pečuj doma

Pečující jako sám voják v poli

3.1.2021

Když jsme požádali PhDr. J. Štěpaníka, publicistu a autora vynikajících rozhovorů, spisovatele, ale i psychologa, o rozhovor na téma pečující v covidové době, odvětil: „Uvidíme, jak se podaří... Bude to nová zkušenost, rozhovorů jsem připravoval moc, že by se však někdo na něco ptal mě, nepamatuji. Však pošlete otázky.“

Otázky jsme hned samozřejmě poslali a za pár dnů byl na světě rozhovor pro noviny Pečujeme doma a web Moravskoslezského kruhu... Jen dovysvětlíme, že svoji odpověď myslel tak, že se ho neptala média. Jinak je stále činný jako poradenský psycholog a na radu se ho ptá stále někdo.
 
 
ROZHOVOR S JAROSLAVEM ŠTĚPANÍKEM

Jaroslave, poprvé tedy v nové roli a bohužel bychom si přáli jiné téma, ale to snad někdy v budoucnu. Optáme se tě hned, jak ty se v této době cítíš. Žiješ na venkově, jsi psycholog, tipnul bych si, že snášíš i tyto dny celkem dobře…
 
Daná omezení svazují každého. Samozřejmě v různé míře. Všichni bez rozdílu se nacházíme v dlouhodobé frustrující situaci bez znalosti, kdy skončí. To je náročnější na psychiku než jednorázový stres.
Opravdu situaci snáším, alespoň dosud, dobře. K vyššímu věku patří víc klidu a trpělivosti, už proto, že není kam spěchat. Opatření, která nejsou nikomu příjemná, chápu jako zdůvodněnou nutnost. Doporučoval bych takový postoj všem. Myslím, že i ten, kdo s omezením nesouhlasí, měl by je vnímat jako vyhlášené v obecném zájmu. V nouzové situaci je soudržnost společenského celku nezbytná.
Venkov přináší výhodu. Izolace v malém městském bytě je citelnější. Pokročilejší věk nenutí denně dojíždět do zaměstnání. Cesty omezuji na minimum, tím i užívání roušky. Značnou část mého volného času zabírala vždy činnost ve společnosti psacího stroje, pak počítače.
Omezení sociálních kontaktů těžce snášejí mladí, jak odpovídá psychologické charakteristice věkového období. Navíc vyrostli za zcela jiných podmínek než předchozí generace. Za samozřejmost považují svobodu, často ovšem chápanou jako svobodu jedince bez hranic a omezení. Tak pojímaná nutně naráží na „mantinely“, mimo jiné na svobodu jiných. V důsledcích by mohla vést ke konci demokratického státu, a tím i svobody. Mladí se vlastně ponejprv setkali se stavem, kdy stát vystupuje jako autorita, vydává doporučení a nařízení, žádá dodržování. Někteří to neznají ani z rodiny a školy. Výchova od útlého věku je vesměs liberální i pedocentrická. Také role učitele a žáka se, snad až příliš, proměnily. Mladí muži nepoznali povinnou vojenskou službu. Návrat v rozsahu a podobě, jak probíhala, by jim sotvakdo přál. Oproti dřívějšku přivykli lepším hmotným podmínkám i možnostem daným demokracií a svobodou. Nemuseli se příliš omezovat, je to pro ně nové.
Méně lze rozumět těm, jimž je ztělesněním nesvobody rouška a ostentativně ji nenosí. Zejména, nejsou-li ve věku dospívání, ani již mládí. Vyskytlo se dost těch, disponujících mediální tváří, popularitou či uznáním ve svém oboru, kteří svými postoji a výroky mají určitý dosah. Protestem snad chtěli svůj vliv posílit, v pozadí může stát i osobnostní nezralost a narcismus těchto lidí. V době epidemie není na místě zpochybňovat opatření, která šíření nákazy prokazatelně brzdí. Jde o jednání, věřme neuvědoměle, společnosti škodlivé, asociální. Mnohokrát bylo jednoduše a prostě vysvětleno: roušku nosíme především k ochraně druhých!
 
Zdá se, že tě také zasahuje celková atmosféra. V čem nejvíc?
 
Toho, co zlobí, určitě nejen mě, je opravdu dost. Když se ohlédneme za minulým rokem, tak období, které potřebuje klid a rozvahu, bylo až příliš neklidné, plné nervozity, snad i hysterie. Zdá se mi, že skoro přestáváme vnímat, jak se ve veřejném prostoru posouvají profesní i etické normy. Říká se, že novináři jsou „hlídacím psem demokracie“. Je myslím dost látky k přemýšlení i sebezpytu, jak má takový správný pes hlídat.
V situaci sociální izolace se zejména televize stává ještě významnějším zdrojem informací i kontaktu s diváky. Pro virem nejvíce ohroženou skupinu starých a handicapovaným o to víc. K někdy až zbytečně vypjaté atmosféře stylem vedení debat přispívají či podněcují sami moderátoři. Rozhovory se blíží výslechu, kdy hlavním cílem přestává být dozvědět se, spíš tázaného šikovně přichytit a přimět k doznání. Rozšířen je útočný způsob vedení hovoru, neskrývající výsměch či jízlivost. Dle mého mínění vhodný a zasloužený spíš výjimečně. A to tam, kde dotazovaný evidentně lže, zakrývá pravdu a má „hroší kůži“. Nestrannost moderátorů jde také nejednou stranou. Diváku se může též zdát, že nejznalejším a nejkompetentnějším v tom, nač se ptá, je tazatel. Ne, že by tomu tak občas nebylo, divák a posluchač si však dokáže vytvořit úsudek sám, z toho, jak je rozhovor veden a jak dotazovaný odpovídá.
Zbytečně zlobného přece jen ubývá. I tak bych těm z nejohroženější věkové skupiny doporučil zpravodajství a publicistiku sledovat v nezbytné míře. Volit raději jiné kanály a pořady, přinášející zajímavosti, zábavu, oddech, co baví, těší, uklidní, oprostí na chvíli od současných problémů. Zopakuji znovu, co žádá doba: trpělivost. Všichni jsme nyní vlastně tak trochu pacienty. A pacient znamená trpělivý…
 
Ano, všichni to mají těžké, ale teď si představ pečující. Zavřeni se svým opečovávaným leckdy v paneláku, mají strach, aby opečovávaného ani sebe nenakazili. Proto se bojí vpustit i příbuzné domů. Nejsou v provozu služby, stacionáře, někde jsou místo toho dobrovolníci, ale ty se také bojí vpustit. Nemohou si chodit přivydělat, chybí jim peníze, a přitom třeba platí stacionář, který není v provozu…
 
Zdůraznil bych jen, že pečující, a většinou to jsou ženy, i za „normálních časů“ mají nesmírně náročnou práci. Vykonávají často fyzicky namáhavou činnost, poskytují službu, která klade značné psychické nároky, bývají i poradci poskytujícími praktickou psychologickou pomoc. Výčet požadavků na osobnost pečovatele by byl velmi dlouhý, a nyní se požadavky ještě zvýšily.
Pečující je na tom obdobně jako jiní v první linii, přitom v jisté nevýhodě. Nemá v blízkosti spolupracující kolegy, kteří si pomáhají, v případě nutnosti zastoupí. Nelehká služba probíhá jaksi ve stínu, většina o ní moc neví. Zdaleka ne každý má na to, aby ji úspěšně zvládl. Pečující se může cítit jako sám voják v poli. Náročná péče za mimořádné situace hrozí přetížením i vyhořením.
Zvýšené obtíže přináší interakce s opečovávaným, často víc než jindy náladovým, přecitlivělým, labilním. Stres se přenáší a násobí i obavou z nákazy. Pečující bývá vystaven nátlaku, může se ocitnout „mezi dvěma mlýnskými kameny“. Jeho svěřenec si přeje vidět rodinu, často si stýská po vnoučatech. Z druhé strany přichází tlak příbuzných. Sociální kontakt je pro duševní zdraví důležitý. Pečovatel musí však zvážit všechny okolnosti. Má odpovědnost a povinnost, z toho ovšem plyne i pravomoc. Tíha rozhodování spočívá na něm. Zde je široké pole k uplatnění praktických psychologických dovedností, zejména komunikačních. Situaci, která brání kontaktu, musí umět zdůvodněně i citlivě vyložit svému svěřenci, i příbuzným. Má-li k setkání dojít, má mít přípravu i průběh plně ve vlastních rukou. Myslím, že i v malém bytě je sociální kontakt možný. Pečovatel by se však měl předem a jasně na všem s návštěvou dohodnout. Určitě není žádoucí, aby návštěvy byly časté, početné, a dlouhého trvání. Setkání svádí k projevům citů, k fyzické blízkosti, k dotekům. To připustit nelze.
Myslím, že úspěšný pečující má empatii, psychologický um a vlastní techniky, které se mu osvědčují.
Velkým problémem pro pečovatele je kumulující se, dlouhodobý stres. Hrozí stavem, kdy únava překročí únosnou hranici. Je třeba včas najít podporu a spolupráci příbuzných, využít služeb dobrovolníků, případně sám s vlastními potížemi vyhledat odbornou pomoc. Samozřejmě, každý pečovatel je jiný, různí se zvládáním zátěže a stresovou tolerancí.
 
Právě že každý je jiný… Nezvýrazňuje se rozdíl mezi introvertem a extrovertem v čase pandemie? Když tak člověk pohlédne kolem sebe, tak ten pocit má. Co když je pečující vyslovený extrovert? Ten asi trpí víc…
 
Výrazný extravert trpí samozřejmě sociální izolací víc než introvert. Bývá také víc ohrožen infekcí. Již proto, že má tendenci kontakty udržovat i vyhledávat.
Nejvíc to platí pro vyhraněné typy. Krajních poloh není zas tolik a každá typologie je jisté schéma. Prožívání a úspěšnost ve zvládání náročných situací bych však rozhodně neomezoval na jednu typologii. Významnější pro pečujícího bude osobní vyrovnanost, stabilita, oproti nevyrovnanosti, kolísání a střídání nálad, labilitě.
Důležitá je psychická odolnost jedince a způsoby, jimiž zvládá zátěžovou situaci. Jakými způsoby jednání se vyrovnává, jaké přizpůsobovací mechanismy volí. Zde se projevují temperamentové rysy, spolupůsobí také rysy charakteru, které často právě krizové situace obnažují.  Tedy osobnostní vyzrálost, hodnotová orientace, morální a volní vlastnosti.
Současné komunikační prostředky mohou do jisté míry potřebu sociálního kontaktu kompenzovat. Je výhodou, když pečující umí pracovat s technikou a zprostředkuje kontakt přes Skype. I mezi staršími je poměrně dost uživatelů soudobé komunikační techniky. Nemohou se rovnat vnoučatům, která jako by se již narodila s prsty na klávesách PC a hmatových tlačítkách smartphonu. Mnozí pokročilého věku však běžně užívají internetovou poštu a prostřednictvím Skype komunikují do vzdáleného zahraničí, kde žije rodina syna či dcery.
Při dobré volbě programu jsou oblíbenými společníky rozhlas a televize. Extravert může zkusit zpestřit samotu přímým vstupem do rozhlasové stanice, jak některé pořady umožňují a vítají. Zapojit se vlastním vstupem do diskuse, svěřit se s problémy, jak je pečovatelství přináší, přidat osobní zkušenost, nebo nechat zahrát všem pečujícím i těm, o něž v nesnadných časech pečují.
 
Nám pečující i v této době občas napíší, nebo zavolají.  Říkají, že mají nervy hodně napjaté. Že víc třeba křičí na opečovávaného, pak zase pláčou, protože je jím to líto, a pak ještě dlouho doznívají výčitky.
 
Je to pochopitelné. Mají velkou odpovědnost, jsou přetíženi, nervy někdy povolí… Zkusme se učit, když přijde slabá chvíle, potlačit okamžitou reakci – projít se pokojem, nadechnout, vydechnout, teprve pak reagovat. Najít si nějakou vlastní, pro sebe vhodnou techniku, jednoduchý prostředek, jak zabránit nežádoucímu afektu. Trénovat sebeovládání, bránit narušení vratké rovnováhy vztahu, vycházet z vědomí o psychické únavě obou stran. Vím, lehce se radí, není to snadné, přesto se pokusme. Snažme se nahradit chybějící sociální kontakty tím, co je snad ještě důležitější, a my můžeme nabídnout: Posílením pocitu bezpečí a jistoty. Ten je v dané situaci pro obě strany zvlášť potřebný. Dát najevo vírou a s přesvědčením: Jsme tu my dva, kteří to zvládneme.
 
Také volala třeba paní, co pečuje, a říkala, jak s ní nezdvořile jednali na úřadu. A říkala, že si připadá teď jak v blázinci, když čte výroky politiků, že bychom měli zvážit, jaké procento lidí obětujeme, abychom si zcela nezničili ekonomiku. „Ale to jsou ti naši příbuzní, o které se staráme,“ říkala „a máme je rádi a chceme, aby tu s námi ještě chvíli pobyli. Je to výsada?“ ptala se nás. „Je to luxus mít možnost pečovat? Ale když přijdou zlé časy, jdou pečující na vedlejší kolej?“ No, co jsem měl říct, vždyť je to v podstatě pravda, ne? 
 
Všude ve světě hledají míru mezi bezprostřední ochranou zdraví a takovým chodem hospodářství, aby neskončilo nebezpečným propadem.
Právě to nesnadné „balancování“ vzbuzuje všude problémy a stává se zdrojem střetů. Nejhorší, když kritik hodnotí omezení za nedostatečná a druhým dechem kritizuje dopady na státní pokladnu a národní hospodářství.
Život a ochrana zdraví jsou prvořadé, hospodářský kolaps by těžce dopadl na všechny. Nejvíce na sociálně slabé, handicapované, nemocné, nemohoucí, staré. K tomu jistě nesměřujeme. Ekonomika postupně ozdraví, její pokles by se neměl dotknout pečovatelské služby, jak jsme na ni zvyklí.
Nezdvořilost, hrubost či unáhlené výroky těch, kteří by měli umět slova vážit, berme spíš jako daň všeobecné únavě a vyčerpání. Stávat by se však mělo co nejmíň, být výjimkou.
Prospělo by i obecné zamyšlení. Jsme snad v tak zlé situaci, jak ji znají z běžného života lidé v některých zemích dnešního světa? Nacházíme se v takových podmínkách, jak ji zažívali naši předkové, bez podpory a v nouzi pečující o své blízké? Nejsou podmínky, v nichž žijeme, přes současné nesnáze, mnohem snesitelnější? Proč některé, třeba asijské země, zvládají krize lépe, s kázní a trpělivostí, zatímco jinde se stále víc reptá? A proč u nás doma nadšení, svornost, jednota a solidarita mívají nedlouhé trvání a rychle uvadnou?
 
Máš jistě pravdu, to je ovšem na hlubší rozbor, ale vraťme se od společnosti k její části – pečujícím. Jak už jsme naznačili: Je více konfliktů v pečující rodině. Opečovávaný někdy trpí apatií, někdy taky je v něm více zloby. Jak víš, zloba je u seniorů poměrně častá a často je namířena proti pečujícímu. 

Klidné, vyrovnané, moudré stáří je spíš ideálem než běžným jevem. Často ostře vystoupí vlastnosti, předtím potlačené, korigované, vyskytující se v mírnější podobě. Spořivý, může se stát lakomcem, vnímavý vztahovačným nebo přejít až k paranoidní percepci. K tomu fyziologické změny související s věkem. Mladší často rozčilují, obtížně je chápou. Již proto, že vlastní stáří dosud neprožili. Při besedách s mladými jsem často slýchal výtky na chování některých z nejstarší generace. Třeba, jak se starý člověk hrne do tramvaje, nehledě vpravo, vlevo, proráží si cestu ke svému místečku k sedění. Říkal jsem k tomu: „Představte si člověka, kdysi mladého jako vy. Možná měl přání a představy, které mu život nesplnil. Teď je starý, bezejmenný, před koncem cesty, v sobě trpkost z nesplněných přání a představ. Bojuje, snad o jediné viditelné místo v dosahu. Místečko před sebou, náhražku všeho, co nepřišlo a již nepřijde. Bolí ho nohy, vlastně celý člověk, bojí se, že mu to zase někdo sebere, zasedne. Ano, staří nebudí někdy úctu, jak bychom si snad přáli. Ale co ti dnes mladí, až budou v jejich věku? I když se dnes nezdá, čas uběhne překvapivě rychle...  A ještě k oné zlobě, ta zmíněná zloba je někdy útok proti nespravedlnosti světa. Pečovatel se může stát náhradním objektem, terčem odplaty. Je totiž po ruce. Dejme jasně a rozhodně najevo, že takovou roli nepřijímáme. Někdy se jedná o patologické změny psychiky, s věkem souvisejícími. Vše je pak ještě náročnější. Především je třeba „vymýšlení si“, sekýrování, až šikanu, kterou nelze připustit, hned v počátcích odlišit, od projevů psychické choroby. Zde je na místě profesionální přístup, začínající tím, že urážky a různé projevy slovní agrese nesmíme vnímat osobně... Zvlášť nepříjemné jsou situace, kdy pečovatele napadají příbuzní opečovávaného. Někdy bývají nekritičtí a smyšlenky vyslovené opečovávaným mohou brát za reálné a pravdivé. Nebývá snadné jen tak spolknout nezaslouženou křivdu. Vhodné je věcně vyložit, jak se věci mají. Pokud příbuzní vysvětlení nepřijmou, jejich nespokojenost a kritika neustává, je třeba rozhovor asertivně ukončit. Snad by změnili názor, kdyby sami, alespoň na krátký čas, péči převzali. Možná by názor změnili, takovou nabídku by však sotva přijali.

No právě a co tedy poradit, když jsou v té separaci spolu a vědí, že ta ještě nějaký čas potrvá?

Nenamlouvat si, že vše zítra nebo za týden skončí. Posilovat se vědomím, že celkový stav se postupně zlepšuje, opatření se budou zvolňovat, a už v dohledu je doba, kdy pro ně bude k dispozici očekávaná vakcína. Do té doby, s vědomím, že všichni jsme na jedné lodi, posilujme trpělivost a pevné nervy, snažme se oprostit od všeho negativního, nezapomínejme na drobná pozitiva a radosti, buďme tolerantní, vlastní stres nepřenášejme na druhé. Řiďme se zásadami duševní hygieny, střídejme práci s odpočinkem, nezapomínejme na pohyb v přírodě a na relaxaci. Pokud je toho na nás již opravdu moc, svěřme se a proberme to se svými blízkými či s přáteli, kterým důvěřujeme. Možno je vyhledat pomoc lékařů, psychologů, krizových center. Myslím však, že většina pečujících mimořádnou situaci vlastními silami úspěšně zvládá a zaslouží si za to velké uznání a společnost by to neměla nechat bez povšimnutí.

No, tak zatím se nezdá, že by si toho nějak zvlášť povšimla. Ale není všem dnům konec. Tak děkuji za rozhovor a věřím, že až pominou těžké dny, ještě ten čas společně v dalším rozhovoru zhodnotíme.

(ah)

Potřebujete si promluvit s terapeutkou? Zřídili jsme službu pro pečující a pozůstalé. Objednejte se.
Pro zhoršení epidemické situace je zrušena podpůrná skupina v Praze 22. a 23. října.
Máte psychické problémy, které se objevily během pandemie a stále přetrvávají? Pomůže psycholožka.
Přihlaste se na podpůrnou skupinu do Rokycan 26. a 27. listopadu. Téma Senioři v pandemické době.

Články

PTÁTE SE: Má osoba pečující o dospělé dítě nárok na přepočet důchodu?

22.10.2021 Neformální pečující se stará o své dospělé handicapované dítě. Přitom je tomu rodiči již 65 let a pobírá svůj starobní důchod... Může si tento pečující požádat na Okresní správě sociálního zabezpečení o přepočet důchodu, například po 3 letech, co je v penzi? Prosím, jak to je? více...

ZPRÁVY: Úlevou pro umírající je mobilní paliativní péče

21.10.2021 Pražská záchranka bude nově zajišťovat pacientům v metropoli mobilní paliativní péči. Ta bude spočívat ve zřízení speciálního týmu, který by v případě komplikací u lidí, kteří jsou v konečném stadiu nevyléčitelného onemocnění, zajišťoval primárně akutní péči přímo v místě jejich bydliště. více...

ZPRÁVY: Jsme opět mezi rizikovými zeměmi. Scénář se opakuje

20.10.2021 Někteří vládní politici donedávna ujišťovali, že ČR boj s koronavirem naprosto zvládá a v některých parametrech patříme mezi nejlepší v Evropě. Omyl připustili až poté, co je k tomu donutila série rekordních nárůstů počtu nakažených. A i to, že čím dál více zemí ČR zařadilo opět mezi rizikové. více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.