pečuj doma

Ivan Havel: Smrt je pořád, život se rozsvítí na chvilku

29.4.2021

Michal Plzák z nakladatelství Kalich a redaktorka Českého rozhlasu Lucie Vopálenská před několika týdny navštívili Ivana M. Havla na biofarmě Košík zhruba sedmdesát kilometrů od Prahy, aby s ním udělali rozhovor o smrti. Nyní z něho zveřejnili na Aktuálně delší pasáž, ze které vyjímáme na ukázku několik otázek a odpovědí.

Jde o jedno z posledních interview muže, který zemřel tuto neděli ve věku 82 let, bude součástí knihy Pro smrt uděláno (živé rozhovory o posledních věcech), jež vyjde na podzim.

Je smrt pořád vyobcovaná, nebo už se stala trochu společensky přijatelnou? Jak se o něčem tak intimním, obtížném a nevyhnutelném dá hovořit s druhými. Ne akademicky, ale osobně. Nestrkat nos do komnat strachu, ale zkoumat, jaké podoby na sebe smrt bere v různých fázích věku a co před ní obstojí.

Ivane, jaký je tvůj postoj k úvahám o smrti? Už jsi avizoval, že nepovažuješ za dobré o smrti mluvit, ale přeci jsi nás přijal.

Mám-li odpovědět na otázku, jaký je můj postoj k něčemu, tak se nejdřív začnu ptát, jak je to míněno. Především je smrt někoho jiného, a pak je smrt moje. Mám pocit, že vám jde spíš o to, jaký je postoj k mé smrti, ale ten těžko mohu mít, když jsem smrt ještě nezažil. Druhá věc je, jak mluvit o fenoménu smrti, protože lidi mají tu vlastnost, že umírají a vědí o tom předem. Nebo je tím míněna fyzická smrt, kdy člověk přestane fungovat.

Nás zajímá skoro všechno - zkušenost se smrtí druhých, úvahy o smrti vlastní i konečnost.

To jste si vzali téma, kam patří úplně všechno. Jedna věc je ve filozofii heideggerovská větev: ve fenomenologii je smrt považována za určující jev lidského života, neboť člověk ví o své konečnosti a chová se tak. Ať už před ní uniká, nebo ji vyhledává. Tak fenomenologie odlišuje člověka od všeho ostatního včetně zvířat. U zvířat víme jen, že mají reflex sebezáchovy, ale že by o něčem věděly předem, že by vůbec měly paměť do budoucna, to se předpokládá, že nemají…

Slovo smrt je nevhodné ve společnosti, je to trochu neslušný výraz.

Ne neslušný, ale nespolečenský - kazí rozhovor. Jako když někdo řekne, že už je tu jaro, zpívaj ptáci, a já na to: A co smrt? Je zajímavý, že jak je teď ta epidemie, začalo se v její rané fázi mluvit o smrtnosti, a teď už ne, už to nikde nevidím. Řekne se počet, na to se všechno převede. Považuju za velice rozumnej čin, jak Chvilky namalovaly ty křížky na Staroměstským náměstí, protože tím pádem to nejsou počty, ale jednotlivci.

Postoj, že vlastní smrtí se nelze moc zabývat, jsi měl vždycky? Nebo to přišlo s věkem?

Já jdu spíš po tom pojmu jako vědec. Vím, že ne strach, ale obavu mám z umírání, z nemoci, z toho, že mě zavřou do nemocnice, to jsou vedlejší průvodní jevy, s kterýma asi nehnu. Umírání je ale něco jiného než smrt. O smrti vám řeknu příběh. Když jsem byl malej, asi tříletej, už jsem uměl mluvit, tak přišlo téma smrt, když jsem večer usínal. Já jsem se ptal, co je po smrti, a vychovatelka říkala: Po smrti se objeví takové světlo, bude to andílek, kterej tě odvede do nebíčka. Ale musíš si ho všimnout a držet se ho. A já buď hned, nebo až potom začal brečet. Proč brečíš, Ivánku? Já se bojím, že propásnu toho andílka, že si ho nevšimnu. Protože jsem se lekl, že se ho nebudu držet. To bylo moje první a na dlouhou dobu poslední setkání se smrtí. Pak samozřejmě začali umírat mí příbuzní, nejdřív dědeček, pak babička.

Zažil jsi u těch nejbližších příbuzných přímo setkání se smrtí, že by umírali?

Ne, odvezli je do nemocnice. A když zemřela matka, byl jsem v Americe. Otec zemřel v nemocnici, tam se stále většinou umírá, záleží na tom, jakou nemoc člověk má. Některý lidi musej hrozně prosadit, aby mohli umírat doma, přičemž se soudí, že je to daleko lepší. No jo, ale co když se hádá s manželkou?

Ale zpátky - nebyl jsem nikdy u umírání. První zkušenost se smrtí druhého je z doby, kdy jsme jezdili na Havlov. Vedle Havlova byla samota a tam žila Anna Pammrová, známá teosofka, spisovatelka a feministka. Zemřela a my jako sousedi, protože to bylo přes les, jsme šli v pohřebním průvodu do vesnice, kde měla být pohřbená. Předtím jsme se na ni byli podívat. Ona byla ještě zaživa taková seschlá a vrásčitá, tak jsem poprvé uviděl mrtvou osobu. Co jsem si myslel, si nevzpomenu. Bylo mně tak asi sedm let, člověk v tom věku poznává tolik nových věcí, že ho nic nepřekvapí. Od té doby jsem mrtvou bytost neviděl, myslím tím právě umřelou, a když, tak v rakvi.

Čí smrt na tebe nejvíc zapůsobila?

Dost mi vadila smrt dědečka a babičky, byli s námi na Havlově. Dědeček mě učil němčinu a během hodiny začal být nervózní a že to přerušíme, dokončíme to jindy, nebyl ve své kůži. Pak ho odvezli do nemocnice, asi do Tišnova, infarkt. Nedá se říct, že zemřel v nemocnici, spíš během převozu. Druhý případ byl matka, tam mně spíš vadilo, že jsem byl zrovna v Americe. Měl jsem krátce před doktorátem a věděl jsem, že kdybych přijel na pohřeb, že už mě nepustěj přes hranice zpátky. Tak jsem měl dilema. Nakonec jsem si řekl, že jí na tom tolik záleželo, že jsem byl na univerzitě v Berkeley, byla to její největší radost, co ji mohla za totáče potkat, takže by s tím nesouhlasila, kdybych to přerušil. A že jí vyhovím tím, že nepřijedu. Otci bylo dvaaosmdesát, když zemřel, to už se člověk nediví - jako v mém případě se nebudu divit - ani jsem nevěděl, jakou měl diagnózu, asi prostě srdeční selhání…

Je smrt zlo?

V jistém smyslu je smrt součástí naší definice. Jsme prostě lidi a říct, že lidstvo je špatné, protože je smrtelné, to je dost pesimistický názor. Smrt jaksi narušuje něco. Ti lidi třeba chtěli ještě něco vykonat a bylo jim to znemožněno. Nebo to byla smrt násilná. Vždycky kolem toho bylo něco, co bychom nechtěli, aby bylo obecným zákonem. Ale přitom je to součást lidské existence.

Zmínil jsi Heideggera, ale jsou i jiní filozofové, například Jung, pro kterého smrt nemusí být zlo, které něco přeruší, ale spíš dovrší. Že to je to, k čemu v dobrém směřujeme, abychom korunovali svůj život.

Pokud to vezmeme psychologicky, tak samozřejmě záleží na to, co ten člověk zrovna dělal. Jestli to byl hudební skladatel, jestli byl zrovna uprostřed závažného díla a na potvoru to přijde. Jinak to bylo například u Josefa Šafaříka, svérázného brněnského filozofa. Napsal Sedm listů Melinovi a Cestou k poslednímu. Tu druhou knihu psal asi čtyřicet let, pořád na tom úpěnlivě pracoval a zemřel v den, kdy to v Atlantisu vyšlo. Přinesl to na stůl a zemřel. To je případ, kdy to dílo završil. Možná na to měl vliv jeho postoj, že už to skončil, možná to byl smutek, že už dál nemá co dělat. Dokončit nějaké dílo je ambivalentní, někdy má člověk radost, že to dokončil, je pyšnej, jindy padne na člověka prázdnota, že nemá, do čeho píchnout, že nemá připravenou další věc, na čem by dělal.

Není pak lepší mít všechno těsně před dokončením?

Já bych měl problém, kdybych měl ve svém věku dělat na dvou věcech najednou. Nevěděl bych, co dřív, a zapomínal bych furt, co už jsem tam měl. Problém je, že když napíšu kousek a pak nemám čas a druhej den se k tomu vrátím, tak to čtu, jako by to napsal někdo jinej.

Tak to je zase napínavý.

Jenže já mám pokračovat, mám si vzpomenout na tu hlavní myšlenku.

A teď se zeptám já - četli jste Moodyho Život po životě? Mně se dostala do rukou anglická verze, když to vyšlo na Západě, to byla raná sedmdesátá léta. Tu knížku jsem přečetl a měl o ní přednášku v našem pondělním semináři. Překvapilo mě, opravdu jsem to netušil, že to bylo uklidňující a dokonce srandovní, lidi se smáli. Vyjmenovával jsem různé prožitky před smrtí, ne že bych dělal šaška, to vůbec ne, to není moje povaha, ale pamatuji se dobře, jak tam byla velice vynikající nálada. A ta byla z toho neporozumění, co se může stát po smrti, jestli je to opravdu šmytec. Tma není vidět, tak nebude tma, to musí být nějak jinak. Každopádně se ta smrt, tedy to, co je po ní, bere jako něco negativního anebo neodhalitelného. A najednou se člověk dozví, že to vlastně může být krásný. Ti lidi se odtamtud nechtěj vracet, jsou po klinické smrti, ne úplné smrti, a nechtějí se vrátit do světa. A to je potěšující. Že člověk se nemusí před smrtí strachovat, ale může se na ni těšit. Samozřejmě k tomu, abych se na něco těšil, bych musel víc vědět, jak to je.

Ale proč to říkám: v jednom z posledních čísel časopisu, který odebírám, Journal of Consciousness Studies, je velká debata přesně o tomtéž - o Moodym. Má to svou zkratku NDE - Near Death Experience. Je tam velká debata, jak je to s ověřitelností, že to vlastně nejde ověřit. Jedna zajímavá informace je, že od té doby, to už je skoro padesát let, je stále víc případů a jsou stále stejný, všechny se hodí do schématu, který popsal Moody. Za druhé, je to téma i pro filozofy a stále se nic neví. Ví se, že je to stále obdobný, ne všechny ty jevy se opakují, ale fakt je ten, že medicína pokročila, takže daleko víc lidí se ocitá v klinické smrti a pak se zachráněj. Takže daleko víc lidí může mít tyto zážitky a to, co tam vyplynulo ne jako informace, ale jako samozřejmost, je, že ty zážitky jsou stále stejné.

Jsou lidi, kteří po té klinické smrti zažili to, že sledovali své tělo a co se dělo v místnosti, odněkud odjinud.

Říká se tomu Out of Body Experience, zkratkou OBE.

To se dá považovat za něco, co se opravdu děje. Naše vědomí může existovat i mimo naše tělo. Ti lidi u Moodyho popisovali věci, které nemohli ze své tělesné pozice vidět, navíc měli oči zavřený. Ale je pravda, že se to týká pouze času té smrti klinické, ne toho, co bude po tom.

Pobyt mimo tělo se děje častěji při nějakých halucinogenech. Mně je na tom divná jedna věc. Ne to, že ten člověk ví, co se děje kolem něho, ale že si myslí, že to vidí od stropu. Lokalizace toho zážitku je mi záhadná. Protože lokalizované je to odshora. Proč ne od země? Proč je to vždycky strop? Pamatují si, co lidi říkají, tím se ověřuje, že vědí, o čem mluvili lékaři, ale k tomu nepotřebuju perspektivu. To je pro mě otázka. Ta debata byla o tom, jaká je povaha té pravděpodobnosti, věrohodnosti. Jeden člověk tam měl hlavní článek a ostatní repliky na něj. Došel k závěru, že to je jednak opravdové, že ti lidi skutečně ty zážitky měli, a za druhé to, co v nich zažili, je také opravdové, tedy není to sen. Že se to těm lidem nezdá, ten tunel skutečně byl.

Zdroj: Kalich, Aktuálně

 

Potřebujete si promluvit s terapeutkou? Zřídili jsme službu pro pečující a pozůstalé. Objednejte se.
Pro zhoršení epidemické situace je zrušena podpůrná skupina v Praze 22. a 23. října.
Máte psychické problémy, které se objevily během pandemie a stále přetrvávají? Pomůže psycholožka.
Přihlaste se na podpůrnou skupinu do Rokycan 26. a 27. listopadu. Téma Senioři v pandemické době.

Články

INFO: Sympatický časopis se objevil v Brně. Jmenuje se Senior Žurnál

26.10.2021 Sympatický čtvrtletník pro seniory začal vycházet na podzim v Brně. Jmenuje se Senior Žurnál a obrací se, jak je z názvu patrné, na brněnské seniory a rovněž jejich rodiny. Nabízí jim cenné informace z oblasti sociálních a pečovatelských služeb, ale i zajímavé články a rozhovory. více...

INFO: Náš boj s covidem má velkou trhlinu. Čtěte zásadní rozhovor

25.10.2021 Imunolog Vojtěch Thon z Masarykovy univerzity v Brně poukazuje na nedostatky boje s epidemií covidu-19. „Těch 400 tisíc nenaočkovaných zranitelných lidí vnímám jako zásadní nezvládnutí situace v České republice,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro internetový portál Seznam Zprávy. více...

PTÁTE SE: Souhlas s operací opatrovance - musím přijet osobně?

24.10.2021 Prosím, může mě nutit lékař před operací mého opatrovance k tomu, abych osobně jezdila podepisovat souhlas k operaci? Chtěla jsem podepsat souhlas k operaci elektronicky, protože momentálně se do nemocnice, která je v jiném městě, než bydlím, nedostanu. více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.