Za lidmi s demencemi lékař nechodí, má za to málo peněz

Úpadku sociálních kontaktů, stresu a nepřetržitému zápřahu čelí lidé, kteří doma pečují o člena rodiny trpícího Alzheimerovou chorobou nebo jinou nemocí končící demencí. K tomu se přidává nedostatečná podpora státu, ale i neochota mnoha lékařů ošetřit nemocného v jeho domácím prostředí. Píší o tom Novinky.

Souhrn je vygenerován pomocí umělé inteligence

Systém péče o pacienty s demencí v těžkém stadiu nemoci je nedostatečný a nepočítá s potřebami nemocných ani pečujících rodinných příslušníků.
Domácí péče o nemocné s demencí je komplikovaná, protože lékaři za pacienty domů nechodí a nemají ani povinnost tak činit.
Odlehčovací služby a zařízení pro pacienty s demencí jsou nedostatečné, čekací doby jsou dlouhé a mnohé služby nefungují o víkendech.
Článek

„Systém vůbec nepočítá s péčí o těžce nemocného pacienta s demencí ani o rodinného příslušníka, který se o něj stará,“ upozornil David Mára, který stojí v čele neziskové organizace Vedle Tebe.

Ta se primárně zaměřuje na podporu domácí péče o lidi s nemocemi, které postupně poškozují mozek, například zmíněnou Alzheimerovou chorobou či těžkou demencí. Samotný Mára pečuje spolu s matkou a sestrou o otce, který touto nemocí trpí už šestnáct let.

„U lidí závislých na pomoci pouze v omezené míře to ještě jde. Jakmile se ale nemocný propadne do třetího a čtvrtého, tedy nejtěžších stupňů závislosti, systém fakticky přestává existovat,“ dodal.

Sám se při péči o svého otce, který už je v horším stadiu nemoci, setkává s dotazy, proč ho má ještě doma a neumístí ho do nějakého zařízení. To ale nechce, navíc jich je podle něj málo a když už někoho přijímají, tak spíše v počátečních stadiích choroby.

Dej dar, natahují ruku

„Pokud chcete dostat příbuzného do podobného zařízení dříve, než dosáhne těžké fáze, čekáte třeba dva roky. Mnohá zařízení navíc vyžadují ‚dobrovolný dar‘. Pokud nezaplatíte, neposunou vás v pořadníku,“ upřesnil Mára.

Doma ale podle něj nemocní lidé žijí déle. „Kvalitní domácí péče přinese roky života navíc,“ konstatoval.

Pro pacienta v těžkém stavu podle něj například neexistuje ani žádná odlehčovací služba, kam by ho rodina mohla třeba na čtrnáct dnů odvézt.

„Jedinou skutečně fungující formou služby je ošetřovatelská péče, tedy sestřičky. Jsou milé, starají se o převazy, injekce nebo kapačky. Ale to je zrovna to, co je u pacientů s demencí v jinak slušné kondici potřeba ze všeho nejméně. Problém nastává ve chvíli, kdy se vyskytne závažnější zdravotní komplikace,“ upřesnil Mára.

Za pacienty domů podle něj často lékaři nechodí, a to ani ti praktičtí. „Navíc i kdyby praktik přišel, řekne vám, že na specifické problémy u demence nemá atestaci. Potřebujete neurologa, psychiatra, urologa a další specialisty,“ popsal svou zkušenost.

Specialista ale podle něj nemá žádnou povinnost docházet do domácí péče a nikdo ho k tomu nedonutí. „Za mnoho roků jsem obvolal a obešel řadu doktorů a nepřišel nikdo, ani ti z nejbližšího okolí,“ podotkl Mára. Aby tedy dostal otce k lékaři, musel vypsat finanční sbírku, z níž chce pořídit dodávku se zvedacím zařízením pro nemocného.

Pacient jako balík

Jana Fuchsová z Kladenska se pro změnu se svou mámou stará o třiasedmdesátiletého otce, který má Parkinsonovu chorobu, jež ho trvale upoutala na lůžko.

„Maminka si odjela na týden odpočinout a tatínek ze dne na den přestal chodit. Není to s ním vysloveně tak drastické: leží, ale plně vše vnímá. Ovšem musíte tam být, nemůže zůstat ani minutu bez dohledu,“ vylíčila.

Problém je podle ní například s navazujícími službami po propuštění z nemocnice nebo v rozsahu služeb, které poskytují pečovatelské organizace. „S napnutím všech sil jsme sehnali tři hodiny péče třikrát týdně. O víkendech ale většinou nefunguje,“ doplnila.

Problém je i s tím, že pečovatelky mají omezené možnosti a nedokážou poskytovat zdravotní péči. „Teď jsme našli zdravotní sestřičku s vysokoškolským vzděláním, která tatínka dokáže i cévkovat, takže ho nemusíme zbytečně přepravovat. To mi vadilo nejvíc – převoz pacienta mi připadá, jako bychom ho vezli někam jako balík. Strávit deset hodin na urgentním příjmu je pro ležícího člověka šílenost,“ popsala Fuchsová.

I ona má přitom problémy sehnat ambulantní specialisty, kteří by otce ošetřili v domácím prostředí.

Potíže s nepříliš velkou ochotou některých lékařů navštěvovat pacienty doma potvrdily i předsedkyně Rady seniorů Lenka Desatová či předsedkyně České alzheimerovské společnosti Martina Mátlová.

„Většinou říkají, že za to od pojišťovny dostávají tak malé peníze, že se jim to nevyplatí. Hodně z nich proto nechce registrovat ani seniory,“ konstatovala Desatová.

Ministerstvo zdravotnictví se Novinkám k potížím s domácím ošetřením lékařů nevyjádřilo, poslalo jen obecnou odpověď.

„Pokud se zaměříme na odlehčovací služby, je jich podle našich zkušeností nedostatek. Pro udržitelnost kvality života jak člověka s demencí, tak rodinného pečujícího je přitom podstatné, aby pečující nebyl na péči sám,“ řekla pak k nabídce dalších služeb Mátlová.

„Dlouhodobě vnímáme kapacitní nedostupnost terénních služeb a vysokou zátěž neformálně pečujících jako zásadní problém,“ reagovalo ministerstvo práce a sociálních věcí na dotaz, jaká je nabídka zařízení pro lidi s neurodegenerativním onemocněním.

Zdroj: Novinky