Svátky jako zkouška blízkosti. Hovoří Marek Orko Vácha

O Vánocích jako zkoušce lidské blízkosti, o duševním zdraví i o tom, proč je největším darem čas, mluví v podcastu Zdravotnického deníku římskokatolický kněz, teolog, molekulární biolog, bioetik, pedagog a spisovatel Marek Orko Vácha. A mluví i o tom, že jsme si zvykli přemýšlet o vánočních dárcích příliš materiálně. Vánoční dar může mít i jinou, hlubší podobu.

Vánoce jsou časem, kdy se radost i smutek prožívají intenzivněji než jindy. Pro pacienty v nemocnicích, v léčebnách dlouhodobě nemocných nebo v domovech seniorů může být Štědrý večer obzvláště těžký.

Právě tady se podle Marka Orko Váchy koncentruje jeden z největších problémů současné společnosti – osamělost. Nejen mezi nemocnými, ale i mezi seniory, chronicky nemocnými nebo lidmi na okraji. „Žijeme v jakési epidemii osamělosti,“ říká Vácha a dodává, že odpověď na ni nemusí být složitá ani nákladná.

Když stačí jednoduchá gesta

Podle Marka Orko Váchy jsme si zvykli přemýšlet o vánočních dárcích příliš materiálně. Vánoční dar ale může mít i jinou, hlubší podobu. „Dárek nemusí být to, co koupím nebo vyrobím. Dárek může být čas.“

Dvacet minut telefonátu, krátká návštěva, obyčejná lidská přítomnost – pro člověka v nemocnici nebo v domově seniorů to může být jediný skutečný kontakt s někým blízkým za celý den, týden nebo dokonce měsíc.

Mohlo by vás zajímat

„Když zavoláte seniorovi, pratetě nebo pradědečkovi, může to být jediný čas toho dne, kdy mluví s nějakým živým člověkem,“ míní Vácha. Právě tato jednoduchá gesta podle něj často rozhodují o tom, zda se svátky stanou zdrojem naděje, nebo naopak prohloubí pocit opuštění.

Vyhoření jako stín pomáhajících profesí

Téma osamělosti se podle Váchy netýká jen pacientů, ale i těch, kteří o ně pečují. Vánoční období totiž často zvýrazňuje i únavu a vyčerpání zdravotníků a dalších pomáhajících profesí. Syndrom vyhoření podle něj není selháním slabých, ale rizikem těch nejoddanějších. Odkazuje přitom na myšlení Carla Gustava Junga, který sám „byl mimo kolonky“ – nebyl zbožným katolíkem, ale vyrůstal v prostředí protestantského kazatele.

Právě Jung podle Váchy přesně pojmenoval dilema lidí, kteří chtějí sloužit druhým: „Syndrom vyhoření, ano, týká se přesně vás, oddaných a angažovaných, kteří opravdu chcete pomáhat do roztrhávání těla.“

Ohroženi jsou podle Váchy všichni, kdo jsou v každodenním kontaktu s lidmi: „Učitelé, zdravotní sestry, lékaři, novináři – všichni pomáhající profese. Jak je člověk v kontaktu s lidmi, je tímto ohrožen.“

Důležitost sebelásky

Jung podle Váchy zároveň koriguje jednostranný důraz na sebeobětování, který je hluboce zakořeněný i v křesťanské tradici i v kultuře pomáhajících profesí. „Miluj svého bližního jako sebe samého. A my, když slyšíme slovo sebeláska, tak to je egoismus, něco pejorativního. Ale Jung říká: ‚Člověče, nejsi schopen milovat bližního, pokud nemiluješ sebe sama‘,“ upozorňuje Vácha.

Výše zmíněný apel pak vztahuje přímo ke zdravotníkům. „Jste příliš cenní na to, abychom o vás přišli,“ říká otevřeně a varuje před vyčerpáním, které se navenek může tvářit jako ctnost. „Když ve vás místo plamene bude hromádka popela, neposloužíte ani pacientům, ani rodině, ani sami sobě.“

Vybrat si a netrestat se

Vánoce jsou dnes často spojeny s tlakem na dokonalost – tichý advent, uklizeno, napečeno, zabaleno, zvládnuto. Marek Orko Vácha ale nabízí úlevnou a realistickou perspektivu. „Děláme dvě věci proti sobě – chceme tichý advent a zároveň stihnout všechno ostatní. To přece nejde.“

Jeho rada je jednoduchá: vybrat si a netrestat se za to. „Udělejte to, jak vám velí svědomí. Jste dospělí, jste moudří. Ať to uděláte jakkoli, věřím, že to uděláte dobře,“ dodává.

Zdroj: Zdravotnický deník