Docházela jsem k jednomu dědečkovi…
Víte, co nikdy nechybí u práce pečovatelky? Co myslíte? Nuže, kromě jiného, je to humor. Potvrzuje nám to i deník, který si píše paní Věra Mrhačová, profesionální pečovatelka. Poslala nám ho do redakce na ukázku s tím, že by ho jednou chtěla vydat. Tak uvidíme, zda a jak se jí to podaří. Zatím je podle našeho odhadu tak někde v polovině.
Ale zůstáváme s ní v kontaktu. A na povzbuzení zveřejňujeme pár úryvků z deníku. Tímto ji do obce Níhov na Vysočině zdravíme.
Docházela jsem k jednomu dědečkovi, který zůstal sám a o kterého se starala jeho dcera.
Když jsme se domlouvaly poprvé po telefonu, říkala, že je tatínek ještě celkem v pořádku, jen špatně chodí a mohl by lehce spadnout a taky hodně špatně vidí.
Bolela ho kolena, takže chůzi měl opravdu nejistou a potřeboval občas pomoct a doprovodit po bytě. Jak omezený pohyb má, mi ovšem předvedl až při druhé návštěvě. Tu první plaše proležel v posteli, stydlivě přikrytý až po uši velkou pruhovanou peřinou, zpod které jen sem tam vystrčil nesměle ovladač, aby si přepnul program na televizi, a zase ho rychle schoval do bezpečí a tepla, aby mu snad nevystydly baterky (myslím tomu ovladači, ne dědečkovi).
Moje ranní debaty ohledně vstávání bývaly obzvlášť u jednoho „mého“ dědečka nekonečné. A to vstával kolem desáté hodiny dopoledne, přičemž asi od půl desáté se na to už psychicky připravoval, dle jeho slov.
Já: „Jak to vypadá s přípravami na vstávání?“
Děda: „Jsou v plném proudu.“
Já: „Já žádný proud nevidím.“
Děda: „Špatnej úhel pohledu.“
Já: „A kam si mám podle Vás stoupnout?“
Děda: „Co nejdál.“
Jednou jsem hodila babičce do sklenice s vodou, kterou měla u snídaně, vitamín na kašel. Dědeček, který zrovna zevloval z okna a nedával pozor, se na sklenku udiveně podíval a říká babičce: „Něco ti tam plave.“ Babi nereaguje, a tak mu odpovím já: „To je buď vitamín nebo jed na krysy, mají bohužel podobnou krabičku, tak si teď nejsem úplně jistá, po čem jsem vlastně sáhla.“ Dědeček se jen uculí, spokojeně kousne do rohlíku a v klidu poznamená: „To je jedno, počkáme a uvidíme.“
Ptala jsem se v poledne jedné babičky, jak bylo ráno na skupinovém cvičení paměti. Chvilku přemýšlela, potom to vzdala a s úsměvem mi odpověděla: „Já ani nevím, tak to asi bylo k ničemu.“
(red)
