Vláda má poslední zbraň proti covidu. Naději

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nezákonnosti nařízení nosit roušky a respirátory v uzavřených prostorách je obrovskou ranou pro celou vládní covidovou politiku. Jakkoli lze soudcům vyčítat do jisté míry aktivistický přístup, či právní formalismus, nic to nemění na tom, že vláda měla dost času opatření podle postojů justice vyladit.

Nepíše se březen 2020, kdy českou vládu zcela oprávněně zachvátila panika a lecjaký přešlap se dal pochopit. Česko se s covidem potýká rok a půl a zákeřný virus už zabil desítky tisíc lidí. To je dost dlouhá doba a dost vysoká cena za různé omyly na to, aby alespoň v posledních měsících měl vládní boj s covidem nějakou štábní a právní kulturu. Soudy a jejich verdikty se za tu dobu – na rozdíl od osazenstva na Ministerstvu zdravotnictví – nijak zásadně nezměnily. Justice stále klade obzvláštní důraz na to, aby opatření, jimiž vláda v mimořádné situaci zasahuje do práv a svobod lidí, byla náležitě odůvodněná. To byl vedle několika procesních vyjasnění toho, co lze uložit ministerským nařízením a na co už je potřeba zákon, vždy leitmotiv všech soudních rozhodnutí.

Že se tomu Ministerstvo zdravotnictví nedokázalo za ty dlouhé a bolavé měsíce nijak přizpůsobit, je – málo platné – ukázkou špatné legislativní práce jak na samotném ministerstvu, tak ve vládě. A to i v případě, že připustíme, že verdikty jsou diskutabilní nebo zbytečně formalistické. Je úkolem a i svatou povinností vlády řídit se platnými zákony a vykladačem platných zákonů jsou soudy. Jestliže se vláda nedokáže do schválených právních mantinelů vměstnat, má právo usilovat ve spolupráci s mocí zákonodárnou o jejich změnu. Žádné jiné uspořádání nesplňuje definici právního státu tak, jak jsme si jej v duchu dobrých tradic před 31 lety nastavili. Brblání na adresu soudů a soudců je přípustné, ale neplodné.

Z pandemického zákona, druhdy vítaného jako náhrada nutnosti udržovat zemi v nevyhovujícím nouzovém stavu, nezbylo po posledních několika soudních výrocích prakticky nic – školy, hospody, herny, obchody – to vše bylo omezováno a zavíráno nezákonně. O to smutnější zprávou je, že není vidět žádná frenetická aktivita, která by směřovala podstatné změně pandemického zákona, či raději snad k sepsání úplně jiného. Už se jenom čeká na volby v naději, že po nich ponese odpovědnost někdo jiný. A také v naději, že epidemie covidu-19 už díky očkování a promořenosti populace nedokáže nabrat takové rozměry jako na jaře – přinejmenším z pohledu zahlcení nemocnic a umírání lidí po vysokých stovkách týdně.

Jenže to je hodně riskantní sázka – vyjít může, ale nemusí. Proočkovanost Česka zdaleka nedosahuje úrovně, která by z takového přístupu dělala sázku na jistotu – a nebude jí nejspíš dosahovat ani na podzim. Naopak očkovací mezera v některých geografických oblastech a věkových skupinách může znamenat pro virus docela solidní zázemí pro ještě jeden šeredný útok. V současném předvolebním rozpoložení premiéra Andreje Babiše zřejmě nezbývá, než doufat, že se to nestane.

Kromě této víry a naděje vláda nemá v rukou prakticky žádný nástroj, jímž by případné další vlně mohla čelit. A zjevně se na tento jediný nástroj zcela spoléhá. Nevypadá to, že se může přetrhnout, aby si opatřila ještě nějaký jiný.

Zdroj: Seznam zprávy