Přibývá lidí, kteří přestože pracují, tak musí žít na ulici

Už více než čtvrt století pomáhá Martina Zikmundová lidem na okraji společnosti najít v životě stabilitu. Před Vánocemi ji vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková ocenila speciální cenou za přímou podporu. Idnes s ní pořídila rozsáhlý rozhovor, z něhož vyjímáme alespoň hlavní jádro sdělení.

Streetwork začíná tam, kde ostatní končí. Pomáháme těm, kteří si o pomoc sami nepřijdou říct. To jsou vaše slova při přebírání Ceny zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Jak se takoví lidé hledají?
Aktivně je vyhledáváme a kontaktujeme je tam, kde se zdržují. Nečekáme, až přijde klient a řekne, že má problém.

Víme, že ti nejzranitelnější nepřijdou. Často ani nevědí, že nějaká pomoc existuje. Mají pocit, že se k nim celý svět obrátil zády, že z jejich situace není východisko, že nemají naději. V nepříznivé situaci se neocitli jen tak, předcházely tomu třeba zkušenosti s násilím, odmítáním, nepochopením, jejich život je provázen traumaty.

Kdo jsou lidé bez domova v Česku?
Je jich asi 18 tisíc, konkrétně těch s českým občanstvím. V poslední době často z terénu slýchám, že na ulici jsou lidé už i přesto, že pracují. Vydělávají, ale na bydlení jim to nestačí. Bez domova je i spousta cizinců, hlavně Slováků a Ukrajinců. Mnohem více alarmující jsou ale data o těch, kteří jsou ohroženi ztrátou bydlení.

V nevyhovujícím bydlení, v bytové nouzi je v tuzemsku až 1,6 milionu lidí. Ať už jsou v azylových domech, přelidněných bytech, přespávají u příbuzných. Daří se pro tyto lidi, pokud se dostanou do péče sociálních pracovníků, najít důstojné bydlení?
To je v dnešní době skoro nesplnitelný úkol. Azylové domy, přestože přesnou dobu pobytu zákon nestanovuje, u sebe klienty nechávají maximálně rok. Ale byty v Česku nejsou, a pokud ano, majitelé tam naše klienty většinou nechtějí, diskriminují je.

Měl by s tím pomoci zákon o podpoře bydlení, ale ne poprvé s hrůzou sledujeme, jak se politici snaží zákon, který navrhli odborníci na základě funkčních a ozkoušených přístupů, takzvaně vykostit.

Opravdu se z něj postupně v některých návrzích odkrajují zásadní pilíře, což je podle mě naprosto nezodpovědné chování. Na základě laického, ideologického nebo populistického rozhodnutí lidí, kteří v životě klienta neviděli a té práci nerozumí, tedy politiků, se možná přijme něco, co jen vyplýtvá peníze a poškodí celou společnost.

Jeden z nápadů, které minimálně ekonomicky nedávaly smysl, nedávno pronesl i senátor Zdeněk Hraba (ODS), který by chtěl lidi bez domova zavírat do vězení. Přitom jeden den pro odsouzeného stojí společnost podle ministerstva spravedlnosti asi 1 900 korun.
To byla od pana senátora tak naprosto myšlenka mimo, že se k ní ani nebudu vyjadřovat.

Samozřejmě že by to bylo drahé. Ale i současná situace je velmi drahá, existuje obchod s chudobou, poškozování lidí v bytové nouzi je komplexní. Propisuje se to do vzdělání, uplatnitelnosti na trhu práce, na zdravotnictví nás to stojí veliké peníze. A do budoucna to bude ještě větší problém.

Zdroj: idnes