Čas jako problém v domácím pečování

Obdrželi jsme dopis od naší nové čtenářky. I čtenářské dopisy patří na web a dotvářejí představu o oblasti, kterou se zabýváme. Paní Eva Z. píše: „V únoru loňského roku jsem nastoupila do nové práce, ve které pomáháme lidem se zdravotním postižením, seniorům a jejich blízkým. Tato problematika mě velmi oslovila, protože jsem viděla, jak je komplikovaná a náročná.

Shodou náhod jsem záhy dostala možnost se podílet na setkávání pro pečující, které v našem městě v té době organizovala Charita. Bylo to takové milé setkávání osob, které mají něco společného – pečovali, pečují nebo předpokládají, že budou pečovat. Cíl a smysl setkání se snažíme zachovat i nadále. Nyní jej realizujeme pod záštitou Kraje Vysočina formou svépomocných skupin.

Na pravidelných setkáváních jsme naráželi nejčastěji na problematiku času – Kolik času bude péče vyžadovat? Zastaví se čas a počká na mě můj současný život? Kolik společného času nám ještě zbývá? Budu mít nějaký volný čas pro sebe? A kolik času je potřeba, aby zhojil tu bolest ze ztráty? Čas se zkrátka prolíná celým pečováním a měří všem stejně. Paradoxem zůstává, že někdy plyne neúprosně rychle, jindy se pekelně vleče.

Pečující se často cítí jako v pasti – nechtějí o své blízké přijít, zároveň ale vědí, že sami už nemohou ten nepřestávající nápor vydržet. Často jsme naráželi na to, že pečující si neumí nebo nechtějí dovolit. A už je jedno co. Dovolit si strávit alespoň nějaký čas tak, jak by sami chtěli, ne jak se očekává nebo žádá. Když se nad tím zamyslíme, dávají jejich obavy smysl. Ve chvíli, kdy víte, že se na vás hrnou povinnosti, je hrozně těžké si říct Tak a dost! a jít odpočívat. Jenže to je právě to, co pečující často potřebují nejvíce. V první řadě rozbít stereotyp, ve druhé přijít na jiné myšlenky a v neposlední je to právě to nejdůležitější – čas pro sebe. Ať už je strávený jakkoliv. Mnoho lidí se jen tak nepůjde projít, když se na něj řítí představa toho, co všechno musí udělat – uvařit oběd, vyzvednout léky, nakoupit a poklidit... Pečující se snaží udržet současné zaměstnání a zároveň starat o blízkého. Samozřejmě vše záleží na konkrétní situaci. Pravdou ale zůstává, že postupem času se většinou péče stává náročnější a vyžaduje právě více času a vede k omezení pracovních záležitostí. Někteří zaměstnavatelé jsou otevření a přístupní jakékoli formě výhod, aby vyšli zaměstnanci vstříc. Jiným se nelíbí už zákonné OČR na 9 dnů. V tu chvíli začíná další problém a hlavně stres – strach o ztrátu zaměstnání.

Proto organizujeme skupiny pro pečující, aby měli přesně daný den a čas, kdy se z péče uvolní. Zároveň účast není povinná, vše je o dobrovolnosti. Naším cílem je nabídnout pečujícím konkrétní důvod, proč ze stereotypu vystoupit. V tomto případě přijít na svépomocnou skupinu. A jak bude probíhat, záleží jen na účastnících. Můžeme se bavit o tématech, která pečující těší nebo naopak trápí.

Je pozoruhodné vidět, jak je pro spoustu pečujících skupina přínosem už v tom, že mají důvod se vyšňořit a přijít mezi nás. Paní často chodí v sukních s korálky na krku. U těch pevně věříme, že je to dobré. Že už pochopily naši hlavní myšlenku – tedy že aby mohly dávat, musí také někde brát. Ze spousty lidí ale cítíme, jak moc je pečování vyčerpává a snažíme se je přimět k tomu, aby si dovolili – dovolili mít čas pro sebe. Oceňujeme, že našli energii a čas přijít mezi nás. O to víc nás trápí ti, kteří za námi nechodí.

Na setkáních slýcháme těžké a smutné příběhy, ale věříme, že i pouhé sdílení pomáhá lidem lépe se se situací vyrovnat, ať už se v ní zrovna nachází nebo ji prožili v minulosti.

Co mi přijde v celém pečování nejdůležitější zmínit, je fakt, že člověk má na vybranou. Ač to někdy vypadá, že to tak není, vždy máte možnost volby, jak se s touto výzvou vypořádáte. Je možné se pokusit pečovat doma ale stejně tak je plnohodnotná varianta přenechat péči odborníkům v zařízeních. A obě tyto varianty jsou možné. A byla bych ráda, aby tato informace nezapadávala. Je krásné pečovat doma, ale není to vždy možné a občas je prostě třeba uchýlit se k variantě péče v zařízení, ač se to třeba pacientovi nelíbí a nepřeje si to tak. Bohužel pečující musí myslet také na sebe. Nezapomínejme na to, prosím.“

Eva Z., Kraj Vysočina