Dialogy karmelitek. Historie se opakuje, herci jsou noví

Brněnské Divadlo na Orlí, Hudební fakulta JAMU, uvedla operu Dialogy karmelitek francouzského skladatele Francise Poulence (1899 Paříž –1963 Paříž). Opera vznikla v letech 1953–1956. Poprvé byla hrána v italském jazyce v La Scale v lednu 1957.

Francis Poulenc stvořil Dialogy karmelitek na libreto francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose, jemuž jako základ sloužila novela Gertrudy von Le Fort. Hudbu k Dialogům karmelitek až v závěrečných fázích svého poměrně nevyrovnaného života. Trpěl depresemi a mezníkem byla smrtelná automobilová havárie jeho intimního životního přítele, po níž hledal útěchu a pevné ukotvení v katolické víře. Motiv křehkosti lidského života, jeho zranitelnosti i jeho osudových okamžiků se odrazil ve výběru libreta i v kompoziční činnosti.

Děj opery odehrává se za Francouzské revoluce, které zmítala zemí deset let: od roku 1789 do roku 1799, kdy ji ukončil Napoleon. Byla to doba, ve které se zcela změnily pořádky. Dosavadní absolutní monarchii Ludvíka XVI. nahradila „vláda lidu“. S vyžadovaným oslovením, pronásledováním věřících, špiclováním, terorem… udává se, že tehdy bylo popraveno dvacet tisíc „nepřátel lidu“… A mezi nimi bylo šestnáct služebnic božích, sester karmelitánek… Scházely se tajně k modlitbám a bohoslužbě a byly sťaty v roce 1794.

Foto: Marek Olbrzymek

Děj opery ve stručnosti – hlavní postavou je Blanka, citlivá dívka, která se rozhoduje vstoupit do řádu, váhá, neví, co ji čeká, ale nakonec se rozhodne. Protipólem je Cecílie, živá a veselá, která se těší na manžela… Dění komplikují pouliční nepokoje, na scéně se objeví bratr Blančin, který slíbil otci, že Blanku ochrání, revolucionáři přepadají klášter – a Blanka zjišťuje, že je mezi nimi i její bratr… zraněna v duši vrací se domů, dům je prázdný, otec byl popraven… karmelitky se mezi tím tajně scházejí – a jsou odsouzeny k smrti. V posledních chvílích před popravou se k nim Blanka vrací – ví, že její poslání, smyslem jejího života je zůstat se sestrami, zůstat věrna víře a Bohu…

Děj je samozřejmě vyšperkován áriemi a recitativy dalších osob, včetně několika spíše sporých pánských, ale podstatnější zdá se mi, proč si režisérka a studentka operní režie Kateřina Křivánková a student muzikologie a dirigování Patrik Červák vybrali právě Dialogy karmelitek: před premiérou je zpovídal časopis Harmonie a oba souhlasně tvrdí, že je opera oslovila zhruba před dvěma a půl roky a že to byla především hudba, které je zaujala, ale nejen ona. Červáka jistá její intuitivnost a syrovost, vyplývající asi z toho, že Poulenc neměl hudební vzdělání, míní. Kateřina Křivánková říká, že jí byla okamžitě uchvácena, že je to jedna z mála oper s duchovní náplní, opera o tom, že člověk stále hledá místo, kam patří, on a jeho duše… Krom toho, chtěla bych i tak trochu zbourat zeď, která jakoby stále existuje mezi řádovými sestrami a veřejností, říká. A samozřejmě, je tu nápadná podobnost s děním u nás, nedávným a dnešním. Historie se opakuje. Jen herci jsou noví.

Zajímavé je, že vedení školy nic nenamítalo, když s návrhem na závěrečné představení přišli sami studenti.

Nyní by se slušelo rozebrat pěvecká a herecká vystoupení jednotlivých studentů, ale autor se přiznává, že to není v jeho odborných schopnostech. Může jen říct, že najmě soprány (jiné ženské hlasy ani v opeře nejsou, což autora překvapuje) zněly silně, silněji nežli hlasy pánské. Dokonce se lehce přenesly i přes orchestřiště zcela zaplněné rovněž studenty, posluchači Hudební fakulty JAMU.

Může-li autor tohoto povídání chválit, pak zejména schopnost režisérky zaranžovat živý pohyb šestnácti půvabných dívek po nevelkém jevišti, aniž by spadly do orchestřiště, a podařilo se jí dívkám vnutit i individualitu každé z nich. (Za domácí cvičení dostaly dokonce napsat drobnou esej o svém rozhodování vstoupit do řádu…)

Ale musím zmínit snad nejpůsobivější scénu představení. Jeho závěr. Smrt šestnácti dívek, které se rozhodly nezradit své přesvědčení, svou víru. Shromážděny na scéně vyslechnou rozsudek: smrt pod gilotinou… přijímají jej v pokoře i hrdě… odkládají svrchní tuniku, zůstávají v bílém… pak sejmou z upnutých vlasů modravou plachetku, vlasy se rozvlní, odhalí bílou šíji… Stop!

Tady pro mne mohlo všechno skončit. Odhalená šíje a gilotina… dostatečně výmluvné, zdá se mi… Nicméně, opera musí skončit podle libreta. Zbývá ještě plno hudby. A tak ve Slezském divadle v Opavě, v Olomouci, nebo ve Štátném divadle v Košiciach opera končí postupnou smrtí šestnácti dívek. Šestnáctkrát zazní svist gilotiny… Smrtí končí i v Divadle na Orlí. Jen Kateřina Křivánková nahradila svist gilotiny zvukem petardy… Snad výstřelu. Po něm klesají dívky k zemi. Poslední Constance a Blanka. (Popravdě, později jsem se od režisérky Kateřiny Křivánkové dozvěděl, že to nebyly petardy, ale bubeník přejížděl kovem o kov a pak bouchl do nějaké krabice… Mně to znělo jako divadelní petarda. Poulenc prý zvuk gilotiny nikterak konkrétně nepředepisuje. A že o tom dlouho dumali… Ani se nedivím, zvuk gilotiny už jsme dlouho neslyšeli.)

Dialogy karmelitek byly závěrečnou prací, rozloučením se školou pro několik studentek a studentů. Píšu byly, protože prý nebudou se již opakovat. Aspoň na fermanech nejsou.

V divadelní recenzi sluší se v závěru vyjmenovat osoby a obsazení a vůbec všechny, co se na divadle podíleli. Dovolím si to neudělat, protože recenzí vyšlo už několik. Ale neopomenu slova díků studentkám a studentům. Do přípravy se vrhli s velkou chutí a elánem. I když je současné dění zasáhlo. Blanku v tu neděli hrála Ekaterina Krovatyeva – Ruska. Novou převorku Madam Lidonii Anastázia Hart – Ukrajinka. V sobotní premiéře vystupoval jako komisař Vladislav Agamuradov – Rus. Zasáhlo nás to všechny bez ohledu na to, jaké je kdo národnosti. Dotýkali jsme se toho… a cítili beznaděj a nemohoucnost. Samozřejmě, kromě pomoci finanční, darů a slov… My můžeme své pocity jen přetavit v absolutní odhodlání, energii a snahu předat divákovi příběh maximálně a naplno. Aby se ho dotkl, aby ani oni ani my nezapomněli. To, co se dělo v době Velké Francouzské revoluce, děje se pořád…

LADISLAV VENCÁLEK