POHLED: Izraelci pláčí štěstím: Zachránili jsme nejcennější - životy lidí

Zatímco v Česku se očkování teprve rozjíždí, v Izraeli už jsou naočkované téměř dva miliony lidí. Lidé na vakcínu stojí fronty, dostávají ji i těhotné, někteří lidé pláčou štěstím. „Život je tady něco posvátného. Člověka, kterého dnes nenaočkuji, jsem nezachránila,“ popisuje Martina Paletová, která v zemi pět let pracuje jako sestřička.

Normálně pracujete na hematoonkologii, nyní jste k tomu začala vypomáhat i s očkováním. Jak se kvůli tomu změnil váš den?
Pořád musím pracovat v rámci své služby na onkologii, očkování je navíc jako brigáda. Nemocnice se zeptala, kdo má čas a zájem, že může přijít. Je to placené, ale dobrovolné. Takže třeba tento týden jsem pracovala každý den dvanáct až šestnáct hodin. Tři dny jsem byla na onkologii a tři dny očkovala. Za šest dní jsem odpracovala 68 hodin. Takže jsem trochu unavená. Na onkologii máme problém, že je hodně sestřiček v karanténě. Protože na rozdíl od Česka sestřička nesmí pracovat, když byla v kontaktu s někým, kdo je pozitivní. Dnes v neděli začínáme očkovat druhou dávkou, od té pak už nebude člověk muset do karantény. To nám strašně moc pomůže, budeme moct nabrat sílu.

Musíte lidi, které očkujete, třeba uklidňovat? Mají strach nebo jsou většinou optimističtí a na očkování se těší?
Většina lidí se strašně těší. Přijdou a pomalu tancují. Říkají „to je skvělé, už je konec“. A člověk je musí spíše mírnit, že zbývá ještě jedna dávka. Na rozdíl od Česka je trochu jiný přístup i k doktorům, lidé jim více věří.

Jakou roli hraje v celém procesu očkování víra? 
Moc to nesouvisí s vírou v boha. Je to spíš víra v záchranu lidského života. Život je tady něco posvátného. To znamená, že člověka, kterého dneska nenaočkuji, jsem dnes nezachránila. Je to jiné myšlení než u nás. Bereme to tak, že není čas přemýšlet, jak dlouho to bude trvat, prostě se každý den snažíme naočkovat co nejvíc lidí. Byla tu také například debata, jestli se může pracovat o šabatu, protože to se smí jen tehdy, když jde o záchranu života. Tak se řešilo, jestli je očkování záchrana života, nebo může počkat. Většina rabínů řekla, že je a že se lidé na šabat mohou nechat naočkovat. To udělalo také obrovský rozdíl.

Jak celý proces očkování vypadá?
Je tady rozdíl mezi Izraelem a Českem. Já jako registrovaná sestra mám pravomoc očkovat, nepotřebuji k tomu doktora. Pacient vlastně lékaře v celém procesu nevidí. Očkujeme v nemocnici a máme v Tel Avivu i obrovský stan. Pacient se objedná, přijde ke mně, já se ho zeptám, jak se cítí, zda má horečku, alergie. Když mi řekne, že alergie má, rozhodujeme se, zda bude po očkování čekat delší dobu, jestli se na něco musí dávat pozor. Odmítáme lidi, kteří měli například anafylaktický šok. Pak se zeptám, jestli už měli covid, takové lidi teď neočkujeme. Ani my nemáme dost vakcín. Nemůžeme ji přece ztrácet na někoho, kdo už má svoje protilátky. Pak tu máme něco jako české rodné číslo. Když ho zadám do počítače, vyjedou mi informace o pacientovi, takže můžu vidět jeho alergie i problémy, pokud mi to třeba zapomněl říct. Také zkontroluju telefonní číslo. Jsou to tři minuty maximálně, někdy i méně.

A lékařský dozor?
Venku čeká jeden paramedik, kdyby byl problém. Ten tam sedí a opravdu nemá co dělat. U nás u toho zkrátka nemusí být doktor. Kdyby se něco stalo, o pacienta se postará ten paramedik.

Zapojují se do očkování praktičtí lékaři jako třeba u nás?
My praktického lékaře v tom smyslu jako v Česku nemáme. Máme středisko, kde je rodinný lékař. Když on nemůže, tak nás vezme někdo jiný. Tato střediska také očkují, ale v menší míře, protože je problém s mražením vakcíny. Třeba domovy důchodců naočkovala nemocnice. Sestry z nemocnice šly s paramedikem do sanitky, vzali vakcínu do příruční ledničky a objely domovy důchodců. Třeba na severu jsou malé vesnice, a když se to tam pošle, to, co zbude, se vyhodí. Nedá se to totiž nikdy přesně spočítat, kolik lidí přijde, kolik se nedostaví. Větší centra jsou lepší právě z hlediska uchovávání.

Kolik lidí mělo alergickou reakci?
Teď už máme přes 1 700 000 naočkovaných. Po tom prvním milionu se asi 600 lidí potřebovalo spojit s lékařem, protože měli nějaký větší problém než bolest v místě vpichu. Řekli nám, že čtyři lidé umřeli, ale ne v souvislosti s očkováním. Když naočkujete lidi nad 65, 70 let, co mají nějaké nemoci, dá se to očekávat. Ve stanu, kde očkuji, jsme nic nezaznamenali. V jiné nemocnici měl jeden člověk anafylaktický šok. Takže jsme neslyšeli nic, že by byl problém, že máme přestat. Naopak teď očkujeme i těhotné a kojící ženy.

Zdroj: iDNES