Ombudsman i Bond mají stejné poslání: oba chrání

Vít Alexander Schorm (1973, Brno) po gymnáziu vystudoval práva na Masarykově univerzitě v Brně, další vzdělání získal na pařížské Sorbonně a francouzské Národní správní škole. Kromě češtiny hovoří anglicky, francouzsky a španělsky. Působil mj. jako poradce Otakara Motejla, tehdejšího předsedy Nejvyššího soudu a pozdějšího prvního českého ombudsmana. Dvacet let byl vládním zmocněncem pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. V říjnu 2022 po hlasování sněmovny byl Schorm jmenován zástupcem veřejného ochránce práv. Tomu předcházela rezignace předchozí zástupkyně M. Šimůnkové po sporech s ombudsmanem S. Křečkem. Schorm byl dva roky předtím nejvážnějším protikandidátem Křečka na tuto pozici.

Do působnosti Schorma náleží i pečující osoby a opatrovnictví – ústřední téma novin Pečujeme doma. Požádali jsme proto o rozhovor a shodli se na písemné formě zaslaných otázek a jejich zodpovězení, protože nelze vyloučit, že specifika některých otázek budou vyžadovat konzultaci se specialistou.

Začal bych dotazem trochu obecnějšího zaměření. Po více jak dvou letech vašeho působení je zřejmé, že někdejší interní problémy pronikající do veřejného prostoru, po vašem příchodu ustaly. Okruh působnosti, pracovní náplň, jak se jeví, je zřejmě jasně rozdělena, vzájemná spolupráce funguje bez třecích ploch. Je to tak?

Ano.

Na přelomu starého a nového roku 2025 jsem vyslechl rozhlasový rozhovor, kde jste odpovídal na dotazy ke končící existenci někdejších „kojeňáků“, přesně: domovů pro děti do tří let věku. Pro ty, které nemohou vyrůstat ve vlastní rodině, je nejlepším řešením náhradní rodinná výchova, konkrétně pěstounská péče.
Rád bych se zeptal, zda máme dostatek plně připravených kvalitních pěstounů se všemi předpoklady k dobrému výkonu této významné i náročné sociální role, slučující profesionalitu s důležitými osobnostními vlastnostmi a postoji. Máme takových dost? Málo všestranně vhodných pěstounů by mohlo vést ke snížení nároků, k přehlížení nedostatků.

Jen chci připomenout, že zrušení tzv. kojeneckých ústavů je pouze jednou ze změn. Od začátku letošního roku platí zákaz umisťování dětí mladších čtyř let do ústavních zařízení. Český stát tak konečně přijal standard, který je v zemích, které považujeme za vzor, samozřejmostí – nejmenší děti nepatří do ústavů.
Situaci po zrušení kojeneckých ústavů sledujeme, včetně toho, zda jsou dostatečné kapacity pěstounů. Poznatky z terénu, které máme, zatím nenasvědčují tomu, že by se situace ohrožených dětí v důsledku popsaných změn zhoršila, tedy že by se kraje potýkaly s nedostatkem pěstounů. Změny jsou však zatím účinné krátce. V jednom z krajů, který by mohl jít příkladem (Moravskoslezský), mají dokonce 164 pěstounů na přechodnou dobu (pozn.: to jsou pěstouni, kteří poskytují péči akutně ohroženým dětem).
Ministerstvo práce a sociálních věcí situaci v krajích také sleduje a mimo jiné uvádí, že kraje jsou připraveny si vzájemně pomoci, pokud by někde nebyli volní pěstouni. Ministerstvo krajům zároveň nabízí svou pomoc při vyhledávání pěstounů, když je obtížné pěstouny nalézt.
Je však třeba neustále pracovat na posilování kapacit, a to jak služeb prevence odebírání dětí z rodin, tak pěstounské péče. Dlouhodobě se skloňuje potřeba reformy celého systému péče o ohrožené děti. Přinejmenším by se mělo začít zavedením profesionální pěstounské péče o děti.
Pro nové pěstouny od ledna platí nová pravidla, která by měla zrychlit proces jejich přijímání a přípravy (vzdělávání), avšak nikoliv na úkor kvality. Kvalitu pěstounů hodnotí nejprve krajské úřady při zařazení do evidence pěstounů. Dále potom posuzují jejich vhodnost pro konkrétní dítě. Tu zkoumá poté ještě soud při rozhodování o svěření dítěte do pěstounské péče. Výkon pěstounské péče následně podléhá pravidelnému dohledu doprovázejících organizací a orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Pěstouni mají garantovánu podporu doprovázejících organizací a nadále se pravidelně vzdělávají.

Nyní však k hlavnímu tématu: pečovatelkám, pečovatelům a opatrovnictví. Několikrát jste pozitivně zasáhl ve věci zvýšení příspěvku na péči pro osoby na pomoci závislé. Zvýšen však nebyl těm v prvním stupni závislosti, ve druhém jen o 500 korun. Služby jsou však stále dražší. Pečuje-li příbuzný v produktivním věku, částka nenahradí výpadek v práci (třeba při nižším úvazku). Vláda má stávající výši prvního a druhého stupně za dostačující. Budete se pro zvýšení ještě angažovat?

Je potřeba na úvod říci, že problematiku příspěvku na péči řeším s doktorem Křečkem – naše úsilí je zde společné.
Skutečnost, že se nezvýšil příspěvek v prvním stupni vůbec a v tom druhém jen minimálně, považuji za velmi problematickou. Příspěvek na péči ve všech jeho stupních by měl být dostatečně vysoký na to, aby lidem s postižením zajistil nezávislý a důstojný život v domácím prostředí. Příspěvek v prvním stupni je pouze 880 Kč měsíčně, ačkoliv lidé, kterým náleží, potřebují každodenní pomoc u tří až čtyř základních životních potřeb. Současná situace bohužel vede k tomu, že lidé s postižením nečerpají péči a podporu v takovém rozsahu, ve kterém ji potřebují, popřípadě jsou přetíženi neformální pečující. Obě skupiny jsou tak vystavovány nedůstojným situacím a v některých případech může docházet k ohrožení jejich života.
Tento postoj zastává také poradní orgán ombudsmana pro oblast práv lidí s postižením i organizace hájící práva lidí s postižením. I proto budeme společně s ombudsmanem nadále usilovat o změnu.
Obtížná je obzvláště situace rodin s malými dětmi s postižením. Děti závislé na péči jiné osoby mají většinou přiznaný stupeň I a II. Pečujícím bývá rodič a příspěvek na péči v nižších stupních ani zdaleka nepokrývá výpadek příjmu v rodině. Pečující rodič zpravidla nepracuje nebo pracuje na zkrácený úvazek a dítě nemá nárok na invalidní důchod. Ještě náročnější je to pak pro samoživitele.
Současná vláda je na konci svého volebního období. V minulých letech sice nějaké návrhy na navýšení všech stupňů příspěvku na péči na stole byly, ale vláda ke zvýšení z rozpočtových důvodů nepřistoupila. Naše úsilí budeme tedy upínat k té další, kdy budeme hledat všechny možné cesty, aby se situace těchto lidí zlepšila.

Naše noviny Pečujeme doma i jejich vydavatel řeší časté problémy pečujících a opatrovníků. Narážíme však na své limity, řekněme otevřeně: náš malý vliv. Ostatně, lze pozorovat, že činnost spolků ztrácí váhu, ani organizace, jako Národní rada osob se zdravotním postižením, nemá možnost řadu věcí prosadit. Pojďme ke konkrétním otázkám, aby naši čtenáři věděli, kdy a v čem může pomoci instituce veřejného ochránce práv.
Častým problémem je zdlouhavé řízení k příspěvku na péči. Vleče se, trvá příliš dlouho. Sami někdy žádáme MPSV o náhradu škody za průtahy. Může úřad ombudsmana zasáhnout ke zlepšení a zrychlení řízení obecně? A může pomoci v jednotlivých případech?

Máte pravdu, úřadům se často nedaří dodržet zákonnou nebo aspoň přiměřenou délku řízení.
Můžeme pomoci v jednotlivých případech. První stížnost na průtahy by ale měla směřovat nadřízenému správnímu úřadu, a tím je Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jde o nejrychlejší způsob, jak se domoci nápravy. Ministerstvo má totiž na vyřízení stížnosti/žádosti lhůtu 30 dnů (od jejího obdržení). Při sepisování žádosti je možné využít formulář „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti úřadu“ zavěšený na našem webu (dostupný na https://www.ochrance.cz/situace/formulare/).
Až pokud by tato žádost nebyla účinná, můžeme zasáhnout my. Stačí, pokud nám zašlete kopii žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti a kopii odpovědi, případně informaci, že ministerstvo nereagovalo.
Nejčastěji se na nás ale lidé obracejí až po ukončení řízení. Primárně si stěžují na nízkou výši příspěvku, a přitom zmiňují i nepřijatelnou délku řízení. V takových případech doporučujeme, aby zaslali na Ministerstvo práce a sociálních věcí žádost o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, případně žádost o náhradu škody, která jim průtahy vznikla. Náhradu škody je vždy nutné přesně spočítat a škodu doložit, což může být složité. U přiměřeného zadostiučinění je postup snazší. Nárok na něj vyplývá již ze samotného neodůvodněného překročení zákonných lhůt. Podrobnější informace k tomuto tématu můžete opět najít na webu ombudsmana. I zde jsme pro usnadnění vypracovali formulář, který je možné přímo vyplnit nebo se jím alespoň nechat inspirovat.

Stává se, že opečovávaný má nižší stupeň příspěvku na péči oproti tomu, který mu náleží. Co dělat po vyčerpání opravných prostředků, žaloby? Může v tom ombudsman něco udělat?

Pokud opečovávaný nesouhlasí s výsledkem odvolacího řízení, doporučuji, aby podal správní žalobu k místně příslušnému krajskému soudu. Soudní řízení má oproti našemu šetření dvě výhody. Soud může chybné rozhodnutí úřadu sám zrušit a jeho rozsudek je pro účastníky řízení závazný. Ombudsman chybné rozhodnutí rušit nemůže. Zjistí-li v odvolacím rozhodnutí chyby, které by mohly mít vliv na výši příspěvku, obrací se na ministra práce a sociálních věcí s žádostí, aby rozhodnutí zrušil v přezkumném řízení. Tato žádost má ale jen doporučující charakter. Nemůžeme zaručit, že ministr žádosti vyhoví.
Proto žaloba je lepší. Finančních nákladů se netřeba obávat, žaloba je bezplatná – osvobozená od soudních poplatků.
Ombudsman rozhodnutí soudu přezkoumávat nesmí. Trvá-li nespokojenost i po vyčerpání žaloby, je namístě zvážit podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. Protože je sepsání kasační stížnosti náročné a lhůta pro její podání krátká – pouze dvoutýdenní, doporučuji okamžitě vyhledat advokáta. Ten je nezbytný i v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem, protože zákon advokátní zastoupení přímo vyžaduje.

Je možné podat stížnost ombudsmanovi na posudkového lékaře (Institut pro posuzování zdravotního stavu), jestliže výše invalidního důchodu neodpovídá stavu postižení opečovávaného? A je možné podání současně s námitkou?

Stížnost na posudkového lékaře nepomůže. Jediným správným řešením je vyčkat, až ČSSZ vydá rozhodnutí, a okamžitě podat námitky (jde vlastně o odvolání proti rozhodnutí ČSSZ). Teprve až obdržíte námitkové rozhodnutí, můžete zvážit, zda se obrátíte na ombudsmana.
Upřímně ale říkám, že vhodnější je soudní obrana. Nespornou a jedinečnou výhodou soudního řízení je, že je bezplatné a dočkáte se v něm nového posouzení zdravotního stavu. Kvalita těchto posudků je vysoká. Pro soud je vypracovává posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí.
Obrátíte-li se na ombudsmana po uplynutí lhůty pro správní žalobu, samozřejmě věc posoudíme. Měli byste mít ale na paměti, že na rozdíl od soudu nepřezkoumáváme medicínskou stránku věci.

Co když v místě nejsou dostupné terénní služby – pečovatelská služba, osobní asistence? Má pečující nějakou jinou možnost kromě podnětu na sociální odbor?

Sociální odbor nebo odbor sociálních věcí jim může poskytnout informace o dostupných službách v okolí.
Pokud člověk neuspěje na sociálním odboru v místě bydliště, je určitě vhodné se obrátit na kraj, který má odpovědnost za plánování sociálních služeb, a může tedy doporučit odpovídající sociální službu v širším okolí. Popřípadě by měl učinit všechny potřebné kroky, aby službu zajistil. To jinými slovy může konkrétně znamenat zřízení nové sociální služby. Je ovšem třeba podotknout, že se jedná o časově náročnější záležitost.
V případě, že vhodná sociální služba neexistuje a ani z komunikace s krajem nevyplývá, že by se věci obrátily k lepšímu, je možné bránit se soudní cestou. Kraj totiž nepostupuje správně, pokud službu neposkytne, a je proto možné uplatnit žalobu na nezákonný úřední postup. Doporučuji se obrátit na advokáty, kteří mají s tímto typem soudních sporů zkušenost.
Dříve tento způsob obrany nebyl častý, zabere totiž čas. Navíc, při náročné péči o blízkého člověka mohou být soudní spory to poslední, na co člověk má kapacitu. Z praxe ale vyplývá, že toto může být efektivní způsob, jak pohnout kraj a potažmo stát k činu. Pokud si lidé nebudou vědět rady nebo si nebudou jistí, jak se bránit, určitě jim pomohou i v neziskových organizacích hájících práva lidí s postižením. Z naší činnosti víme, že neziskové organizace zlepšují své poradenství tak, aby právě mohly lidem účinně pomáhat domoci se jejich práv.
Doplním pro úplnost, že pokud se mi nedaří komunikace s krajským úřadem (například že na má podání vůbec nereaguje), je možné ještě zkusit mezikrok a obrátit se na ombudsmana s podnětem. My můžeme postup krajského úřadu prošetřit, ale v tomto případě výhradně to, jak úřad s podáním zacházel – není v možnostech ombudsmana zajistit sociální službu.

Stává se, že praktický lékař odmítá návštěvy v domácnosti opečovávaného. Lze se po vyčerpání jiných možností obrátit o pomoc na ombudsmana?
Ano, ale opravdu až po vyčerpání jiných možností. A i tak jsou možnosti ombudsmana omezené.
Pacient by si mohl na lékaře v tomto případě stěžovat. K tomu musí dodržet zákonný postup. Ten vypadá následovně.
První stížnost se podává poskytovateli zdravotních služeb, typicky řediteli nemocnice, ve které lékař působí. Protože však praktičtí lékaři mají často vlastní ordinace, stížnost se podává přímo jim. Lékař musí stížnost do 30 dnů vyřídit.
Pokud pacient pořád není spokojený, může se obrátit ještě na úřad, který tomuto poskytovateli udělil oprávnění, což je ve většině případů příslušný krajský úřad. Specifické situace, kdy je třeba se obrátit na jiný úřad, jmenuje náš leták "Zdravotnictví-stížnosti" (dostupný na https://www.ochrance.cz/letaky/).
Ombudsman potom může hodnotit jen postup úřadu. Postup lékaře ale přímo neovlivní.
Obecně je praktický lékař povinen vykonávat i návštěvní službu, pokud zdravotní stav pacientovi neumožňuje, aby přišel do ordinace. To se však týká už registrovaných pacientů u lékaře. Může se stát, že vzdálenost bydliště pacienta neumožní lékaři vykonávat návštěvní službu, potom tohoto pacienta lékař nemusí přijmout do péče.

Jak v případě, když rodina nebo člověk omezený ve svéprávnosti cítí šikanu ze strany veřejného opatrovníka? Nebo má pocit, že ten neoprávněně hospodaří s prostředky, nejedná ve prospěch opatrovaného? Lze takový případ řešit přes ombudsmana, a to ještě předtím, než se jedinec s pocitem křivdy obrátí na soud?

Ano, stížností na veřejného opatrovníka, tedy na obec, se ombudsman zabývat může, a to kdykoliv. Takové situace i poměrně často řešíme, třebaže jich není přehršel. Podnět člověka omezeného ve svéprávnosti, od jeho blízkých nebo třeba od organizace, kde je klientem, posoudíme, a shledáme-li důvod, zahájíme šetření opatrovníka. Stěžovatel v těchto případech nemusí vyčerpat jiné možnosti ochrany. Lidé s omezenou svéprávností se na nás mohou ohledně stížnosti na svého opatrovníka obracet samozřejmě sami vždy, i když je soud v jednání s úřady omezil.
Někdy ale pomůže již to, pokud lidé svou nespokojenost s opatrovníkem řeší přímo na úřadě s nadřízeným pracovníka, který je pověřený výkonem opatrovnictví. Je tu také vždy možnost podat stížnost krajskému úřadu a někdy má opodstatnění se obrátit i na Vámi zmiňovaný soud – ten totiž daného opatrovníka ustanovil a vykonává nad jeho činností dohled.
Dodávám, že v působnosti ombudsmana naopak není šetřit soukromé opatrovníky. Člověk, který takového opatrovníka má, nebo jeho blízcí se ale mohou rovněž vždy obrátit na opatrovnický soud.

Jak je možno postupovat, jestliže nemocnice odmítá, aby soukromý opatrovník byl hospitalizován se svým opatrovaným?

Jedno z práv pacienta je i právo na přítomnost osoby blízké nebo jiné osoby určené pacientem. Zákon specificky přiznává i právo pacienta na nepřetržitou přítomnost opatrovníka, pokud pacient má v této oblasti omezenou svéprávnost.
Opatrovník i pacient by se měli v prvé řadě seznámit s vnitřním řádem nemocnice. V něm většinou najdou odpověď na to, v jakém rozsahu spolu můžou v nemocnici zůstat. Každý případ by však nemocnice měly posuzovat individuálně a zvažovat, jak by mohly přítomnost zajistit v co nejširším rozsahu a zároveň tak, aby nenarušovala práva ostatních pacientů.
Pokud jde přímo o hospitalizaci s pacientem, může být opatrovník tzv. průvodcem pacienta. Úhradu pobytu průvodce by mohla schválit zdravotní pojišťovna pacienta.
Bohužel neexistuje rychlé řešení situace, kdy nemocnice odmítá umožnit přítomnost opatrovníka. Lze se opět bránit stížností.
Jestliže pacient nemůže za sebe rozhodovat v oblasti péče o zdraví, zdravotnický personál by měl komunikovat s opatrovníkem i pacientem.

Je ještě něco důležitého v možnostech ombudsmana pečujícím a soukromým opatrovníkům pomoci? Anebo těm, kteří mají veřejné opatrovníky?
Vydali jsme příručku Podpora v právním jednání (dostupné na https://www.ochrance.cz/letaky/). Shrnuje všechny možnosti podpory, které člověk s omezenou schopností právně jednat má. Popisuje, jaká jsou práva a povinnosti opatrovníků a jiných podpůrců a také co může člověk dělat, pokud je s nimi nespokojen.
Zkušenostmi obcí při výkonu opatrovnictví jsme se zabývali ve výzkumu Křižovatky ochrany (Dostupné na https://www.ochrance.cz/dokument/krizovatky_ochrany/). Definovali jsme v něm také systémová doporučení pro zlepšení praxe. Účastníme se rovněž setkání krajských metodiků veřejného opatrovnictví, na nichž sdílíme své poznatky.
Vnímáme ale, že jsou potřeba také systémové změny na legislativní úrovni. Ať už z podnětů lidí, nebo z jednání s opatrovníky a soudy vidíme, že chybí podrobnější a komplexní právní úprava opatrovnictví a podpůrných opatření. Zákon nestanoví jednoznačně práva opatrovanců ani povinnosti opatrovníků. Víme, že navzdory vyjmenovaným možnostem obrany mnohdy účinná kontrola a podpora opatrovníků chybí. Ombudsman proto dlouhodobě doporučuje Poslanecké sněmovně, aby požádala vládu o předložení návrhu zákona, který komplexně upraví opatrovnictví a podpůrná opatření a určí ústřední orgán odpovědný za tuto oblast. Věříme, že lepším legislativním nastavením bychom docílili nejen kvalitnějšího a snazšího výkonu opatrovnictví, ale také rozšíření méně omezujících druhů podpory, které jsou často pro lidi, kteří mají potíže právně jednat, plně dostačující.
Pokud jde o pečující, ti nesou obrovskou odpovědnost, která má nejen emoční a fyzický, ale také výrazný sociální a ekonomický rozměr. Je zásadní, aby stát uznal jejich roli a vytvořil jim podmínky, které jim umožní žít důstojný život nejen jako pečující, ale především jako rodiče, děti, partneři – tedy v těch rolích, které jsou pro mezilidské vztahy přirozené. Podpora pečujících nespočívá jen v materiálním zajištění, ale i v systémových změnách, které jim dovolí skloubit péči s běžným životem a zabrání jejich sociální izolaci nebo chudobě. Ombudsman zde může hrát klíčovou roli – upozorňovat na systémové nedostatky, podněcovat legislativní změny a otevírat prostor pro dialog mezi státem a těmi, kdo pečují o své blízké.

Závěrem něco k volnějšímu vyjádření, otázka trochu osobnější. Dočetl jsem se, že máte v oblibě chození po horách, fotografování, jste však také fanouškem Hvězdných válek a Jamese Bonda. Které hory jsou vašimi zvlášť oblíbenými?
A kterého z filmových představitelů agenta 007 máte za nejlepšího – a proč? Tak to jsou již dvě otázky, přidám tedy do trojice.
Bondovkám a Bondovi jste přišel na chuť jistě mnohem dřív, jak k postavení ochránce práv. – Existuje něco společného, nějaký styčný bod mezi těmito dvěma nepochybně velmi rozdílnými profesními pozicemi?

S rodinou jezdím na hory zpravidla do Rakouska. Jednak je to poblíž, jednak jsem tamní nepřeberné vrcholy všechny dosud ani nepřehlédl, natož zlezl. Takže dokud mi bude zdraví stačit, budu se rád vracet k našim jižním sousedům, s nimiž jsme druhdy sdíleli stát.
Nejlepšího? Těžké. Za více než šedesát let natáčení mohu říct, že těch dvacet pět bondovek (a jedna mimo řadu) mělo své kouzlo a že i těch šest různých představitelů Bonda přineslo zajímavou rozmanitost v rámci jednoho žánru. Rád se znovu podívám na kterýkoli z těch filmů, i když připouštím, že některé mám za oblíbenější.
Nepovažuji se ani za zachránce světa, ani za zabijáka, ani za velkého konzumenta alkoholu. A obávám se, že za šarmantního svůdce mě také nikdo neoznačí. Přesto bych řekl, že jak Bond, tak ombudsman mají v různých prostředích a za pomoci různých nástrojů v konečném důsledku stejné poslání – oba chrání.

JAROSLAV ŠTĚPANÍK