Už po roce péče o maminku jsem vyčerpaná

Milá Sally,

pečuji teprve rok, kdy jsme k nám přestěhovali maminku, a už jsem dost vyčerpaná. Mamince je 78 a má druhý stupeň příspěvku na péči, hlavní jsou potíže s pohybem. Děti ještě nejsou dospělé. Jeden syn má ADHD, druhý, starší – 15 let, mi víc pomáhá, ale chci, aby měl čas na školu i koníčky. Mám muže, který jezdí pracovat přes hranice, je střídavě tam a doma. Kromě péče o maminku, starosti o syny a manžela je na mně veškerý chod domácnosti, máme i psa a malou zahrádku. Ta ovšem zarůstá plevelem, ale s tím jsem se nějak smířila. Ostatní starosti mě přerůstají přes hlavu, hůř spím a bojím se, co by bylo, kdybych sama onemocněla. A vůbec nejvíc mě mrzí, že se na maminku občas utrhuju. Je to vůči ní nespravedlivé. Ale přiznám se, že někdy mě napadá, že mi věci dělá naschvál. Ze zaměstnání jsem zůstala doma, ale mám snad ještě míň času než dřív! Chceme se ale postarat o maminku sami. Je vůbec nějaká rada, co s tím?

Alexandra

Odpověď

Milá paní Alexandro,

děkuji za Váš dotaz a skoro se mi chce použít název známého filmu: Lepší pozdě nežli později!

Pečování je úděl přetěžký a nevděčný, pomalá únava vyčerpávající a uznání se obvykle nedostaví. Tak ale dost pesimizmu, zkusíme Vaši situaci probrat, snad Vám malá sonda zvenku pomůže.

Jste poměrně typický příklad člověka tzv. sendvičové generace (člověk si připadá jako sendvič, protože cítí tlak ze všech stran svého života – rodiče, děti, práce). Chcete zvládnout vše, maminku, děti (syn s ADHD na kraji puberty), domek. Dokonce jste obětovala svoje zaměstnání. A ono to přesto nefunguje. Co Vy? Vzorně jste vše naplánovala a teď, místo abyste jako květina rozkvetla, skomíráte jako kytičky na Vaší zahrádce. Zakopaného psa (obrazně řečeno) vidím v jedné z posledních vět Vašeho dotazu. „Chceme se ale postarat o maminku sami.“

Naložila jste si toho na sebe moc a začínáte se z toho hroutit. Oceňuji to, že si uvědomujete, že situace se musí řešit. Výborně! Vynikající začátek! Mnoho lidí dojde až do fáze vyčerpání a z té je cesta zpět do plnohodnotného života ještě náročnější.

Mamince je 78 let a největší omezení je podle Vás v pohybu. Máte tomu přizpůsobenou domácnost? Má maminka správně zvolené pomůcky? Jak chodí? S berlemi, či s chodítkem? Odmontujte prahy, odstraňte koberečky, mějte hladké podlahy. Dojde na WC? Potom jí výrazně pomůžete se zvýšeným sedátkem na klozet a madly na zdi. Nebo má toaletní židli? Má polohovací lůžko? A jak u Vás vypadá koupelna? Máte sprchový kout? Má tam maminka sedátko? Nebo máte vanu? Potom určitě pořiďte sedátko na vanu (na do vany!) a madlo, ať se má kde přidržet. Při správně zvolených pomůckách se Vám výrazně uleví i po fyzické stránce, nebudete se s ní muset „tahat“!

Co denní režim? Kdo nakupuje? Kdo uklízí, pere, chystá snídaně, svačiny, večeře…? Mám hádat?

Přemýšlejte na pár let dopředu. Maminka ve věku 78 let u Vás určitě bude bydlet delší dobu, to jsou léta před Vámi, která by Vás měla těšit, ne děsit. Nechci sýčkovat, ale situace může být i náročnější. Vy musíte mamince (a nejen jí) nastavit, jak to bude fungovat. Věřím, že máte hezké vztahy, tak ať si je udržíte. A z toho vyplývá, že každý bude mít nějaké nové povinnosti.  

Chcete radu po Sally? Udělejte si na půl hodiny, třeba po obědě čas, uvařte si kávu, vezměte si papír a tužku, zamyslete se a zkuste si napsat: Co chci? Co nechci? Co se s tím dá udělat?

Schválně, jestli uhodnu, co bude v kolonce: Co chci? Chci mít klid, čas, chci prostor pro děti, pro manžela. Chci se v klidu vyspat. Chci mít pěknou zahrádku, chci jít do práce….

Co nechci? Nechci být unavená. Nechci mít pocit, že všechno dělám já. Nechci jen prát, nakupovat, vařit, uklízet. Nechci kvůli mamince zanedbávat děti. Nechci kvůli dětem zanedbávat maminku. Nechci plakat manželovi, jak nestíhám. Nechci poslouchat manžela, jak jsem věčně unavená. Nechci se dívat, jak zahrada zarůstá plevelem…

Hodně pomáhá vidět tato slova napsaná. Člověku se lépe usadí myšlenky, lépe se soustředí na formulaci svých problémů. A lépe se mu tak odpovídá na poslední kolonku: „Co se s tím dá udělat?“, potažmo: „ Co s tím můžu udělat?“

A najednou zjistíte, že odpověď na Vaši situaci není jen odpovědí na péči o maminku, ale o organizaci času celého dne a o přerozdělení práce i ostatním členům rodiny. Proč by nemohl vysávat syn? Proč by chleby na snídani nemohla namazat Vaše maminka? Manžel jezdí do práce přes hranice, určitě je hodně vytížený, ale to neznamená, že péče o rodinu ho nebude zajímat. Určitě by o víkendu mohl třeba se synem zvládnout velký nákup. Spoustu času jistě věnujete mladšímu synovi s ADHD. To je náročné samo o sobě. A na staršího syna je času méně, než byste chtěla. Ale pro něho je nejlepším příkladem, když vidí, jak ve velké rodině každý něco dělá. Jak to vzájemně funguje, jak se potřebujete, jak si pomáháte. A on sám může být hrdý, když mu nějaký úkol svěříte a on ho zvládne. Proč by nemohl posekat zahradu? Třeba by s mladším synem pomohl hrabat trávu. Když vezme manžel kluky na procházku se psem, prospěje to všem čtyřem… Tisíc situací, které budou bez Vás.

Já vím, že radit je těžké. Chtěla jsem Vám ale předat myšlenku, že všechno nemusíte zvládat sama. Ne za každou cenu. Nebojte se říct ostatním o pomoc. Jste hodná, obětavá máma, dcera, manželka. Ale máte právo myslet i na sebe a občas se rozmazlovat! Pusťte si do domu profesionály. Pečovatelky a zdravotní sestry k mamince. Asistenta k synovi. Případně mladšímu synkovi popřejte více kroužků na odpoledne, ideálně zaměřených na sport, na pobyt v přírodě, ať se vyřádí, vyběhá, unaví. Popřejte si trošku času na sebe. Stačí ho málo, ale měl by to být pravidelný čas. A ještě jedna důležitá (možná i nejdůležitější) rada. Jestli cítíte trvalou únavu, případně nervové vypětí, nevyspání, stres, proberte to to lékařem. Divila byste se, kolik lidí má obdobné problémy. Nejsem velkým příznivcem „pilulek“, ale právě lékař by měl zhodnotit, jestli by Vám moderní medicína nedokázala také trošku pomoct.

Opatrujte se, ať máte radost ze života i každodenních drobností, pejska, rozkvetlých kytek a hlavně fungující rodiny.

Vaše Sally