Máme zapeklitý problém kolem návštěv tatínka
Milá Sally, naši blízcí příbuzní, u kterých je tatínek, nám zamezují v přístupu k němu. Ale jsou chytří, nedozvoníme se, neberou telefony. Když se nám to po několika dnech podaří, tak se tváří, že neslyšeli nebo že nebyli doma. Přitom s tatínkem pořád doma někdo je. To se potom těžko dokazuje, že je tam špatná vůle, i když víme, že špatná vůle je. Kolikrát necháme něco pro tatínka za dveřmi a jdeme domů. Máme to relativně kousek, ale ve skutečnosti to je, jako by bydlel na druhém konci republiky. Ale co dělat? Příbuzní se tváří, že nechápou, o co nám jde, a že se nic neděje. Tatínek má už 90,a když jsme s ním výjimečně o samotě, naznačuje, že nechce mít hlavně problémy. Dá se v takové věci poradit?
Odpověď
Moji milí,
řešíte opravdu zapeklitý problém a zajímalo by mě, jestli se vám ho podaří rozlousknout.
Tatínek je v ústraní, smí k němu jen omezený okruh lidí, sami si s ním moc nepopovídáte. A když, moc vám neřekne. Mezi řádky od vás probleskuje, že se bojí, že nechce dělat problémy. A co hůř, tuto situaci vytváří vaši příbuzní, zapírají se, nereagují na zvonek. Jak říká klasik, je něco špatného ve státě dánském. I ptám se: „Copak asi?“
Ideální varianta je, že jste prostě měli smůlu a na návštěvu jste přišli v době, kdy opravdu zrovna nikdo nebyl doma, nefungoval zvonek, nebo byli všichni i s dědečkem na procházce.
Ovšem jako pravděpodobnější se mi jeví situace, že vás za dědečkem opravdu nepustí schválně. Tak se mi zdá, že je toto chování vašich příbuzných důsledkem nějakého problému z dřívějška. Že by majetek? Dědeček se dožil úctyhodné devadesátky. Že by si vaši příbuzní vymínili nějaké výhody, o kterých vy nevíte, a oni se domnívají, že by vám vadily? Nebo mají nějaký důvod domnívat se, že byste naopak mohli chtít něco pro sebe vy? A proto vás s ním nechtějí nechávat o samotě? Nebo se snad bojí, že byste mu mohli ubližovat?
Že jsou to nesmysly a fabulace? Že „vařím z vody“? No samozřejmě! Ale to je přesně podhoubí pro vznik problémů z nepochopení. Osočování až averze místo vzájemné komunikace a snahy o pochopení. Je-li opravdu v centru dění dědeček a jeho důstojné žití a dožití v kruhu rodinném, nastává čas ke zcela otevřené debatě o rozdělení péče bez vyčítání a obviňování, co kdy kdo udělal a neudělal. Místo toho zkuste navrhnout střídání, hlídání, procházky či návštěvy v předem daný čas. Ale ne jednou za měsíc! Aspoň dvakrát, třikrát týdně. A pokud to bude příbuzným vadit, ptejte se, co jim vadí. Třeba mají pocit, že je kontrolujete, že je chcete pomlouvat, že jim uvidíte „pod pokličku“.
Moc bych vám přála, abyste našli v rodině sílu „vytáhnout kostlivce ze skříně“ a vzájemně si vyříkat problémy. Možná zjistíte, že to není tak strašné, že se možná vzájemně obviňujete z něčeho, co není pravda, nebo jsou to staré pokřivené polopravdy.
Možná ale k dohodě nedojdete. Problémy nemají jednoduchá řešení. Vytrvejte, choďte na další návštěvy, nabídněte profesionální pomoc dědečkovi – pečovatelky, zdravotní sestry, pobyt v odlehčovací službě. Tak docílíte, že dědečka uvidí víc lidí a lépe by si všimli nějakého nekalého jednání.
A pokud by všechno selhalo, můžete upozornit dědečkova praktického lékaře nebo místní sociální odbor na nevhodné chování pečujících a zmínit vaše obavy o jeho zdraví. I když tak výrazně vyhrocený se mi tento problém nejeví. Důležité je vytrvat, ať si můžete vzájemně s dědečkem užít hezké chvíle bez negativních emocí.
Vaše Sally
