pečuj doma

Marek Vácha o generaci sněhových vloček

26.10.2020

Před časem vydal katolický kněz, spisovatel a biolog Marek Orko Vácha knihu svých úvah nazvanou Selfíčka. Píše v ní o sociálních sítích, odmítání autorit nebo lidech žijících single a některá z témat otevírá i v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Vyjímáme z velmi zajímavého a rozsáhlého interview nejzajímavější pasáže.

V úvodu nové knihy Selfíčka uvažujete o Facebooku, kde je podle vás "každý natolik soustředěn na svou vlastní osobu, svou postavu, svou masku, svoje šaty, své zážitky, své tak vybuchlé ego, že na vnímání čehokoli kolem nezbývá energie". Nebylo ale zaměření na vlastní identitu minimálně pro mladé lidi, kteří jsou na sociálních sítích nejaktivnější, typické odpradávna?

Bylo a často je tato posedlost sebou samým typická i pro nás, starší generaci… Připadá mi však patologické, jak se v té valící se řece sociálních sítí každý snažíme poukázat na svou osobu a získat co nejvíc lajků. Věšíme se za ruku z rozhledny, jezdíme v autě dvoustovkovou rychlostí, hladíme přes mříže klece aligátora, zkrátka děláme cokoli, aby nás druzí buď obdivovali, nebo hejtovali, ale hlavně na nás nějak reagovali. Svůj život a hodnotu najednou odvíjíme od toho, kolik máme přátel či lajků na Facebooku. Jsme strašně ješitní a myslíme hlavně na sebe, což je pak velmi problematické i v partnerských vztazích, které vždycky vyžadují určitou míru sebezáporu.

Lidé z generací, které už většinu života strávily v demokracii, vztahy snadněji opouští, což je ale přirozený důsledek svobody a rozvolňování sociálního tlaku, nebo ne?

Skutečnost, že dnes ženy přestávají být finančně závislé na mužích, a z manželství se tak stává vztah rovnocenných lidí, vnímám pozitivně. Problém vidím v tom, když si lidé jen užívají svobodu a nepřijímají zodpovědnost. Svobodu bychom neměli chápat tak, že si budeme dělat, co se nám zlíbí, ale že si podle vlastního uvážení vybereme životní projekt s tím, že nás bude stát spoustu sil.

Pro jeho uskutečnění potřebujeme pevnou vůli a musíme počítat i s nepřízní osudu. Schopnost se zapřít a jít dál i přes překážky podle mě mladé generaci trochu schází. Při prvních nesnázích někdy mladí lidé opouštějí vysoké školy s tím, že je učení nenaplňuje, nebo odcházejí ze svých partnerských vztahů s tím, že štěstí budou radši hledat jinde. Z mého pohledu to mnohdy vzdávají příliš brzy.

Mladým lidem se pro jejich křehkost a nestálost přezdívá generace sněhových vloček. V čem byla vaše generace vyrůstající za normalizace jiná?

Moje generace měla například jiný vztah k rodičům. Neměli jsme takovou potřebu s rodiči o důležitých životních rozhodnutích mluvit. Byli jsme zvyklí se s nimi porvat sami a z neúspěchů jsme se tolik nehroutili. Když nás během jednoho dne vyhodili ve škole od zkoušky a k tomu se s námi rozešla přítelkyně, nebrali jsme kvůli tomu antidepresiva. Nelze to pochopitelně úplně zobecňovat, ale zdá se mi, že dnes se mladí lidé se svými rodiči kamarádí, říkají jim úplně všechno, a když se jim něco nedaří, vyhledávají pomoc psychoterapeuta.

Zaujalo mě, jak v Selfíčkách píšete, že dodržování pravidel a vyježděných cest rodičů nevede ke spáse. Naopak podle svých slov chcete, aby mladé lidi "ovanul opojný vítr svobody", aby přestali poslouchat rodiče, učitele a faráře. Mnoho věřících přitom bere úctu k autoritám jako důležitou součást křesťanství.

Zatímco východní pojetí náboženství dost často stojí na guruovi, který vás naučí všechno, co umí, západní křesťanství bylo proti roli gurua vždycky skeptické a kladlo si otázku: "Co když se guru mýlí?" Západní křesťanství vám připomíná, že před Bohem budete jednou stát sami, sami se budete zodpovídat za svůj život a v té chvíli vám nepomůže, když se budete odvolávat na kázání svého faráře, učitele nebo politické autority. Jistěže, poslouchat rady druhých může být leckdy užitečné, ale je nutné je brát jen jako duchovní doprovod. Za trajektorii svého života jste totiž zodpovědní vy sami.

Krásně to vyjádřil indický jezuita Anthony de Mello, který říkal, že když dostaneme učebnici matematiky, učíme se úlohy počítat tak, že si nalistujeme řešení na zadních stránkách... Přesto je třeba tato řešení shodit ze stolu a zkusit si příklad vypočítat sám. Až potom má totiž výsledek vaší práce nějakou hodnotu.

Když je vám sedm roků, můžete klidně říct, že do kostela chodíte proto, že vás tam vodí vaši rodiče. Pokud se ale ke katolictví ze stejného důvodu hlásíte, když vám je třeba 20 let, je to podle mě infantilní. I jeden z textů evangelia říká, abychom nikomu nedávali jméno otec a nikomu neříkali učitel. Aby se totiž vaše víra proměnila ve víru dospělého člověka, musíte dát v určitou chvíli postavy rodičů i učitelů pryč a opírat se jen o to, čemu říkáme Bůh. Víra vašich rodičů mohla být ještě příliš ovlivněná tradicí, mohla být v něčem pomýlená a vy už patříte k jiné generaci.

Jak tedy dospělá víra může vypadat a kde se bere, když nestačí pravidelně chodit do kostela?

Předně je potřeba říct, že víra není jenom intelektuální názor na vznik světa. Není to jen rozumová záležitost. Kdysi za mnou přišli dva mladí lidé s tím, že občas chodili na mše k Salvátorovi a naše farnost jim byla sympatická. Svěřili se, že jsou biologové, že byli nedávno pracovně ve Střední Americe a že teprve tam skutečně pochopili, že Bůh je. Teprve tam pochopili, že za naším světem stojí nějaká mysl, že ta mysl dýchá, a že by i kvůli tomu chtěli mít svatbu v kostele, protože jim to na úřadě připadá hrozné.

Obřad se nakonec konal, v přírodě, u rybníka. Bylo to krásné, ale ženich s nevěstou mě současně poprosili, jestli bych při jejich obřadu mohl vynechat slovo církev. Lecjaký farář by se asi pohoršil, mně se to ovšem nakonec zdálo naprosto autentické. Ti dva biologové jen slovy uchopili postoj mnoha příslušníků své generace, která se sice nechce hlásit k nějakému oficiálnímu společenství, ale cítí, že se dotkla něčeho nadpozemského, posvátného.

A takových lidí přibývá. Do španělského Santiaga de Compostela, kde leží hrob svatého Jakuba, v roce 1900 dorazilo kolem 80 registrovaných poutníků. Roku 1990 jich už bylo přes 4900 a loni se jich na pouť vydalo přes 347 tisíc. Jsou mezi nimi lidé, kteří si potřebují pročistit hlavu, udělat si v sobě pořádek, i mladí muži a ženy, kteří mají před svatbou. Přestože se většina z nich nehlásí k žádné oficiální církvi, pouť symbolicky končí v kostele a já ji vnímám jako probuzení hladu po vertikálním rozměru života.

Na několika místech nové knihy taky apelujete, aby mladí lidé svůj život nepromarnili. Za jakých okolností byste ho jako promarněný vnímal?

Staří křesťané vnímali jako jeden ze sedmi smrtelných hříchů lenost. Člověk si říká, proč by zrovna lenost měla být smrtelný hřích. Když se večer místo učení podívám na hokej, není na tom přece nic až tak zlého. Latinské slovo acedia ale spíš než občasnou zlenivělost znamená rezignaci na pozvání býti člověkem, na to, abyste naplno využili své dobré vlastnosti. Místo toho, abyste svůj život vzali vážně, se jen díváte na telenovely o životě, pozorujete z okna životy jiných a popíjíte teplé pivo. Než abyste se pustili do něčeho, co za vás nikdo jiný neudělá, dáte si radši nohy na stůl, pustíte si Netflix a necháte život plynout.

Velmi inspirativní je v tomto ohledu také jeden burcující text Alexandra Solženicyna, který v době totality jako jeden z prvních obvinil Západ z lhostejnosti a sobectví. Lidem na Západě zdůraznil, že svobodu, kterou si užívají, nemají jednou provždy jistou, že si ji musí chránit. Vyčítal jim, že se sice účastní ohromné bitvy, ale přistupují k ní jako k partii ping-pongu. Když to vztáhnu k dnešku, každý z nás by si měl uvědomit, že tady má nějaký úkol, že ten úkol je důležitý a že to není jen partie ping-pongu, kterou jde kdykoli odehrát znova.

Pomáhá víra člověku v tom, aby přijal zodpovědnost za svůj život a nebál se dělat důležité kroky?

Nejistotu prožíváme všichni, v tom vám víra nepomůže. Bůh po vás nechce, abyste nedělali chyby. Když si vybíráte vysokou školu nebo si hledáte slečnu, neočekává, že při tom nebudete chybovat. Sám si zvolit, jakou cestou se na životní křižovatce vydáte, ale představuje jediný způsob, jak se stát dospělým. Dějiny 20. století ukazují, jak moc jsme si zvykli deponovat odpovědnost na někoho druhého. Přesně to pojmenoval Adolf Hitler, když říkal, že přebírá veškerou odpovědnost. Pokud ale rezignujeme na vlastní úsudek a řekneme si, že věříme vůdci, zůstáváme dál v roli dítěte. Carl Gustav Jung zdůrazňoval, že proměna v dospělou osobnost je aktem největší životní odvahy.

V Selfíčkách s trochu pozdviženým obočím komentujete i lidi, kteří dobrovolně žijí single a nezakládají rodiny, aby se mohli naplno věnovat práci, studiu, cestování nebo sportu. Nemůže naplněný život vypadat i takto?

Může. Tihle batůžkáři, kteří jen nesedí doma a místo toho cestují nebo bádají, mi jsou velmi sympatičtí a nechci nikomu radit, co má se svým životem dělat. Dřív to nicméně chodilo tak, že člověk, který zamlada jezdil trampovat s usárnou a s liščím ohonem na klobouku, v určitém věku tenhle životní styl bez hořkosti odvrhl, protože už byl dál. Zdá se mi, že novodobí batůžkáři naopak žijí třeba i kolem padesátky stejně, jako když jim bylo dvacet. Respektuji každý životní styl, všem přeji svobodu, ale stejně se neubráním určitému údivu, že tito lidé ani s přibývajícím věkem neuvažují o založení rodiny.

Sám hodně cestuji, takže se s nimi v hostelech potkávám. Vidím je, jak kouří marihuanu v Nepálu, pasou ovce na Novém Zélandu, a uvědomuji si při tom, že se na Západě dospívání prodlužuje už tak moc, že se z pulce mnohdy ani nestane dospělá žába. Když už člověk nezplodí dítě, měl by být jeho život plodný aspoň duchovně. Představa, že si budu navždycky žít jenom sám pro sebe, že si z pobytu na Zemi udělám zábavní park a nic jiného řešit nebudu, mě trochu dráždí.

Proto mi dělá radost, že se dorůstající generace zdá být oproti té mojí mnohem odpovědnější, co se týká sociálních témat. Ať už jde o ochranu přírody nebo pomoc chudým a marginalizovaným skupinám, mladí lidé bývají v těchto tématech mnohem angažovanější. Viděli jsme to koneckonců i při jarní vlně koronaviru, kdy jsem byl opravdu hrdý na skauty i mediky, kterým přednáším na lékařské fakultě, za to, s jakou vervou v těžké situaci pomáhali.

Vrátil bych se ještě k tomu zakládání rodiny. Ze Selfíček i loňského knižního rozhovoru Jízda v levém pruhu je zřejmé, že vás dost trápilo, že sám partnerku ani děti mít nemůžete.

Život v celibátu může stejně jako kterékoli jiné zásadní rozhodnutí přinášet bolest, která se s vámi dlouhé roky táhne. Spousta lidí ale prožívá tisíckrát větší bolest, než jakou si procházím já. Jsou tu lidé, kteří se starají o nemocné děti, kterým se rozpadlo manželství, kteří se vyrovnávají s nejrůznějšími traumaty. Navíc si nemyslím, že cílem lidského života musí být pocit štěstí…

Nemáte někdy na Boha vztek za to, že dal člověku takovou volnost, aby svět dovedl k válkám nebo ekologické katastrofě?

Prvoplánová odpověď všech zbožných lidí by byla: "Určitě ne, protože když máte svobodu, můžete milovat druhé, namalovat strop Sixtinské kaple nebo vytvořit úžasnou architekturu, kterou vidíme po celé Praze." Na druhou stranu se svými studenty na lékařské fakultě jezdím rok, co rok do vyhlazovacího tábora Auschwitz. Byl jsem tam už třeba sedmnáctkrát a stále to na mě doléhá. Uvědomuji si tam, že svoboda k lásce, dobru, umělecké tvorbě nebo poznávání světa má i odvrácenou stránku.

Pořád si kladu otázku, co se v kolektivním nevědomí tak kulturního národa plného nobelistů, osobností jako Kant, Schiller, Beethowen nebo Goethe, zachvělo, že provedl něco takového. A kromě této otázky se musíte ptát i na to, jestli na světě vůbec existuje národ, který by něčeho podobného schopný nebyl. Pravděpodobně by toho totiž byl schopný každý národ. Jediným způsobem, jak Bůh může ustát naše protesty, že je toho zla na Zemi už příliš mnoho, z mého pohledu je, že sestoupí z nebe, stane se člověkem a vyžere si to spolu s námi.

Zdroj: Aktuálně

 

Nezapomeňte, každé pondělí, středu a pátek, a to až do začátku ledna, na našem webu v rubrice Audio.
S právničkou Radkou Pešlovou vám vytváříme zázemí. Abyste si byli jistější!
MS kruh zveřejnil dvě nová videa pro pečující. Projděte si je, témata vás určitě budou zajímat.
Spolek Dialog a generační soužití ve Vyškově požádal naši lektorku M. T. Kalábovou o rozhovor.

Články

ZPRÁVA: Hospice v ČR nyní zažívají úbytek dárců

30.11.2020 Hospicová péče v České republice se potýká s problémy. Zdravotnictví po celé zemi zažívá nelehké období, do služby v nemocnicích byli povoláni i studenti lékařských oborů a dobrovolníci. Koronavirus však zásadně zkomplikoval provoz odvětví, které je dlouhodobě u nás spíše na okraji zájmu veřejnosti. více...

ZPRÁVA: Británie začíná vakcínou Pfizer, Maďaři Sputnikem

29.11.2020 Podle agentury Reuters se britská vláda intenzivně připravuje na očkování proti covidu a bude následovat jako třetí země na světě Čínu a Rusko. Britský premiér Boris Johnson v sobotu jmenoval Nadhima Zahawiho členem vlády, který je zodpovědný za toto očkování. Očkování by podle médií mohlo začít v nejbližších dnech. více...

PŘÍBĚH: Jeden z lázeňských příběhů českého seniora

28.11.2020 Třiasedmdesáté narozeniny slavil pan V. z Prahy v třeboňských lázních. Koncem září si tam odjel na doporučení ortopeda léčit kyčel. Jeho dcera Lucie V. ho uviděla potom už jenom jednou: když jej přivážela domů z jihočeské nemocnice, kam jej po dvoutýdenním pobytu v lázních odvezla sanitka. Jeho diagnóza zněla covid-19. více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
Nadace Charty 77
Nadace ZDRAVÍ PRO MORAVU
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.