Jan Antonín Pitínský: T.MA

Jeho druhá sbírka poezie byla překvapením. A to teď nemyslím, že si na záložku napsal b ý v a l ý divadelní režisér. A že si svoje životní dílo zhodnotil slovy: režisér inscenací r o z l i č n ý ch kvalit. Ale hlavně samotná knížka, samotné verše, napsané dvacet let po vydání první sbírky. Jsou o m a m n é, s i l n é, expresivní, smutné, křičící…

Každopádně plné podivuhodných asociací. Mám vždy radost, když někdo dokáže něco mimořádného z mé generace. Protože tím trochu popírá vžitou představu, že jsme byli bezvýznamnou generací. Nebo dokazuje, že to neplatí absolutně. Jsem pak v takovém případě hrdý vlastně trochu i na sebe. A to je případ celé tvorby JAP.

Na záložce knížky je působivá fotka, jak hledí zamyšleně za záclonou z okna. Žije v rozlehlé staleté vile, která je, jak napsal v dopise, nevytopitelná. To evokuje dohromady intenzivní pocit siroby. Ovšem takové pocity bývají klamné. Člověk si dělá svoji představu, spojí obrazový vjem s jistou informací, ale ono je to třeba úplně jinak…                                                              (ah)

Zde jedna křičící báseň:

zasunul jsem ji do stanu
levou nohu
levý prs
a vykřikl na druhou stranu
do lesů
kde smečovali myslící srnci
vykřikl jsem i na druhou stranu
do oken vzdálené panelové čtvrti
srnci už rozbíjeli
oranžová skla balkónových
dveří
ona opilá
vyrazila směrem do polí
splašená v srdéčku
do srdcí srnců
ubíhala se silnicí
ven z prozářeného
a mazlavého stanu
šílená
křičela
že příroda je to okolí v ní
nikoliv nikoliv
nemohla se vymáčknout
nikoliv kdekoliv
v ní
nesmím na ni křičet
a už vůbec ne když
pláče
pohleďte na tu krutost
prší v prázdném stanu
celý den myslím
jenom na tebe