Je mi 65 let a jsem už v důchodu…

Milá Sally, jak moc ráda čtu, že se tato perfektní služba vrací. Pamatuji si ji z minulosti, i to, jak jsme všichni hltali každou radu, která tehdy vycházela v Mladém světě. Je moc dobře, že se takovéto poradenství vrací! Je mi 65 let a jsem již dva roky v důchodu. Pečuji o svého nemocného otce.

Ten již moc nevnímá okolí, a co je nejhorší, hlavně v poslední době je i zlý. Nemůže se moc hýbat, takže jen párkrát do týdne ho dáme se synem na vozík a vyvezeme na zahradu na vzduch. Péči zatím zvládáme, ale „začaly se mu otevírat nohy“. Stále si je „škrábe“ a nestíháme mu je převazovat a ošetřovat. Naše paní doktorka s tím nechce mít nic společného, prý bychom ho stejně měli dát už do někam do ústavu. Víš, ale já to takto nechci. Přála bych si, i když je zlý a velmi náročný, aby dožil doma… A jinak, Sally, však to určitě také znáš, pečování je nelehká práce. Mnohdy bez pochopení, dokonce i bez pochopení nejbližších. Někdy se cítím strašně slabá a moc bych potřebovala povzbudit. Máš pro mne i nějakou osobní radu, jako mívala paní Hanušová v Mladém světě? Děkuji moc za odpověď.

Jarmila N. z Bílých Karpat

***

Milá Jarmilo,

děkuji za tvůj dotaz, jistě nebylo jednoduché to takto otevřeně napsat. Jen si zkouším představit, co všechno prožíváš a jak to musí být náročné.

Píšeš o otci, o kterého pečujete i se synem, a že bývá někdy „už zlý a nevnímá moc okolí“. Víš, stáří bohužel s sebou přináší někdy i takové projevy. Ze zkušenosti víme, že některým pečujícím pomáhá, když mají od lékaře „potvrzené“, že právě tyto „zlé projevy“ jsou důsledkem některého typu stařecké demence. Pokud bys měla zájem, stačí si od praktické lékařky vyžádat doporučení k neurologovi, který by uměl určit, o jaký typ stařecké demence se přesně jedná.

Také bys měla mít někoho, kdo by uměl ošetřovat otcovy „otevřené“ nohy. Této službě se říká domácí péče, název může být zavádějící, nejedná se o pečovatelskou službu, ale o tým zdravotních sestřiček, které mohou například každý den přijet a otci nohy ošetřit a převázat. Potom zase jedou k dalšímu pacientovi. Celou tuto službu proplácí zdravotní pojišťovna. Jediné, co k tomu potřebujete, je, aby ji předepsala otcova praktická lékařka. Píšeš o ní, jak hanlivě se o otci vyjadřuje, musí být nesmírně náročné to celé vydržet, nikdo nemá právo o něm takto mluvit. Přesto tě, Jarmilo, podporuji v tom, abys jí zavolala a požádala, aby jej navštívila, což je mimo jiné v její povinnosti praktické lékařky. Pokud z nějakého důvodu odmítne, otce k ní zavezte a trvejte na předepsání právě této služby. Jednoduše řečeno, lékařce odpadne práce a otci i vám to nesmírně pomůže. Zároveň také dodávám, že otec má právo na změnu lékařky, pokud s ní nejste spokojeni. Obecně platí, že u péče o nemocného seniora musejí být pečující aktivní, pokud nemají právě vstřícného praktického lékaře, který jim všechny tyto služby nabídne sám od sebe.

Jarmilo, cítím, že jsi silná žena, která má otce i přesto vše, co popisuješ, ráda. Vážím si toho, že patříš k té veliké skupině lidí, kteří chtějí a hlavně aktivně dělají všechno pro to, aby vytvořili podmínky pro zestárnutí či dožití svých rodičů v domácím prostředí.

Moc se mně líbí, jak poctivě zkoumáš, co by ti pomohlo! Víš, k dlouhodobé péči patří i pocity vyčerpání, bezmoci, ztráty vlastní hodnoty a někdy také naprostého zoufalství. Tyto pocity prožívá každý, kdo dlouhodobě pečuje, a co hlavně – v této situaci jsou naprosto normální. Přesto je důležité si uvědomit vlastní motivy toho „proč to vlastně celé děláme“. Zkoumej své motivy! A k čemu vlastně docházíš? Píšeš, že nechceš otce dát do pobytového zařízení. Plně s tebou souhlasím a hlavně tě v tom podporuji.

Moc ráda bych měla kouzelný proutek, který by situaci udělal lepší a bezproblémovou, ale nemám. Zkus si odpovědět, co ti pomáhá to všechno zvládnout. Jak to vlastně celé děláš, že to stále můžeš dělat? Když je ti nejhůř, co ti pomůže vrátit se k rutinní péči o otce? A Jarmilo, ruku na srdce, kdo pomáhá tobě?

Nejvíce ti pomůže, když budeš mít čas jen sama pro sebe, abys načerpala nové síly. Má tě kdo vystřídat? Byť na hodinu denně? Pokud ne, hledej ho! Existují také odborné sociální služby, které tě na chvilku umějí zastoupit a ty získáš to nejcennější – čas jen a jen pro sebe! A když ho získáš, užívej si ho: prospi se, běž ven, běž nakoupit, zajdi za kamarádkou či za rodinou anebo do přírody, kde to máš ráda! Musíš se také naučit odpočívat, a to pravidelně.

Mám pro tebe takovou radu: sleduj, co pomáhá tobě – v každém dni, v každém dopoledni a odpoledni, v každé hodině – a to stále dělej. V rutinní péči ti nejvíce pomůže, když i ty sama budeš mít pravidelný čas pro sebe. Udělej si po snídani čaj nebo kávu a přečti si kousek knížky, najdi si čas po obědě, byť by to bylo třeba jen patnáct minut, ale patnáct minut, kdy tě nikdo nebude rušit, a které budou jen tvoje. Často se setkávám s lidmi, kteří jsou již plně vyčerpaní, ale poté společně najdeme mnoho každodenních radostí, které již „neuměli“ vidět. Takže se zastav a zkoumej, co z toho pomáhá tobě samotné, vše, co odvede tvé myšlenky na chvilku někam jinam.

Zkrátka, nebojím se o tebe! Z tvého dopisu je cítit veliká pokora, laskavost a odhodlání to všechno zvládnout. Obrať toto všechno sama k sobě a použij. Ty jsi v tomto všem nejdůležitější!

Přeji ti, Jarmilo, vše dobré, hodně sil a radosti, kterou právě i péče přináší.

Tvá Sally

Moje adresa: sally@pecujdoma.org