pečuj doma

Dialogy karmelitek. Historie se opakuje, herci jsou noví

13.4.2022

Brněnské Divadlo na Orlí, Hudební fakulta JAMU, uvedla operu Dialogy karmelitek francouzského skladatele Francise Poulence (1899 Paříž –1963 Paříž). Opera vznikla v letech 1953–1956. Poprvé byla hrána v italském jazyce v La Scale v lednu 1957.

Francis Poulenc stvořil Dialogy karmelitek na libreto francouzského katolického spisovatele Georgese Bernanose, jemuž jako základ sloužila novela Gertrudy von Le Fort. Hudbu k Dialogům karmelitek až v závěrečných fázích svého poměrně nevyrovnaného života. Trpěl depresemi a mezníkem byla smrtelná automobilová havárie jeho intimního životního přítele, po níž hledal útěchu a pevné ukotvení v katolické víře. Motiv křehkosti lidského života, jeho zranitelnosti i jeho osudových okamžiků se odrazil ve výběru libreta i v kompoziční činnosti.

Děj opery odehrává se za Francouzské revoluce, které zmítala zemí deset let: od roku 1789 do roku 1799, kdy ji ukončil Napoleon. Byla to doba, ve které se zcela změnily pořádky. Dosavadní absolutní monarchii Ludvíka XVI. nahradila „vláda lidu“. S vyžadovaným oslovením, pronásledováním věřících, špiclováním, terorem… udává se, že tehdy bylo popraveno dvacet tisíc „nepřátel lidu“… A mezi nimi bylo šestnáct služebnic božích, sester karmelitánek… Scházely se tajně k modlitbám a bohoslužbě a byly sťaty v roce 1794.

Foto: Marek Olbrzymek

Děj opery ve stručnosti – hlavní postavou je Blanka, citlivá dívka, která se rozhoduje vstoupit do řádu, váhá, neví, co ji čeká, ale nakonec se rozhodne. Protipólem je Cecílie, živá a veselá, která se těší na manžela… Dění komplikují pouliční nepokoje, na scéně se objeví bratr Blančin, který slíbil otci, že Blanku ochrání, revolucionáři přepadají klášter – a Blanka zjišťuje, že je mezi nimi i její bratr… zraněna v duši vrací se domů, dům je prázdný, otec byl popraven… karmelitky se mezi tím tajně scházejí – a jsou odsouzeny k smrti. V posledních chvílích před popravou se k nim Blanka vrací – ví, že její poslání, smyslem jejího života je zůstat se sestrami, zůstat věrna víře a Bohu…

Děj je samozřejmě vyšperkován áriemi a recitativy dalších osob, včetně několika spíše sporých pánských, ale podstatnější zdá se mi, proč si režisérka a studentka operní režie Kateřina Křivánková a student muzikologie a dirigování Patrik Červák vybrali právě Dialogy karmelitek: před premiérou je zpovídal časopis Harmonie a oba souhlasně tvrdí, že je opera oslovila zhruba před dvěma a půl roky a že to byla především hudba, které je zaujala, ale nejen ona. Červáka jistá její intuitivnost a syrovost, vyplývající asi z toho, že Poulenc neměl hudební vzdělání, míní. Kateřina Křivánková říká, že jí byla okamžitě uchvácena, že je to jedna z mála oper s duchovní náplní, opera o tom, že člověk stále hledá místo, kam patří, on a jeho duše… Krom toho, chtěla bych i tak trochu zbourat zeď, která jakoby stále existuje mezi řádovými sestrami a veřejností, říká. A samozřejmě, je tu nápadná podobnost s děním u nás, nedávným a dnešním. Historie se opakuje. Jen herci jsou noví.

Zajímavé je, že vedení školy nic nenamítalo, když s návrhem na závěrečné představení přišli sami studenti.

Nyní by se slušelo rozebrat pěvecká a herecká vystoupení jednotlivých studentů, ale autor se přiznává, že to není v jeho odborných schopnostech. Může jen říct, že najmě soprány (jiné ženské hlasy ani v opeře nejsou, což autora překvapuje) zněly silně, silněji nežli hlasy pánské. Dokonce se lehce přenesly i přes orchestřiště zcela zaplněné rovněž studenty, posluchači Hudební fakulty JAMU.

Může-li autor tohoto povídání chválit, pak zejména schopnost režisérky zaranžovat živý pohyb šestnácti půvabných dívek po nevelkém jevišti, aniž by spadly do orchestřiště, a podařilo se jí dívkám vnutit i individualitu každé z nich. (Za domácí cvičení dostaly dokonce napsat drobnou esej o svém rozhodování vstoupit do řádu…)

Ale musím zmínit snad nejpůsobivější scénu představení. Jeho závěr. Smrt šestnácti dívek, které se rozhodly nezradit své přesvědčení, svou víru. Shromážděny na scéně vyslechnou rozsudek: smrt pod gilotinou… přijímají jej v pokoře i hrdě… odkládají svrchní tuniku, zůstávají v bílém… pak sejmou z upnutých vlasů modravou plachetku, vlasy se rozvlní, odhalí bílou šíji… Stop!

Tady pro mne mohlo všechno skončit. Odhalená šíje a gilotina… dostatečně výmluvné, zdá se mi… Nicméně, opera musí skončit podle libreta. Zbývá ještě plno hudby. A tak ve Slezském divadle v Opavě, v Olomouci, nebo ve Štátném divadle v Košiciach opera končí postupnou smrtí šestnácti dívek. Šestnáctkrát zazní svist gilotiny… Smrtí končí i v Divadle na Orlí. Jen Kateřina Křivánková nahradila svist gilotiny zvukem petardy… Snad výstřelu. Po něm klesají dívky k zemi. Poslední Constance a Blanka. (Popravdě, později jsem se od režisérky Kateřiny Křivánkové dozvěděl, že to nebyly petardy, ale bubeník přejížděl kovem o kov a pak bouchl do nějaké krabice… Mně to znělo jako divadelní petarda. Poulenc prý zvuk gilotiny nikterak konkrétně nepředepisuje. A že o tom dlouho dumali… Ani se nedivím, zvuk gilotiny už jsme dlouho neslyšeli.)

Dialogy karmelitek byly závěrečnou prací, rozloučením se školou pro několik studentek a studentů. Píšu byly, protože prý nebudou se již opakovat. Aspoň na fermanech nejsou.

V divadelní recenzi sluší se v závěru vyjmenovat osoby a obsazení a vůbec všechny, co se na divadle podíleli. Dovolím si to neudělat, protože recenzí vyšlo už několik. Ale neopomenu slova díků studentkám a studentům. Do přípravy se vrhli s velkou chutí a elánem. I když je současné dění zasáhlo. Blanku v tu neděli hrála Ekaterina Krovatyeva – Ruska. Novou převorku Madam Lidonii Anastázia Hart – Ukrajinka. V sobotní premiéře vystupoval jako komisař Vladislav Agamuradov – Rus. Zasáhlo nás to všechny bez ohledu na to, jaké je kdo národnosti. Dotýkali jsme se toho… a cítili beznaděj a nemohoucnost. Samozřejmě, kromě pomoci finanční, darů a slov… My můžeme své pocity jen přetavit v absolutní odhodlání, energii a snahu předat divákovi příběh maximálně a naplno. Aby se ho dotkl, aby ani oni ani my nezapomněli. To, co se dělo v době Velké Francouzské revoluce, děje se pořád…

LADISLAV VENCÁLEK

Hovory L. Vencálka s M. Klapetkem a J. Štěpaníka s P. Jemelkou o etice ve zdravotnictví.
Počet dotazů roste a proto jsme "korigovali" naše předsevzetí. Více...
Pročtěte si naše noviny Pečujeme doma. Další číslo je na webu.
Konference s tématem Holistický přístup k dlouhodobé péči se konala od 13. do 15. září.

Články

ZPRÁVY: Covid udeří už v říjnu? Chlíbek by nenasazoval respirátory

2.10.2022 Zatímco podle ministra zdravotnictví ČR Vlastimila Válka by měla podzimní vlna covidu-19 přijít až v měsíci listopadu, šéf Ústavu zdravotních informací a statistiky (ÚZIS) Ladislav Dušek a předseda České vakcinologické společnosti Roman Chlíbek shodně zmiňují již říjen. více...

PŘEDNÁŠKA: Marián Kuffa a jeho moudrá a pravdivá slova

2.10.2022 O smíření, milosrdenství, lásce...  Video Slovenského dohovoru za rodinu, v němž vystupuje katolický kněz P. Marián Kuffa. Všechno, co říká, je hluboce lidské a pravdivé. Hovoří o věcech, které se našich národů, ale nejen jich, právě teď bytostně týkají. Přednášku proslovil na konci září. více...

INFO: Nominujte na Cenu Křesadlo pro dobrovolníky

1.10.2022 Cenu Křesadlo v Jihomoravském kraji může získat každý, kdo dobrovolně a zdarma působí v jakékoliv oblasti činností, kde pomáhá lidem a svému okolí. Křesadlo je ocenění pro úplně obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci. Cílem je i zviditelnit příběhy nezištné pomoci v tomto kraji. více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.