Názor Jaroslava Štěpaníka: Co si lidé přejí, a co se jim naopak přejí

Patřím k vytrvalé skupině zmenšujícího se okruhu abonentů denního tisku. Daří se mi dokonce většinu obsahu předplaceného deníku přelouskat. Se svými novinami jsem vcelku spokojen. Postesknout si možno, že pozitivních zpráv jako jinde mnoho nenajdu. Doba jako by si takové nežádala, nehledá, co lidi spojuje, dává přednost tomu, co rozděluje.

Média nestojí stranou, spíš jdou příkladem. Noviny, již od svého názvu mají přicházet s tím, co přinese nový den. Jen se člověku až nechce věřit kolik špatností vyplivne svět každé ráno na diváky, posluchače a čtenáře, a jak málo drobtů dobra přinese. Pokaždé se snažím nějaký ten drobek najít. Zpravidla najdu, i když to třeba není zrovna čerstvá novinka.

Tak mě zaujal titulek – „Řeč zvířat už trochu chápeme“.  Hned jsem se do textu zavrtal.  – Porozumění zvířatům pomáhá obor bioakustika. Bioakustik nahrává zvuky jimi vydávané, pak si je přehrává a analyzuje, co jednotlivými zvuky sdělují, jaké emoce za tím stojí. Autor článku vzpomenul více pokusů. Tak třeba v edinburské zoo si všimli rozdílů v pochrochtávání šimpanzů. Lidoopi zachrochtnou jinak, když uvidí jablko, jinak když spatří chleba. Při experimentu byl jeden strom ověšen jablky, druhý chlebem. Následovaly zvukové přehrávky chrochtání. Zjistilo se, že „chlebové“ bylo lákavější než „jablečné“. “Chlebovník“ byl vyhledávanější než „jablečník“.

Člověk jako ve všem hledá paralelu či možnost přenosu výsledků na člověka. Vím, že existují dosud lidští jedinci, kteří při konzumaci oblíbeného pokrmu slastně pochrochtávají, jiní zas mrmlají při nechutné krmi, a to v široké zvukové škále. Co k tomu říci? Snad jen, že člověk je přece jen bytost složitější. Já např. raději rohlíky,a chrochtat pro to však nebudu.

V moskevské zoo věnovali pozornost samičce outloně váhavého, takové samotářské poloopici, dorozumívající se syčením a hvízdáním. Zjistili, že samička před říjí začala intenzivně hvízdat. Opakovalo se každoročně. Výzkumná hypotéza předpokládala, že hvízdání samičky po zabřeznutí ustane. Nestalo se. Poloopička hvízdala i pak, rozhvízdala se, zkrátka. Možná radostí z přítomnosti výzkumníků, jak se někdy stává. Znalost významu zvuků zvířat pomáhá lidem v jejich blízkosti. I mlčení ledacos signalizuje. Taková běluha severní je pořádný kus kytovce. Říká se jí mořský kanár. Je totiž upovídaná, vyluzuje ráda množství rozmanitých zvuků. Když byly dvě takové přemístěny do jiného zařízení, kytovci nějaký čas mlčeli jak zařezaní. Stejně tak, když k nim připojili skupinku tuleňů. To se i lidem stává. Třeba na pracovišti po příchodu nového šéfa. Než zas nastane bzukot jak ve včelíně.

Psi komunikují s lidmi líp než naši bližší příbuzní – primáti, a na vše přijdou Japonci. Jistá tamější společnost nabízí zájemcům elektronického tlumočníka štěkotu. Přístroj zavěšený na krku psíka oznamuje displejem, zda je ten v obojku veselý, smutný, cítí se ohrožený, je šťastný, či zklamaný, nebo potřebuje pomoc. Sám zatím vystačím s pozorováním svého psa. U cizího doporučuji příliš si nevšímat, nebo pozorovat pozorněji. Tvrdí se, že pes, který štěká, nekouše, tají se, že kousnout může až doštěká. Většinou je však komunikace lidí a psů velmi dobrá.

S lidmi to bývá složitější. Někteří štěkají a koušou souběžně, jiní nečekaně, někteří s přátelským úsměvem ve tváři. A média svým zpravodajstvím a komentáři skoro jako by k tomu vedla. U negativního sdělení však nezůstaňme. Možná by stačilo mít v pracovní náplni alespoň jednu dobrou zprávu denně. (I když vyvážené a objektivní zpravodajství by si žádalo takových zpráv jistě víc).

Lidem by prospělo jít na to jak japonští psi. Když se ocitnou ve zvláštním lidském rozpoložení, jež se nutně občas dostaví, zavěsit na krk tabulku s nápisem na dálku viditelným a čitelným. – Dnes jsem se mizerně vyspal. Bolí mě zub. Všichni mi dnes jdete na nervy, a tak podobně. A nezapomenout na drobet pozitivního.  –  Dnes mám báječnou náladu. Nezkazte mi ji, prosím! Redaktorům, komentátorům, moderátorům, politikům a všem, kteří zaplňují veřejný prostor nás všech, bych doporučil obrátit svou tabulku na krku občas na druhou stranu. Všichni kuchaři každodenní duševní stravy jako by na rozdíl od nižších živočichů nevěděli, co lidem chutná, co si přejí, a co se naopak z přemíry docela prostě přejí.

Jaroslav Štěpaník