Vzpomínka na PhDr. Tomáše Nováka (1946-2021)
Opožděně k nám dorazila zpráva o úmrtí PhDr. Tomáše Nováka. Byl známým brněnským psychologem, ale také přispěvatelem našich časopisů, knižním autorem Moravskoslezského kruhu a oblíbeným lektorem projektu Pečuj doma. O vzpomínku jsme požádali jeho kolegu PhDr. Jaroslava Štěpaníka.
Navštívil jsem ho nedlouho před jeho odchodem z tohoto světa. Přes velkou nadváhu, se zdál v pořádku. Obdivoval jsem jeho sbírku, zejména našeho současného malířství, pak jsme zavzpomínali na společné začátky v psychologickém poradenství.
Na kterémsi webu jsem objevil jeho životopis, odlišný od běžných. Psal, jak přišel na svět předčasně, vážil 2 kg, se sarkasmem komentoval, kolik od té doby nabral. Přidal i příhodu z dětství. Z domu byl vypraven se sáňkami na Kraví horu za zimními radovánkami. K večeru ho našli, na vrcholu, sedícího na saních při četbě knihy. (Sport mu nic neříkal, ani neprošlapával hory, doly cestou k lesní moudrosti). Pamatuji, jak citoval blízkého příbuzného, snad dědečka. Pozván kýmsi k procházce do lesa, odpověděl: „Již jsem tam jednou byl.“
Promoval v roce 1969, prvním působištěm byla již rok předtím formující se Psychologická výchovná klinika v Brně s malým oddělením zaměřeným na výchovné problémy školáků. Tehdy jsme se poprvé setkali. Snažil jsem se zde poradenství spojit s formami dlouhodobějšího vedení. Tom se stal posilou, nejbližším spolupracovníkem a kamarádem. Účastnil se i táborů, kde mohl uplatnit psychologické techniky skupinového i individuálního vedení chlapců s problémy v chování. Nechal se dokonce přesvědčit kolegyní, vedoucí dívčích klubů a zkušenou skautskou činovnicí, k účasti na junácké lesní škole. Ta byla zajímavá, kázeň žádaná od dospělých účastníků snad přílišná. Jednou se nad mým kolegou při ranní hygieně naklonil vedoucí dne a s nesouhlasným pohledem na porost v jeho tváři, pronesl káravě: „Bratře, ty se neholíš?“ Tom míval zpravidla v zásobě pohotovou odpověď. Že mu zde mluví i do jeho vousu, ho však vykolejilo. Léto skončilo, do Brna jsme se vraceli navečer 22. srpna 1969.
Ještě nějaký čas se dalo pokračovat v započatých snahách, ale pak normalizace vstoupila na pracoviště docela výrazným způsobem. Reorganizace, rozdělení na dva celky, změny vedení, názvu. Co se úspěšně rozvíjelo, skončilo.
Spolupráce nás dvou pokračovala. Krajský deník, i další tiskoviny se obracely na poradnu o příspěvky z praxe. Na rozdíl od většiny kolegů nás psaní bavilo, stejně tak žádané přednášky a besedy pro veřejnost. Získávali jsme publicistickou i lektorskou zkušenost i možnost seberealizace, které bylo na pracovišti stále míň. Spolupracovali jsme s kulturními středisky, kde byli otevřeni nosným námětům. Myslím, že našim nejzajímavějším realizovaným projektem byla skupinová setkání pro osamělé, bez partnerských vztahů.
Často jsme vystupovali, i psali ve dvojici. Myslím, že jsme se výborně doplňovali. Vyrovnaná, sladěná dvojice lektorů, kteří se vzájemně doplňují, bývá v psychologickém vedení skupin či skupinové terapii efektivnější. Vícekrát jsem takto ve dvou přednášel či vedl skupinovou aktivitu. Jednoznačně nejlepší taková spolupráce byla s Tomášem Novákem. Složitější je už společné psaní, od toho jsem postupně, když jsem přecházel i k jiným, volnějším tématům, ustupoval.
PhDr. Tomáš Novák našel plně uplatnění v manželském a rodinném poradenství, kam přešel v roce 1979. Cílevědomostí i pílí se vypracoval v renomovaného psychologa, vyhledávaného poradce. Širokou známost získal jako lektor a autor dlouhé řady knih a množství článků určených veřejnosti. Byl i vysokoškolským pedagogem a autorem či spoluautorem odborných prací. K jeho klíčovým tématům náležela asertivita, později přidal přívlastek „vlídná“. Jistě k odlišení těch, kteří ji vnímají jako techniky k sebeprosazení vlastní agresivity.
Zpráva o jeho úmrtí se donesla i ke mně opožděně, bez bližších informací. Jak jsem ho znal, pohřeb jistě předem volil za přítomnosti nejužšího rodinného kruhu. Udivuje jen, že ani internet nezná přesné datum odchodu. Pozdrav do psychologického nebe posílat nebudu, dobové floskule nemám rád, jako on. Snad ještě jednou dík za nečekanou gratulaci v psychologickém tisku, k jedněm z mých přibývajících kulatin, kde vzpomněl mé někdejší snahy a – „otce zakladatele“. Takový titul jsem nečekal. No…, ale…, potěšilo. Kde jsou ty časy, a co mohlo být, kdyby doba byla jiná… Nebo taky ne…
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
