ROZHOVOR: Proč u nás umírá oproti Švédsku víc onkologických pacientů

O rozdílech v onkologické péči mezi Českou republikou a Švédskem si zdravotnický časopis Medical Tribune povídal s onkologem doc. MUDr. Janem Novotným, který v současnosti pracuje na částečný úvazek jako onkolog ve Švédsku. Částečně pracuje stále i u nás, a tak může dobře obě země srovnávat. Z rozsáhlého rozhovoru vyjímáme jeho nejzajímavější část.   

Můžete porovnat český a švédský zdravotní systém z pohledu spolupráce onkologa s praktickými lékaři?
Pokud jde o úroveň praktického lékařství, tím, že praktičtí lékaři ve Švédsku pracují poměrně odlehle a mají daleko do dalších větších zdravotnických zařízení, jsou schopni pro svůj daný region zabezpečit daleko větší spektrum péče. To znamená, že provádějí základní oční, ušní, nosní, krční vyšetření, rektoskopii, spirometrii, zjišťují plicní funkce atd. Svého pacienta tedy vnímají v daleko větší šíři, než je zvykem u nás, kde je jednoduché nemocného někam odeslat.

Jak vypadá ve Švédsku spolupráce praktického lékaře s ambulantními specialisty v praxi?
Ta je přímočaře vedena. Pacienty, které nám praktičtí lékaři odesílají, přebíráme tak, jak je potřeba. Podstatné je, že ve Švédsku existují právně závazné časové normy, do kdy já jako ambulantní specialista musím udělat další léčebný krok. Pošle‑li mně praktik žádanku s tím, že má pacienta s podezřením na karcinom tlustého střeva, je stanoven počet dnů, do kdy ho musím coby specialista onkolog zhlédnout, stanoven je i počet dnů, do kdy musím zařídit doplňující vyšetření, v tomto případě koloskopii, CT atd. A do určitého času musí být vyšetření popsáno a v rámci multidisciplinárního týmu rozhodnuto, jaké budou první léčebné kroky. Ty zase musí od vyslovení podezření praktickým lékařem nastat do určité doby. V tom je rozdíl od Čech, kde pracuji jako soudní lékař a setkávám se s případy, kdy všechny kroky jsou sice udělány dobře, ale vše trvá příliš dlouho. Během té doby dojde pacient ze stadia I až do stadia IV, a pak je samozřejmě bohužel léčba svízelná a nakonec pacient nádorové nemoci podléhá. Podle vyjádření soudu nebylo uděláno nic špatně – papírově samozřejmě ne, ale vše mělo být ze švédského pohledu 2,5krát rychlejší, a pak bychom místo IV. stadia léčili pacienta v I., maximálně II. stadiu.

Řekl byste, že jednoduchost je rys typický pro celý švédský zdravotní systém?
Určitě, právě jednoduchost je tam základem. Vede k tomu, že se provádí co nejmenší počet návštěv, vyšetření a zákroků, které přinesou potřebný výsledek léčby. A funguje to. Naopak v ČR primáři pod tlakem zřizovatelů zdravotnických zařízení provádí co nejvíce návštěv, vyšetření atd., protože musejí kromě potřebného výsledku léčby dbát i na to, aby bylo dosaženo co nejlepšího ekonomického výsledku oddělení/kliniky/nemocnice. Jako příklad uveďme radioterapii karcinomu rekta, kde ve Švédsku pacient dostane pět vyšších dávek v jednom týdnu, zatímco v ČR 25 malých dávek v pěti týdnech. U karcinomu prsu je situace obdobná – 15 dávek za tři týdny ve Švédsku proti 25 dávkám v pěti týdnech v ČR. U chemoterapie volí kolegové ve Švédsku v pooperační léčbě 3× infuzi léku docetaxel ve třítýdenních intervalech, v Česku 12× po týdnu infuzi léku paklitaxel. Zdravotnicky tím přitom nic nezískáte, výsledky léčby jsou stejné, nemluvě o kvalitě života pacientů, ale rozdíly jsou v délce trvání, obsazenosti ozařovače, hospitalizaci, které samozřejmě vyžadují více financí.

Jaké jsou podle vás důvody, proč onkologická léčba v ČR u některých diagnóz nedosahuje takových výsledků jako ve Švédsku?
Důležitým problémem, proč výsledky pacientů s některými nádory v České republice jsou stále do určité míry pod úrovní západních zemí, je, že zde například chybí centralizace chirurgických oborů. Velkou část nádorových pacientů totiž může vyléčit chirurg, a to i přesto, že máme k dispozici systémovou léčbu, radioterapii a můžeme používat nové léky. Většina nových přípravků, které přicházejí do klinické praxe, totiž prodlužuje přežití oproti standardní léčbě jen třeba o měsíce nebo týdny…

Při pohledu na oficiální česká data ÚZIS vidíme, že v krajských a fakultních nemocnicích, je pětileté přežití pacientů po operaci karcinomem rekta 66,1 procenta. Když je pacient operován v okresní nemocnici, činí toto přežití jen 59 procent. Vzhledem k tomu, že v ČR nemáme dostatečně zorganizovanou péči, lze jen u tohoto onemocnění kvalifikovaně odhadnout, že na nádor konečníku zemře do pěti let od stanovení diagnózy kolem 200 pacientů zbytečně. A podobné odhady zbytečných úmrtí můžeme provést pro každou onkologickou diagnózu.

Ptejme se, proč pojišťovny platí výkony, které nejsou kvalitní. Ve Švédsku existují určité kvóty pro každou diagnózu, a pokud nemocnice není schopna určité parametry splnit, neoperuje…

Zdroj: Medical Tribune