Zemřel herec a dlouholetý novinář Lubomír Petřík
Ve věku 79 let, 17. února opustil náš svět brněnský herec a dlouholetý novinář Luboš Petřík. V počátku Moravskoslezského kruhu byl jeho občasný kulturní spolupracovník. I když se léta potýkal se špatným zdravotním stavem, byl to odchod určitě nečekaný. Více píše jeho někdejší kolega ve Svobodném slovu Jaroslav Štěpaník:
"Hovořil jsem s ním telefonicky ani ne měsíc předtím a zastihl ho ve velmi dobré kondici. Domluvili jsme setkání na začátek března. Nenapadlo mi, ani náhodou, že by se mohlo nekonat. Už roky střídala se období, kdy na tom nebyl dobře, musel do nemocnice, vždy se vrátil s novou energií a chutí do života.
Dokončil JAMU v roce 1965, dvě sezóny byl členem tehdejšího Divadla bratří Mrštíků. (Objevil se dřív i ve filmu Komu patří pohár (1960), v Prázdninách s Minkou (1962) ztělesnil jednu z hlavních postav.) Byl pak na „volné noze“, uplatnil se i jako spíkr v rozhlase. Byl z generace, která v šedesátých letech minulého století stála na počátku profesní dráhy, s nadšením vítala uvolňující se společenskou atmosféru. Do života většiny zasáhl srpen 1968, pak normalizace.
V srpnových dnech se zapojil do vysílání Československého rozhlasu ze zimního stadionu za Lužánkami. Přešel do brněnského studia Československé televize, byl redaktorem, pak dramaturgem. V roce 1973 musel odejít. Následující rok nastoupil jako technický redaktor do pražské, pak brněnské redakce Svobodného slova. Ve své publicistice se zaměřoval na sociální oblast a kulturu, pozornost věnoval samozřejmě divadlu. V normalizačních letech v redakci vedené Františkem Geržou panovala neformální přátelská atmosféra. Pro mě bylo Slovo prvním deníkem, kam jsem léta přispíval kurzívami a byl tu přijímán téměř jako součást redakce. Působili zde mí přátelé Josef Souchop, Laďa Vencálek a Luboš Petřík. V roce 1988–1990 se mi po dlouhém období otevřela možnost stát se redaktorem, a to v období velkého společenského pohybu a stejně velkých nadějí. Na své nedlouhé působení vzpomínám rád. Myslím, že nejen všichni zde pociťovali jako ztrátu, že noviny za dřívějších let hledané a nesehnatelné, v období změn deník s nejvyšším, dnes nepředstavitelným nákladem 600 tisíc výtisků, zmizel, vyvál, jak s větrem. Zdejší přátelská atmosféra byla tam, dnes by se řeklo: velkým benefitem. V brněnské redakci o ni dbal F. Gerža, po jeho odchodu do důchodu, usiloval o to i jeho nástupce, L. Petřík, který pak i necelý rok vedl i ústřední pražskou redakci. Snadné to asi nebylo.
Novinařina se Luboši Petříkovi stala údělem i srdeční záležitostí. Byl redaktorem a editorem na svém místě, specifikou a potřebami deníku žil, dost pro své noviny vykonal, do redakčního týmu vnášel znalosti a zkušenosti, ale i otevřenost, kolegialitu, kamarádský přístup. Působil pak ještě několik let jako editor a zástupce šéfredaktora v regionálních novinách Jihomoravský den.
I když byl až osudově „odvát“ od hereckého směřování, s divadlem byl spjat pevným poutem. V osmdesátých letech hrál ve známé brněnské „Iksce“. Amatérské, současně autorské divadlo, je dodnes vzpomínáno a vysoce hodnoceno. Připomeňme alespoň výborné Petříkovo uchopení postavy Jaroslava Haška v inscenaci Velitelem města Bugulmy (1982). Své návraty měl i jako spíkr. Rád vzpomínal na spolupráci se sourozenci Ulrychovými a Javory. V roce 2019 skloubil své dvojí povolání divadelníka a publicisty knížkou V hlavní roli Josef Karlík. Nabízí vzpomínky na významného brněnského herce, kterého si vážil a byl jeho přítelem. Obrátil se na mě o napsaní úvodních řádků. Bylo mi ctí."
JAROSLAV ŠTĚPANÍK
