Skácel si nemohl dovolit psa, ale varoval před konzumem

Před sto lety se narodil „básník ticha“ Jan Skácel. Nemožnost tvořit ho za normalizace krutě zasáhla a svobody se nedožil, zároveň však měl z nových pořádků obavy. Snad jenom  ještě Oldřich Mikulášek může být natolik vnímán jako brněnský básním, zřejmě nikdo jiný.

Verše Jana Skácela zdobí kašnu i pítko na brněnském náměstí Svobody, jeho pozoruhodná „socha“ z trubek se dívá ze svahu Špilberku ke Starému Brnu, místo posledního odpočinku našel na čestném pohřebišti brněnského Ústředního hřbitova. Ostatně oba bardové patřili za normalizace, kdy nejdříve vůbec a pak s velkými obtížemi mohly vycházet jejich sbírky, k brněnskému koloritu. 

Oba sedávali v brněnských kavárnách Kolbaba či už neexistující Bellevue nebo v zaniklé restauraci Praha u Lužánek u jednoho stolečku a někdy hodiny a hodiny mlčeli. Dnešní Brno, které se básníkům ke konci života stalo spíše trpkým osudem, to zejména u Skácelova jména zkouší už léta napravit. Ničeho z toho se však sám básník bohužel už nedožil.

Manželka obou těchto básníků Božena Skácelová, dříve tedy Mikulášková, dosvědčovala, jak krutě zasáhla jejího druhého muže nemožnost tvořit. Rok před svou smrtí vzpomínala, že Skácel psal u jejich kuchyňského stolu, zatímco ona za jeho zády vařila, protože jejich slavný byt na Kotlářské 35a měl už jen jeden pokoj, a to ložnici, kde silný kuřák Skácel ovšem nesměl kouřit. „Když mu zakázali publikovat, měla jsem strach, že ho to zabije,“ popisovala jeho manželka.

A literární vědec Zdeněk Kožmín, Skácelův přítel, zavzpomínal, jak při společné cestě do Slovinska, kde Skácelovi doslova několik týdnů před smrtí udělili významnou literární cenu, si básník povzdychl, jak mu „zdraví narušil ten hrozný pád do odlidštěných 70. let“, tedy doba normalizace.

V pracovním sešitě z oněch tvrdých let, kdy komunisté hodlali básníka odsoudit k trvalému zapomnění, našel Kožmín také tyto Skácelovy zápisky: „Nikdy jsem neměl dost peněz, abych si za ně mohl opatřit to, po čem jsem toužil. Dnes jich nemám ani tolik, abych si mohl opatřit to, co nutně potřebuji.“ Anebo: „Nemám psa, ani bych ho neuživil.“

Božena Skácelová také vzpomínala na telefonáty v pět ráno, kdy se ze sluchátka ozvalo: „Ty svině, už se oblíkáš do práce?“ Přitom ona sama na lepší místo nemohla vůbec pomyslet a Jan Skácel sháněl zaměstnání marně, navíc ho vyslýchala Státní bezpečnost a zdraví se mu horšilo. „K žaludečním vředům přibyly další nemoci,“ napsal Kožmín ve své knize Skácel. „Léčil se v lázních, pobýval v nemocnici... Řada jeho přátel se začala bát.“

Objevili se ale naštěstí další, především z řad výtvarníků nebo vděčných čtenářů. Skácelovi pak občas nacházeli pod dveřmi obálky s tajně doručeným finančním příspěvkem. „Nedivte se. Sejít se s námi, to by se státní policii nelíbilo,“ poznamenala k tomu Božena Skácelová. 

Komunistická totalita básníkovi každopádně krutě ukrátila život, zemřel ve věku 67 let deset dní před převratem 7. listopadu 1989.

„Pohřbíváme velký sen“

Ale měl by z nových poměrů radost? Pamětníci soudí, že nikoliv. Jednak už byl hodně nemocný a unavený, ale především při své citlivosti mnohé vycítil předem. Až zamrazí, co napsal svému příteli, spisovateli a scenáristovi Jiřímu Friedovi chvíli před svou smrtí 11. října 1989 jako reakci na perestrojku v Sovětském svazu a nadějné změny v dalších státech socialistického bloku. 

„Všechno bude velice bolet,“ vyjádřil se Skácel. „Budou dohnisávat staré rány a nové se budou otevírat. A i všelijací masochisté se najdou. Jen málokdo si uvědomí, že zase pohřbíváme velký a krásný sen. Jsme na pohřbu, opravdu.“

K tomu je nutné dodat, že kouzelné dětství na Slovácku a nadějné mládí v Poštorné, Břeclavi i v Brně utnula Skácelovi velmi rázně válka, kdy byl totálně nasazen na říšských stavbách v Rakousku. Což jej jako tehdy mnohé přivedlo po válce do komunistické strany. 

A postupně i k následnému rozčarování, patrně stejně krutému. „Jednou strašlivě zmanipulován“, jak se vyjádřil editor jeho dopisů Jiří Opelík, si pak Skácel sice pečlivě chránil vnitřní svobodu, což normalizátoři po roce 1968 dobře vycítili a patřičně „ocenili“, ale ideu sociální spravedlnosti básník nikdy neopustil.

I to jej vedlo k prorockým vyjádřením. „Náš pád do spotřební společnosti nebude zrovna radostný,“ napsal rovněž v roce 1989. „Objeví se (kde se vzali, tu se vzali) spousta ‚šikovných‘ lidí, kteří budou z posunů tvrdě a nelítostně těžit na úkor druhých, těch tichých a zaostale slušných. A zrovna nikoliv schopnější, ale bezohlednější budou přežívat.“

A 12. srpna 1989 napsal svému příteli Friedovi také: „Jsme na tom jako Sokrates, který nezamítal demokratickou soustavu jako takovou, ale znal formy manipulace s prostým občanem, jehož nízké vzdělání využívali vojevůdcové soupeřících stran ke svému obohacení.“

Zdroj: Jana Soukupová, idnes