Zanedbání zdravotní péče u bezmocného

Bezplatné poradny MS kruhu mají značné rozpětí. Zvládají dotazy ohledně nároků na pomůcky, průkazy OZP, ošetřovné a dlouhodobé ošetřovné, důchody, také smlouvy s poskytovateli služeb nebo celou agendu opatrovnickou.  Často jsme úspěšní s námitkou a s odvoláním u příspěvku na péči a občas rovněž s různými žalobami…

Na druhé straně je jedna dílčí oblast, kde nemáme mnoho uspokojivě vyřešených případů. Jde o zanedbání péče v nemocnici a stížnosti na jednání a chování ke zdravotně postiženým osobám či bezmocným seniorům i mimo zdravotnické zařízení.

V poslední době jsme zaznamenali několik žádostí o radu, které se týkaly osob zdravotně i mentálně postižených. Například jsme byli v kontaktu s pracovnicí, která nám svěřila, že její nadřízená veřejná opatrovnice se chová ke svým zdravotně postiženým opatrovancům bez důvodu silně represivně. Chtěla proti ní vystoupit, ale kolegyně to nechtějí dosvědčit, protože se bojí o místo. Nakonec z obav, že to důkazně neustojí, od úmyslu ustoupila. A nyní jsme v kontaktu zase s paní, která se dotazovala, jak reagovat na přístup jedné okresní nemocnice k jejímu příbuznému. Na tuto nemocnici jsme shodou okolností byli upozorněni dříve již dvakrát, a to ve smyslu, že její služby jsou neuspokojivé a chování personálu lidsky nepřívětivé.

Paní G. nám napsala do opatrovnické poradny, že jejího bratra s mentální retardací v nemocnici neholí, nečistí mu chrup, nepřebalují, je přikurtován, krvácí z katetru, a ptá se, jak zjednat nápravu, že lékaři nekomunikují. My jí odpověděli dost obsáhle (podrobný dotaz i naši odpověď najdete na https://www.mskruh.cz/poradna/pravni-poradna-pro-opatrovniky/ptate-se-v-nemocnici-zanedbavaji-peci-o-meho-opatrovance) a paní šla a podala stížnost k vedení tohoto zařízení s tím, že doufá, že to pomůže i jiným zdravotně postiženým. Měli jsme z toho radost, protože takových, co se odváží jít do sporu se zdravotníky, je opravdu málo. Ale upozornili jsme ji, že se musí připravit, že půjde zřejmě o běh na dlouhou trať, protože zdravotnická zařízení prakticky vždy v první fázi svá pochybení rezolutně odmítají. Paní tedy čekala, protože ze zákona je na odpověď 30 dní, a pak nám oznámila s hořkostí, že jí došla velice formalistická odpověď, v níž nemocnice v podstatě svaluje vinu na ni, že se nenechala hospitalizovat s bratrem. Píše: "Nemocnice odmítá pochybení při ošetřovatelské péči a tvrdí, že se vším už bratr přišel. Strangulační rýhy po brutálním kurtování označili za hematom potom, co si vytrhl katetr. Mám vše nafoceno a každý vidí, že to není hematom… Protože jsem si vědoma, že v tomto zařízení bratr zase skončí, svolila jsem k osobnímu setkání v nemocnici. To ale předčilo i moje nejčernější obavy. Od počátku jsem byla napadána hlavně staniční sestrou, že jsem neměla psát stížnost a vše řešit s nimi. Že se nic z toho, co popisuji, nestalo, že krvácení z penisu a ragádu na šourku jsem způsobila já, když jsem bratra neodborně posadila na WC křeslo a údajně mu skřípla močový katetr. Byla se mnou tehdy i dcera a vše měl už před posazením na WC, když jsme ho rozbalily z plen, uviděly jsme silné krvácení a plena byla krvavá… Zjistila jsem rovněž, že sestry lékařům lžou a skutečný stav se snaží maskovat. Takže se nic nevyřešilo a pochopila jsem, že tam vůbec nejsou schopni sebereflexe. Když jsem se při svých návštěvách obracela na sestry a sanitářky, tak se mnou o ničem nechtěly mluvit, že mám zavolat paní doktorce. Lékaři ale prý ošetřovatelskou péči nemohou ovlivnit, je to starost sester. Věřte, budu se z tohoto setkání dlouho vzpamatovávat. Je to čiré zoufalství, jak se u nás s mentálně postiženými nebo dementními pacienty jedná. Ale když jsem se do toho pustila, budu ve stížnostech pokračovat na další příslušná místa."

Pro upřesnění, paní se nyní obrátí na pojišťovnu, a hlavně na krajský úřad jako zřizovatele. My můžeme říct, že podle našich zkušeností na krajských úřadech nejsou lidé, kteří mají za cíl hlavně zastřít pochybení svých podřízených, jak se to jeví třeba v profesních komorách. Ale takhle se to dá říct obecně, poměrně dost však záleží na tom, kdo a s jakým přesvědčením a zájmem na kraji ve zdravotnickém resortu zrovna pracuje. Tak uvidíme, jaký bude další vývoj…

Je to samozřejmě jen jeden z mnoha případů. My vyslechneme leccos, příběhy jímavé, ba často smutné, a jedno je zjevné: zdaleka ne všechno je v nemocnicích, jak by mělo být a jak si veřejnost většinou myslí, že je. Bližší pohled leckdy mezi personálem odkryje (a je jedno, že důvodem je třeba vyhoření) okoralé bezcitné duše. A i to je ještě ohleduplně řečeno. 

(mskruh - ah)