Tentokrát na aktuální téma - rusonenávist
Pomoc uprchlíkům. Pomoc strádajícím Ukrajincům. Ano, jistě, ovšem co ta strašná dehonestace Rusů? Jak je to naše konání dobra současně agresivní. A jak je naše vidění černobílé! Bylo zvláštní, jak najednou z našeho nitra vytryskly city, ba přímo do těch dnů netušená láska k ukrajinskému lidu.
Ale s ní se hned zvedla i stejně mohutná vlna nenávisti k národu ruskému. Na jedné straně heroj Volodymyr a po jeho boku holubičí národ a na druhé diktátorská zrůda Putin a bastardí expanzivní národ. Nic takového si z minulých roků nepamatuji. Dokonce, pokud si dobře vzpomínám, tak s námi nehnulo ani 150 tisíc zabitých civilistů v Iráku, kdy Američané cíleně použili jako záminku k invazi dezinformaci, že Saddám má zbraně hromadného ničení.
Tak či onak rusonenávist je dnes rozhodně větší, než byla nenávist vůči židům v době nacismu. Protože ta se projevovala jen v několika zemích, zatímco nenávistí k Rusům je zachvácen celý západní svět, do něhož se teď řadíme. Pravda, její intenzita je v něm většinou o něco slabší, než u nás…
Je nutno uvést, že někteří psychologové si myslí, že když se nepečuje o duši, tak u lidských bytostí v určitých situacích dochází k těm úplně nejjednodušším emočním reakcím. Řečeno jinak: z našeho nitra se postupně stává jakási nepřehledná džungle, ze které může vyrazit, a dokonce i v jeden okamžik, prakticky cokoli.
To je jistě zajímavý výklad… Já si zase myslím, že naše chování k Ukrajině a Rusku vykazuje, nebo přinejmenším v březnu vykazovalo, mnohé znaky… ne, to už je málo znaky, řekl bych spíše rukopis masově ovládaného obyvatelstva. Přesněji psychózou silně ovládaného obyvatelstva. Tím se počínání tak mnohých spíše dá vysvětlit…
Pochopitelně, jsou-li ovládaní, musí být nutně i ovládající, kteří psychózu různými způsoby vyvolávají nebo jsou nápomocni v jejím vyvolání. Bez nich by to nešlo…
Pro zajímavost: Kolik takových přibližně u nás je? My známe většinou jen ty, kteří k nám o putinské verbeži nebo o nelidském národu, který má jed už v krvi promlouvají přes sklo obrazovky nebo jejichž slova se na nás valí z novinové produkce na internetu. Ovšem musí jich být o hodně víc, údajně podle nějakých výzkumů je ve společnosti poměr mezi ovládajícími a ovládanými zhruba 1:8 až 1:10.
A pro úplnost, kdo se do této kategorie dnes obvykle řadí: Především to jsou mainstreamoví novináři, umělci, politici, zástupci lidu – poslanci a senátoři, učitelé a influenceři, ovlivňující mínění chlapců a dívek, vlivné osoby ze všech oblastí - např. finanční, církevní, sportovní, majitelé a provozovatelé médií, různých platforem a komunikačních kanálů, přičemž jejich působení se neobejde bez podpory policie, tajných služeb, justice, IT systémů…
Docela dobrá otázka by byla: Kolik procent ovládajících všem těm hrůzám o Rusku a Rusech samo skutečně věří? Avšak to je dnes prakticky nezjistitelné, neboť tihle lidé svoje skutečné přesvědčení, tedy pokud je mají, často skrývají. Za předchozího režimu bylo mnoho věcí průhlednějších, ke konci osmdesátých let skoro žádný z ovládajících například nevěřil tomu, co hlásal, a ani se tím moc netajil… Myslím, že i takovéto srovnání může něco naznačovat…
A ještě musím uvést, že v dnešní pogromistické atmosféře se proti neustálému hanobení ruského národa z veřejně činných osob kromě Stanislava Křečka prakticky nikdo neozval. Alespoň to stále platí na konci měsíce nenávisti 29. března, kdy tento článek dávám dohromady. Přitom u nás za takové psaní o muslimech, černoších nebo Romech by autoři dávno měli na krku paragrafy týkající se podněcování nenávisti nebo za hanobení národa, rasy atd. Ty rusofobní a rusobijecké výroky jsou zjevně vítané, ba možná přímo žádané a pronášejí je nezřídka také veřejní činitelé. A to znamená, že i právně na ně bude muset být uplatněn jiný metr než na předchozí případy. Ale s tím si stát určitě poradí…
A to je vše. Jestli mohu nakonec ještě poradit, tak vzhledem k tomu, že řada našich alternativních webů je nepřístupná, a stejné platí i o ruských oficiálních, je dobré sledovat válečné dění a události kolem Ukrajiny také přímo na webech ukrajinských. Překladače do češtiny zatím bez problémů fungují. Pokud mám některý konkrétní doporučit, tak například web vydavatele Igora Gužvy a jeho společnosti s názvem strana.ua. Je bezpochyby jasně proukrajinský, avšak většinou věcný, dobře informovaný a ctí pravidla solidní zpravodajské žurnalistiky. Zkrátka není propagandistický a manipulativní, jako naše nejčtenější portály.
A na závěr se omlouvám. Celý text je poněkud neurovnaný. Jednak nemám od tématu patřičný vnitřní odstup, ale chtěl jsem do malého prostoru poznámky dostat toho i příliš mnoho. Takže po půlstoletí praxe jsem se dopustil chyby přímo začátečnické. Je vidět, že pořád se učím, až do konce se učím.
A. Hošťálek
