pečuj doma

Jsem dělník hudby, říká skladatel Miloš Štědroň

12.2.2022

Jméno skladatele a muzikologa Miloše Štědroně, který v těchto dnech oslavil osmdesátiny, asi nejvíc lidí spojuje se slavnou Baladou pro banditu. Právě s jejím autorem, dramatikem Milanem Uhdem, léta tvoří tvůrčí tandem. Štědroňova skladatelská činnost je však velmi rozmanitá.

Komponuje scénickou hudbu pro divadla, orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby či hudbu pro lidové nástroje. Píše i­ muzikály, opery a tóny od něj znějí v brněnském podzemí při prohlídkách kostnice. Štědroň, jenž pochází z hudební rodiny a celý život je věrný Brnu, je označován i jako „mistr miniatur“ díky kratičkým skladbám. Své bádání soustřeďuje na Leoše Janáčka.

Je náhoda, že Ústav hudební vědy na Masarykově univerzitě, kde působíte, je zrovna na Janáčkově náměstí?
Svým způsobem ano. Janáčkovo náměstí je dost kuriozita, název je samozřejmě oprávněný, protože se přimyká k Janáčkovu domku, ale samo náměstí má jen jedno číslo popisné a jde vlastně o rozšířenou Kounicovu ulici. V Janáčkově době to tady vypadalo úplně jinak.

Kdy diváci uvidí vaši novou komorní operu o Mendelovi?
Ensemble Opera Diversa s ní vystoupí v Mendelově rodišti v Hynčicích v létě při oslavách 200 let od jeho narození. Pak se bude hrát snad i v Brně. Komorních oper jsem napsal poměrně dost, právě pro Diversu. Tentokrát spojí moji starší operu Strašlivý konec Palackého s touto mendlovskou Velké tajemství – světské a posvátné ze života Gregora Mendela. Spojí tak dvě osobnosti ze severní Moravy.

Budou v ní dokonce tančit geny...
Vše píšu polokomicky. I tragédie má být spíš tragikomedie, protože kdosi řekl, že po Osvětimi už je vše jen tragikomické. Kromě Mendela, který si několikrát položí otázku, kým vlastně je, neboť si nikdy neuvědomil význam svého objevu, v ­opeře vystupuje moje oblíbená postava Historicus komentující dění a dvě typické baby, které mluví směsicí němčiny a češtiny, jak se v Brně dříve mluvilo. Libreto jsem si napsal sám podle Mendelovy korespondence.

Jak moc jste Mendelův život a­ práci musel studovat?
Teď ani moc ne, měl jsem totiž výhodu, že jsem jako mladý při studiu doktorátu začínal v Moravském zemském muzeu, kde jsem byl devět let. Moje šéfová mě vysílala na porady, kam se jí nechtělo, takže jsem znal všechny muzejníky, ředitele i šéfa Mendeliana, který mi vykládal vše o ­Mendelovi. A otec mého kamaráda byl Jaroslav Kříženecký – největší genetik, jenž se zasloužil o pochopení Mendela jako světové záležitosti. A protože se věnuji Janáčkovi, chodil jsem často do kláštera a zajímalo mě, jaký byl vztah Janáčka a Mendela, ale moc se toho nezjistilo.

Jak se vám skládá?
(Zasměje se.) Pracuju hodně u klavíru, a to z toho důvodu, že je to velká plocha a dobře se o něj opírá. Nikdy nesedím, ale stojím. Mám představivost, slyším absolutně, ale skládání je v podstatě kombinační proces. Romantici do něj vnesli mytologii, že vypadá jako nějaký posvátný proces tvorby, ale já to tak vůbec nevidím. Vnímám se jako dělník hudby a za nic víc jsem se nikdy nepovažoval. Nemám problém s inspirací, obvykle jak začnu, chytne mě to a ­baví čím dál tím víc. Vytvořím kupu materiálu, potom si dám vše na zem, povyhážu to a vyberu definitivní formu, kterou pak ještě několikrát čtu, jestli to není blbost.

Říkáte, že hudbu vidíte přes divadlo. Jak to chápat?
Divadlo mě uchvacovalo od dětství. Byl jsem divadelní dítě díky svému strýci, opernímu kritikovi, který mě bral od šesti let na všechna představení. V divadle jsem byl jednou až dvakrát týdně. Už jako děcko jsem měl památník a do něj si lepil programy a nechával si podepisovat všechny pěvce i dirigenty. Navíc tehdejší šéf opery František Jílek byl strýcův soused, po představení jsme vždy jeli spolu trolejbusem. Později mi pak Jílek dirigoval Janáčkovy kusy, které jsem rekonstruoval. Nevěřím na náhlé osvícení. Nenarodíte se jako milovník divadla, ale když vás tam někdo tahá deset let, najednou to potřebujete a nemůžete bez toho být. Do toho přišel Provázek a moje studia na JAMU. Samozřejmě se na mně divadlo hodně podepsalo, od začátku jsem skladatel Provázku. Divadlo je něco úplně jiného, tam jsem služebník v područí režiséra. A Provázek byl od začátku hodně režisérské divadlo. Milan Uhde si ze mě dlouho dělal legraci, že jsem při psaní hudby k Baladě pro banditu nevěděl, že je jejím autorem.

Jste zakládajícím členem Provázku. Jak to všechno začalo?
Zakládající režiséři Provázku Scherhaufer, Tálská a Pospíšil byli moji spolužáci na JAMU. S Tálskou jsem se znal už z Divadla hudby, kde připravovala poetická pásma s mojí hudbou. Měla mě už na háku, jako lasička se do mě zakousla a po dvou letech mi režiséři řekli, že prý chci dělat jen s Tálskou. To si ale vymyslela, tak jsem od nich hned dostal první kšeft – se Scherhauferem Commedii dell’ arte, s Pospíšilem Baladu pro banditu a pak všechny jeho hry.

Tvůrčí tandem už léta tvoříte s­ Milanem Uhdem, se kterým jsme neodmyslitelně spjati s Baladou pro banditu. Kdy jste zjistil, že ji napsal on?
Když jsem skládal hudbu, skutečně jsem to nevěděl, a paradoxní je, že jsem za ním šel, aby mi napsal nějaké libreto. Řekl, že nemůže, protože je zakázaný. Chtěl jsem to vzít na sebe, ale nakonec jsme se přátelsky rozešli. Pak si vždycky dělal legraci, že jsem nevěděl, že píšu hudbu k Baladě pro banditu, jež byla od něj. Dozvěděl jsem se to na zájezdu Provázku v roce 1981 v Ženevě, kam jsme jeli na festival dětského divadla. Přišel za námi čerstvě emigrovavší režisér Zdeněk Pospíšil a řekl mi to.

Pokračuje vaše spolupráce?
No jasně. Máme hotovou novou hru, ale nikdo už o nás moc nestojí (pousměje se). Milan během covidu, jak je pořád doma, napsal Fausta. Pravil, že každý spisovatel a dramatik musí napsat svého Fausta. Tady je Markétka servírka, její bratr Valentin, kterého pak Faust zabije, je voják, který se vrátil z mise v Afghánistánu. Je tam třicet songů, všechny už jsou hotové, některé jsem napsal dvakrát, některé dokonce třikrát. Ale leží to. Nabízíme ji divadlům, ale zatím se do toho nehrnou.

Jak velkou máte doma fonotéku. A jsou v ní cédéčka, desky nebo máte hudbu v počítači?
Obrovskou... Spoustu věcí mám samozřejmě i v počítači. Mám asi ke třem tisícům cédéček, na která jsem si nechal vyrobit speciální skříň. Desek jsem se spíš zbavil, protože z CD je hudba kvalitnější. Mám i velkou spoustu DVD. Sbírám opery, protože se mi už moc nechce chodit do divadla. Brněnské Národní divadlo má za Martina Glasera a ­šéfa opery Jiřího Heřmana vynikající úroveň, ale když můžu vidět pařížský Théâtre des Champs-Élysées, londýnskou operu nebo Metropolitní, je to úžasné. Jste doma a ­můžete vidět všechno.

Ve své práci se věnujete Leoši Janáčkovi. Čím vás fascinuje?
Fascinuje mě od dětství, už jako sedmiletý jsem měl za sebou Její pastorkyňu, ve čtrnácti jsem zažil světovou premiéru Osudu. Strýc mě vychovával směrem k Janáčkovi a už jako kluk jsem ho musel hrát na klavír. Pak jsem studoval klavír u paní profesorky Anny Holubové, žákyně Antonína Dvořáka, kterou do Brna přivedl právě Janáček. Vždy říkala: „Ten Janáček, to je takový veliký talent, ale vždycky to pokazí, jak to zkrátí a usekne.“ A já jí odpovídal: „Ale to je právě to nádherné, čím se liší od celé masy.“ Ona mi říkala, že jsem Janáčkovec. Pracoval jsem v Janáčkově muzeu a ­denně měl v rukou Janáčkovy notové zápisy. Dnes je to složité, musíte do studovny, mít rukavice, zatímco já jsem si mohl z protipožární skříně vytáhnout opery Mrtvý dům či Káťu Kabanovou. To už dnes nejde.

Jeho dílo máte důkladně nastudované. Máte něco společného?
Asi metodu montáže – toho si povšimlo více lidí. Jde v podstatě o to, že Janáček postupně opouštěl harmonii a měnil ji na akordiku, tím se zajímavě blížil Debussymu a moderně. Celý život se zabývám vztahem Janáčka a moderny, na tom jsem se etabloval, napsal dizertaci a knížku Janáček a hudba 20. století. Janáček byl mezi avantgardisty nejstarší, přitom byl nejmodernější.

Co vaše osmdesátiny a oslava? 
Měli jsme mít s Ensemble Operou Diversou koncert, ale kvůli covidu jsme ho odložili na duben. Narozeniny slavím s kamarády, jsem vegetarián, ale jim připravím nějaký roastbeef, na kterém si pochutnají.

A pořád cvičíte jógu a děláte stoj na hlavě?
Říká se, že cvičím jógu, ale já jsem z­ ní jen převzal stoj na hlavě, který stále dělám – minimálně 30 vteřin, ať to má smysl – tibeťany a zařadil jsem i silové prvky, které mám ještě z karate. Ale že bych byl jogín, to ne.

Zdroj: idnes

Hlaste se na červnový cyklus čtyř kurzů, které pořádá pro laické pečující Moravskoslezský kruh.
Padesát čtyři amatérských fotografií provázených texty s názvem „… jen tak si čmárám“.
Počet dotazů roste a proto jsme "korigovali" naše předsevzetí. Více...
Pročtěte si naše noviny Pečujeme doma. Další číslo je na webu.

Články

PTÁTE SE: Jak uplatnit nárok na invalidní důchod z mládí

28.5.2022 Jsem maminka dvojčat, která se narodila ve 24. týdnu těhotenství roku 1999. Syn vážil 490 g a dcera 450 g. Děti chodily do speciální základní školy, jelikož jim byla diagnostikována Lehká mentální retardace. Poté absolvovali učňovský obor. Od té doby jsou na úřadu práce, protože kvůli svému více...

INFO: České ministerstvo obrany popřelo prohlášení NATO

27.5.2022 My neinfomujeme o mezinárodním dění. Jen jednou jsme předsevzetí porušili u zprávy dalekosáhlého významu, že v ČR by měly být vojenské základny USA. Prohlásila to před časem ministryně obrany Černochová. Později výrok popřela. Nyní se ministryně znovu objevuje na mezinárodní scéně. více...

PTÁTE SE: Převzení finančních záležitostí opatrovníkem

26.5.2022 Soudem jsem byla ustanovena opatrovníkem svého 80letého otce trpícího stařeckou demencí. S ohledem na jeho psychický stav bych chtěla oddálil umístění do ústavu, jak to jen půjde. Otec ale bydlí daleko a já musím kromě dalšího spravovat jeho finanční záležitosti a majetek. Jaký je prosím mechanismus více...

Podporují nás

Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
TZMO s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.