právě proto, aby bylo nezávislé, důvěryhodné a zaměřené na zdraví lidí, nikoliv na zájmy jednotlivých aktérů. Přenášet tuto roli mimo veřejné instituce znamená další oslabení důvěry, kterou je dnes naopak potřeba posilovat.

A právě důvěra je klíčová. Lidé potřebují věřit, že zdravotní politika je vedena v jejich zájmu, nikoliv jako nástroj politického vymezování. Když se z prevence stane předmět politického sporu, kdo na to doplácí? Ne politici. Doplácejí na to senioři, chronicky nemocní, rodiny s dětmi. Tedy ti, kteří systému důvěřují a spoléhají se na něj. V konečném důsledku na to pak doplácíme my všichni, kteří solidární systém veřejného zdravotního pojištění financujeme.

Toto si uvědomují i zaměstnavatelé, které z podstaty věci zdraví jejich zaměstnanců zajímá, a proto je motivují k lepší péči o ně i cestou zaměstnaneckých benefitů. To není nátlak, ale přirozený a logický krok: investice do zdravé pracovní síly a ekonomické prosperity.

Tvářit se, že zpochybnění části očkování nemá vliv na celek, je další iluze. Prevence nefunguje stylem „toto ano, toto ne“. Jakmile se otevře prostor pro nekonzistenci, oslabuje se celý systém. A oslabování prevence se dříve či později projeví vyšší nemocností, větší zátěží zdravotnictví a vyššími náklady spojenými s léčbou pro stát i jednotlivce.

Skutečné riziko dnes nepředstavuje samotná Národní očkovací strategie. Rizikem je nejistota, kterou kolem prevence vytvářejí politické hry. Ty cynicky pracují s lidskými obavami a strachem, aby mobilizovaly potenciální voliče. Hrozby se přitom mění podle potřeby: jednou je strašákem migrace, jindy očkování.

Každý rok, kdy se místo implementace strategie diskutuje o jejím rušení či zpochybňování, je rokem promarněné příležitosti chránit zdraví lidí. Odvracení pozornosti od podstaty k „líbivému“ argumentu o přenášení kompetencí na mezinárodní organizace a ztrátě suverenity v rozhodování je v kontextu Světové zdravotnické organizace ukázkou neznalosti fungování mezinárodního systému ochrany veřejného zdraví.

Viry a bakterie „nerespektují“ politickou příslušnost, světonázor, neznají hranic, proto je mezinárodní spolupráce, výměna informací a koordinace opatření naprosto klíčovou součástí ochrany veřejného zdraví na národní úrovni. Kdo si to neuvědomuje, či toto popírá, hazarduje se zdravím a životy lidí.

Odpovědná zdravotní politika má jedno základní pravidlo: chránit zdraví občanů jako celek. Ne si z něj vybírat jen ty části, které se zrovna hodí do politického příběhu. Očkování není ideologie ani politická hra. Buď ho bereme jako funkční systém prevence v průběhu celého života, nebo si musíme přiznat, že ho přestáváme brát vážně.

Eva Karásková, Zdravotnický deník

Text je osobním komentářem autorky, nikoliv stanoviskem jejího zaměstnavatele