Brněnské dětství Nataši Gollové. Výročí jejího narození
Před 110 lety se v Brně narodila česká herečka Nataša Gollová. Rodina pozdější slavné herečky oplývala významnými intelektuálními osobnostmi i blahobytem. Nádherná, inteligentní a talentovaná herečka s výjimečným nadáním i pro komické role.
I přes tyto veskrze pozitivní předpoklady Nataša Gollová prožila život, kde velkou slávu a uznání vystřídala léta bolesti, opovržení i přehlížení – což ostatně kopíruje osudy většiny prvorepublikových velkých filmových hvězd, především také Adiny Mandlové a Lídy Baarové.
Snad jen dětství se v podání Gollové tomuto trudnému scénáři vymykalo. V těchto dnech uplynulo 110 let od okamžiku, kdy se malá Nataša Hodáčová narodila do intelektuální a dobře postavené rodiny v domě v Údolní ulici. Dnes tento brněnský činžák nese číslo popisné 7, tehdy Talgasse 3 a od října roku 2016 je na něm mezi okny restaurace Elpíčko umístěná i pamětní deska.
Že byl Natašin dědeček Jaroslav Goll slavným historikem, univerzitním profesorem a všestranně veřejně činným člověkem, který se zasloužil také o odhalení nepravosti Královédvorského i Zelenohorského rukopisu, není žádné tajemství.
Že jeho dcera, Natašina maminka Adéla, byla nejnadanější žačkou malíře Antonína Slavíčka, se ví o něco méně. A opravdu jen málokdo tuší, že Natašin tatínek, národohospodářský politik František Xaver Ferdinand Hodáč, řídil třeba brněnskou pobočku Maffie, hlavního orgánu českého domácího odboje během první světové války. A to byla ostatně jen malá ukázka jeho nejrůznějších, velmi pestrých zájmů. Nakonec i on je měl po kom dědit. Jeho otec František Hodáč, Natašin dědeček, byl proslulý brněnský zemský advokát a národovec. A Natašina babička Gabriela, rozená Kallinová, pocházela z dobře postavené německé rodiny, jíž v Brně patřil jeden z největších obchodů s kávou a čajem.
Když Aleš Cibulka, nejznámější z životopisců Gollové, pátral po lidech na fotografii zvěčněné roku 1914 právě na zahradě domu v Údolní ulici, přihlásila se mu Květuše Dvořáková, která se vdala za syna Natašiny tety. Nejenže ztotožnila všechny další rodinné příslušníky na snímku, ale také nabídla podrobnosti o skutečně pozoruhodném rodinném zázemí vzdělané herečky.
„Rodina dala Nataše základ,“ svědčila. „Měla možnost studovat v cizině, doma mohla odpozorovat všechny způsoby, nasát kultivovanost toho prostředí. Jen si to vezměte, babička Gollová – klavíristka, pan profesor Goll – historik...“
A jak už zaznělo, to zdaleka nebylo vše. Natašin tatínek byl poslancem, publicistou a tajemníkem kdekteré přední prvorepublikové státní organizace. K dokreslení jeho charakteru je však třeba zmínit, že v době hospodářské krize sympatizoval s fašistickým režimem Benita Mussoliniho v Itálii a tehdejší uměleckou avantgardu obvinil z kulturního bolševismu.
Úsměvnou perličkou pak je, že své dceři od miminka až do své smrti v roce 1943 zásadně vykal, zatímco ona mu tykala, pro což měl kuriózní vysvětlení. Tvrdil totiž, že Nataša je dcerou poslance a vnučkou univerzitního profesora, zatímco on sám se narodil do rodiny, která takové postavení ještě neměla.
Kromě toho musel být také svérázným i vášnivým mužem. O tom prvním svědčí historka, jak si na dovolenou do Bechyně objednával speciální železniční vagon, v němž si z trvalého bydliště dopravoval svého koně a klavírní křídlo.
„Svého koně Franca a klavír zkrátka miloval,“ zjistil Cibulka. Na nástroj denně hrával, jak říkal, „mezi polévkou a dalším“. A na rodinné dovolené „ani jednoho nebyl ochoten se vzdát. Bez nich by si prý vůbec neužil“.
O vášnivosti a možná také šarmu Františka Xavera Ferdinanda Hodáče pak svědčí, že svým „zákonitým“ dětem Nataše a o dva roky staršímu Ivanovi – později jednomu z našich prvních profesionálních automobilových závodníků, jenž se účastnil i čtyřiadvacetihodinového Le Mans – pořídil v roce 1926 nevlastní sestru Marcellu Sedláčkovou. A to ne jen tak s někým.
Její matkou byla vůbec první česká herecká hvězda ještě z dob němého filmu Anna Sedláčková. Tato uhrančivě krásná dáma ze slavné herecké rodiny měla jednu dobu dokonce vlastní divadlo i filmovou společnost, a přestože k jejím nohám padal kdekterý muž a ona byla vdaná za architekta a filmaře Maxe Urbana, dítě měla až s Natašiným tatínkem.
Jeho křehká manželka svému záletnému muži nejspíš všechno odpustila, ale jeho nemanželské dítě nakonec nedopadlo nejlépe. Marcella se sice také stala herečkou, ale jezdila prý ponejvíce po estrádách a živila se i pronájmem starožitného nábytku americkému velvyslanectví. Kvůli tomu ji také v době bolševické totality zatkli a obvinili ze špionáže.
Nějaký čas pobyla ve vězení a po návratu začala pít, takže ji po několika malérech vyhodili i ze sboru Národního divadla. Když její matku Annu Sedláčkovou zatáhl v roce 1967 její pes na křižovatce pod projíždějící motorku, Marcella ji přežila jen o dva roky. Na její sebevraždě měl prý podíl i rozchod se ženatým mužem, s nímž se několik let stýkala.
A Nataša? Ani jí se po skonu jejího manžela Karla Konstantina v roce 1962 nevyhnulo pití spojené s potížemi v divadlech a až na výjimky jen malé role a přehlížení filmařů. A nakonec 29. října 1988 smutný osamělý odchod v jednom z domovů důchodců.
Nataša Gollová (1912–1988)
Narodila se v Brně jako Natálie Hodačová, pseudonym Gollová zvolila podle svého dědečka.
Studovala dívčí gymnázium, filozofickou fakultu v Praze i v Anglii. Kromě češtiny Gollová plynně mluvila a psala francouzsky, anglicky, německy a rusky.
Stala se jednou z nejobsazovanějších hereček prvorepublikového filmu. Komedie točila zvláště za protektorátu (Roztomilý člověk, Kristián, Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda).
Za války se milostně sblížila s Wilhelmem Söhnelem, německým dohlížitelem českého filmu. Po válce na Gollovou obvinění z kolaborace dopadlo stejně jako na další prvorepublikové filmové hvězdy.
Za nových poměrů točila už méně (Císařův pekař, Pekařův císař, později Drahé tety a já, své poslední takřka neznámé filmy zvládla pro televizi v Brně).
Její láskou byl rumunsko-židovský zakladatel dadaismu Tristan Tzara, s nímž se seznámila v roce 1932 v Paříži a styk s ním udržovala až do roku 1948. Provdala se ale za divadelníka Karla Konstantina.
Autor: Jana Soukupová
Zdroj: idnes
