Pitínského T.MA

Jeho druhá básnická sbírka byla překvapením. A teď nemyslím, že si na záložku napsal b ý v a l ý divadelní režisér. A že svoje životní dílo zhodnotil slovy: režisér inscenací r o z l i č n ý ch kvalit. Ale hlavně samotná knížka, samotné verše, napsané dvacet let po vydání první sbírky. Jsou omamné, silné, expresivní, křičící… Každopádně plné podivuhodných asociací.

První sbírka Lulku tatíčkovi z roku 2001 měla na naše poměry nebývalý ohlas. Bylo tehdy zjevné, že se z poetické mizérie opět vynořil opravdový básník. A tedy podle očekávání se i jeho druhému básnickému souboru dostalo v médiích pozornosti.

Přiznám se, že já na ty recenze byl nesmírně zvědav, a proto jsem je všechny raději rychle pročet, než některé dali za paywall. A co hlavního jsem zjistil?  Tak zjistil jsem, že leckde je citováno ze slov vydavatele, že jde o poezii neodvozenou, prostou vší zdobnosti. Dále že kritiky ve sbírce Jana Antonína Pitínského T.MA asi nejvíc zaujalo autorovo výrazné a překvapivé zkomornění. (Tady je ovšem trochu otázkou, zdali je právě tohle překvapivé u šestašedesátiletého básníka). Kritik v Lidových novinách pak soudí, že básně rezonují s Monology Milana Kundery. Ale zatímco Kundera favorizuje muže, Pitínský jednoznačně favorizuje ženu: Jak měkkostí své řeči, tak třeba v motivech vzývání a stýskání. Ano, tento ráz je do sbírky vtisknut v řadě míst, a to je bezesporu důvtipný postřeh. Ovšem také jsem zjistil, že jenom málokterý recenzent má odvahu pustit se na tenký led interpretace Pitínského poezie. Přesněji vyjma pokusu kritičky z Tvaru vlastně nikdo… Což je škoda, protože Pitínský by si zasloužil nejen reflexe, ale i vykladače, který by jeho básnické úsilí zařadil do literárního kontextu.

Samozřejmě, že já si na takový úkol netroufám. Tohle hlouběji nepoučený prostě nedokáže. Vždyť já si netroufám ani na reflexe… Ale když už to nesvedu, tak aspoň namísto toho zde uvedu, že mám pokaždé radost, když něco mimořádného dokáže někdo z mojí generace. Mně to těší obzvláště proto, že tím trochu popírá poměrně rozšířenou představu, že jsme byli generací bezvýznamnou. Nebo alespoň dokazuje, že žádné tvrzení neplatí absolutně. A mezi ty důkazy rozhodně patří tvorba JAP, nejen v oblasti jevištní.

Jinak na záložce knížky je působivá fotka, jak vyhlíží za záclonou do ulice. Ta silně evokuje (asi i proto, že víckrát psal, že žije ve staré vile, která má stěny studené a je nevytopitelná) pocit siroby. Mělo zařazení fotky ten pocit vyvolat? Ale to je otázka pouze okrajová.

A na ukázku ještě jedna báseň z těch křičících:

zasunul jsem ji do stanu
levou nohu
levý prs
a vykřikl na druhou stranu
do lesů
kde smečovali myslící srnci
vykřikl jsem i na druhou stranu
do oken vzdálené panelové čtvrti
srnci už rozbíjeli
oranžová skla balkónových
dveří
ona opilá
vyrazila směrem do polí
splašená v srdéčku
do srdcí srnců
ubíhala se silnicí
ven z prozářeného
a mazlavého stanu
šílená
křičela
že příroda je to okolí v ní
nikoliv nikoliv
nemohla se vymáčknout
nikoliv kdekoliv
v ní
nesmím na ni křičet
a už vůbec ne když
pláče
pohleďte na tu krutost
prší v prázdném stanu
celý den myslím
jenom na tebe

(ah)