Jak získat odpovídající příspěvek na péči, část 1.
Často se nás ptáte na příspěvek na péči – kdo jej může čerpat, co z něj hradit, proč není v odpovídající výši, jak je to s odvoláním nebo námitkami, proč řízení trvá dlouho a na mnoho dalšího. Právnička Radka Pešlová pro vás proto připravila sérii textů o příspěvku, které by vám měly pomoci se v problematice lépe zorientovat.
Příspěvek na péči je sociální dávka, kterou vyplácí úřad práce osobě, která potřebuje péči druhé osoby. Dříve jsme měli tzv. příspěvek při péči o osobu blízkou (do 31.12.2006), který se vyplácel pečující osobě. Ale aby byl více brán ohled na svobodu a potřeby opečovávaného, tak zákonem č. 108/2006 Sb. byl příspěvek od 1.1.2007 převeden do jeho rukou.
Opečovávaný si tak může svobodněji regulovat, kdo se o něj má starat. Může vyjednávat o úhradě za péči a může si sjednat i více pečujících. Práci, kterou od druhých potřebuje, protože sám se o sebe v životních potřebách nepostará, může platit buď z příspěvku na péči (zde je omezení, komu může za péči platit) a pak z jakýchkoliv jiných zdrojů svých příjmů a úspor, pokud mu příspěvek na péči nedostačuje (často z odškodnění po autonehodě, z důchodu apod.).
V první části se budeme zabývat jen příspěvkem na péči a tím, co s ním souvisí. Osoba závislá na péči o sebe může nechat pečovat (a hradit to z příspěvku na péči) buď osobu blízkou, nebo sociální službu, která získala registraci u příslušného krajského úřadu (pozor, nelegálně poskytované sociální služby opravdu existují a lidé snadno podlehnou jejich lákavé reklamě a snadné dostupnosti, ovšem za vyšší cenu). Třetí možností, jak o sebe nechat pečovat, je uzavřít dohodu s tzv. asistentem sociální péče. Ačkoliv tento pojem působí velmi odborně, jde především o osobu, která není osobou blízkou a ani sociální službou, ale je zletilou, svéprávnou osobou, která nepodniká v sociálním oboru (nejčastěji to bývá soused nebo třeba kamarád).
Jakou částku za péči bude opečovávaný pečujícímu platit, je potřeba sjednat předem. U osob blízkých a asistentů sociálních služeb není nic pevně dané zákonem, záleží, kolik hodin péče potřebuje opečovávaný, kolik na to má prostředků a na dohodě s pečujícím. Představte si nejvyšší stupeň příspěvku na péči, který činí 19 200 Kč, při plné závislosti opečovávaného (např. ležící/ochrnutý). Takový opečovávaný potřebuje péči každý den, což v měsíci, který má 30 dnů, vychází 640 Kč za den. Kolik hodin skutečné péče, dohledu, nutné přítomnosti / pohotovosti u opečovávaného daný den pečující skutečně stráví? Většina pečujících ochotná pečovat spíše z dobrého srdce a jakési rodinné pospolitosti.
Není mým cílem poukazovat na nedostatečnost prostředků, které stát poskytuje postiženým lidem. Prostředky jdou ze státního rozpočtu, na který přispíváme my všichni, kdo odvádíme nějaké daně, a je nutno je spravovat uvážlivě. Ale přesto pociťuji potřebu poukázat na čtyři skutečnosti, které možná lidem nepečujícím úplně nedocházejí. Pečující (často osoba z rodiny) na sebe přebírá zátěž celodenní péče, bez dovolené, bez nemocenské, bez přestávek v práci, bez prémií, bez možnosti lehce (a bez následků) změnit práci. Pečující často zná opečovávaného nejlépe, nejdéle a opečovávaný je nejvíce zvyklý na kvalitu jeho péče. Proto je těžké změnit tento zvyk a péči nahradit (např. přechodně po dobu nemoci pečujícího). Pečující nemá nárok na žádné peníze, když nepečuje. U nás není nemocenské pojištění pro pečující osobu, přitom možná musí na operaci se zády, která si samou péčí strhala. A v neposlední řadě, občas si veřejnost (sousedi a zlí jazykové) říká: „To by se mi taky líbilo, za takové peníze sedět doma.“ Jakkoliv je toto prohlášení arogantní a bez znalosti podstaty péče, plné závisti a omezeného pohledu, pečující zbytečně zraňuje.
Na druhou stranu je také nutné říci, že pečující často vidí nutnost péče o opečovávaného bezvýchodně a nejsou schopni si vymezit hranice, nedokáží říci „už nemohu“ nebo nedokáží připustit, že i kdyby se staral někdo druhý (byť hůř), jim by to obrovsky ulevilo. Ono se sice není čemu divit, jak totiž chcete už tak nízkou podporu rozdělit mezi více lidí; případně pečující si třeba myslí, že za roky péče už nic jiného neumí; a také se bojí nechat opečovávaného na pospas, přijde mu sobecké, když začne vnímat i své potřeby. Ale vždy by měl jak pečující, tak opečovávaný vědět, že jde o dohodu, která by alespoň do jisté míry měla být rovnocenná – dohoda o péči mezi opečovávaným a pečujícím. Proto lze vřele doporučit, aby i v rodině byla tato dohoda daná „na papír“, aby obě strany péče uznaly vzájemnou hodnotu.
Smlouva mezi pečujícím a opečovávaným je nutná vždy, pokud by péči poskytovala (za úhradu) sociální služba (např. pečovatelská a asistenční služba, domov pro seniory, denní stacionář, odlehčovací služba) nebo asistent sociální péče. Povinnost uzavřít písemnou smlouvu plyne ze zákona o sociálních službách.
Ale nadto je zde ještě jeden případ, kdy je maximálně vhodné mít smlouvu uzavřenou písemně. Pokud opečovávaný není schopen sám za sebe jednat (např. jde o dítě, je mentálně postižený, trpí demencí, má vážnou jinou duševní poruchu, která mu brání uvažovat, rozhodovat se, jednat, orientovat se a ovládat své jednání), tak vlastně pečující podává žádost o příspěvek, pak se uvede jako pečující a pak si vyplácí peníze za péči (nebo uvede svůj účet do žádosti o příspěvek). To není v souladu s právem, a ačkoliv to prochází a ani úřady práce s tím nemají problém (dokonce to někde doporučují místo právních řešení), tak by to pečujícímu mohlo později zkomplikovat situaci.
Uvádím jeden příklad z naší poradenské praxe: pečující byla současně opatrovníkem, kdy na svůj účet nechala zasílat důchod a příspěvek na péči svého opečovávaného. Opečovávaný zemřel. Notář tak pozastavil možnost nakládat s účtem pečující, protože se na tomto účtu nalézají prostředky zemřelého a ty náleží do dědictví. A co čert nechtěl, pečující nedědila ze zákona (dědily děti zemřelého, které se vůbec nestaraly).
Správně by tak pečující s opečovávaným opravdu měla uzavřít smlouvu o péči, a aby nebyla podepsaná dvakrát touto pečující (na jedné straně jako pečující a na druhé straně jako opatrovnice opečovávaného), tak je nutné soudem ustanovit kolizního opatrovníka (dle § 460 občanského zákoníku, v platném znění), který by tuto smlouvu podepsal, nebo by případně danou smlouvu schvaloval na návrh opatrovnice soud jako právní jednání, které se neřadí mezi běžné. Opatrovnice by pak zřídila účet opatrovanci, kde by byla disponentem, čímž by dodržela zákonnou povinnost odděleného majetku opatrovaného a opatrovnice (jako správce) a cokoliv, co by si z výplaty za práci (za péči) dokázala ušetřit, by byl její majetek, na jejím účtu.
Pokud ale chodí peníze z příspěvku na péči na účet opatrovnice (přímo z úřadu práce), tak to, co je ušetřeno, vypadá, jako by pečující nezaplatil za péči a zůstalo v jeho majetku a opatrovnice to neoprávněně drží.
Podobně je to i s důchodem. Pokud by důchod chodil na účet opatrovaného, kde by s ním jako disponent nakládala opatrovnice, tak by utracené prostředky z účtu ubyly. Péči navíc, která by byla placená z důchodu (nikoliv jen z příspěvku na péči) by opatrovnice z účtu opatrovaného uhradila. Úspory z důchodu pak jsou majetkem opatrovaného (a podléhaly by dědickému řízení). Pokud ale na účet opatrovnice chodí důchod opečovávaného, který se třeba za léky, příspěvek na nájem a náklady na lepší stravu utratí celý (anebo dokonce nedostačuje), a současně na účet chodí i starobní důchod opatrovnice, ze kterého zvládá šetřit a doplácet potřeby opečovávaného, není zřejmé, čí vlastně úspory jsou. Zvláště pokud opatrovnice neschovává každý účet, nenakupuje odděleně apod.
I když mohou evidence a vedení účtů a postupy podle zákona vypadat jako byrokratická zátěž a zbytečnost, jsou chvíle, kdy by bývaly pomohly a nezůstaly by pečující osobě za všechnu její péči oči pro pláč.
Podobně tomu může být, pokud opečovávaná osoba nedokáže pochopit podání žádosti, náležitosti, co se v ní píše, co je to příspěvek na péči, k čemu a komu by ho měla platit, jak se vede řízení o příspěvku anebo třeba ani to, že dostane příspěvek špatně přiznaný a mohla by se bránit. V mnoha případech za takové opečovávané, kteří se již neorientují, nejsou schopni komunikovat, nedokáží vyřídit své osobní záležitosti a nezvládají další životní potřeby, podává žádost rodina nebo konkrétní osoba, která pečuje. Tato pečující osoba pak nechá opečovávaného podepsat na žádosti, nebo dokonce zfalšuje plnou moc (zplnomocňující opečovávaný neví, co a komu podepsal, nechápe, co se kolem něj děje, a sám by nevymyslel, že někoho zplnomocnit chce).
Podpis opečovávaného na žádosti znamená: rozumím tomu, co podepisuji; chápu, co s prostředky budu dělat; umím si zvolit pečujícího; dokážu komunikovat s úřadem, a pokud mi přiznáte neodpovídající příspěvek, dokážu se bránit.
V řízení o příspěvku na péči ale (pomocí sociálního šetření a lékařských zpráv) dokazuje pečující pravý opak a často se velmi diví, že příspěvek na péči není přiznán v odpovídající výši. Přestože chyb, které v řízení byly uskutečněny, je více, tak už podpis na žádosti je první a základní chybou.
Dokonce pracovnice na úřadu práce vám často nabízí tiskopis plné moci a s potutelným úsměvem vám sdělují „však maminka nějak ten podpis zvládne, ne“. Tady dlužno upozornit, že pracovnice postupují v přímém rozporu s právem a navádějí vás k nejméně vhodnému řešení, ačkoliv se jeví nejrychleji a nejjednodušeji.
Jako pečující byste se měli stát opatrovníkem (určeným soudem) a pak opravdu můžete vše vyřizovat. Ale to byste mi samozřejmě mohli argumentovat, že je to na dlouho a péče nepočká (a z něčeho žít musíte). Tak v tomto případě zná zákon o sociálních službách náhradní řešení – úřad práce má zahájit řízení z moci úřední (§ 23 odst. (1) Řízení o přiznání příspěvku se zahajuje na základě písemné žádosti podané na tiskopisu předepsaném ministerstvem; pokud není osoba schopna jednat samostatně a nemá zástupce, zahajuje se řízení o příspěvku z úřední moci.).
A jak se takový úřad dozví o potřebě péče a nutnosti zahájit řízení z moci úřední? Předpokládejme, že úřad neoplývá věšteckými dovednostmi, takže je potřeba ho upozornit. Tady doporučuji pečujícím vyplnit žádost bez podpisu osoby a s průvodním dopisem, že žádáte, aby úřad práce zahájil z moci úřední řízení o příspěvku na péči dle § 23 odst. 1 zákona o sociálních službách, v platném znění u osoby XY, která nemá zástupce a sama nemá schopnosti procesně vést své řízení, neboť je plně závislá na péči a neorientuje se (příp. není schopná komunikace). Do kontaktních údajů uvádějte jen svůj telefon a e-mail, aby úřad následně kontaktoval vás (třeba pro domluvení termínu, kdy proběhne sociální šetření). Doporučuji také v průvodním dopise uvést, že nyní již péči provádíte, souhlasíte s uvedením vás jako pečující osoby a byli byste ochotní opečovávaného v řízení zastupovat jako procesní opatrovník, neboť je i vaším zájmem, aby opečovávaný získal odpovídající příspěvek na péči. K žádosti je také vhodné dodat od ošetřujícího lékaře opečovávaného posudek, že není schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jednat samostatně.
V řízení pak opečovávané osobě ustanoví úřad práce opatrovníka (pro toto řízení dle § 23 odst. 5 zákona o sociálních službách, v platném znění), kterého má vybrat z vhodných osob. Pravděpodobně to bez pochyb budete vy. Tímto rozhodnutím jste oficiálně ten, komu bude doručováno, kdo má právo nahlížet do spisu, činit si kopie, podávat nesouhlasící vyjádření, odvolávat se, doplňovat důkazy a případně se vzdávat práva na odvolání. Aby pak ještě navíc chodily prostředky k vašim rukám a vy rozhodovali, komu péči a v jaké výši zaplatíte, měl by vás úřad práce ustanovit zvláštním příjemcem dle § 20 zákona o sociálních službách, v platném znění. Ano, lze to nahradit tím, že do žádosti uvedete rovnou své číslo účtu, ale jak už asi tušíte, není to v pořádku a může to způsobit budoucí komplikace.
Pokud vás už v tomto stadiu řízení ustanoví úřad práce opatrovníkem pro řízení, kdy uznává neschopnost orientovat se, komunikovat, případně vyřizovat si osobní záležitosti opečovávaným, tak máte první argument, kdyby náhodou v řízení o výši příspěvku na péči vydal posudkový lékař stanovisko, že opečovávaný se orientuje, komunikuje a zvládá osobní aktivity. V tom je jasný rozpor, a stanovisko by proto bylo možné snadno napadnout v odvolání, případně ve správní žalobě.
A to jsme teprve na začátku správního řízení a už je to komplikované a některé pečující to může zastrašit a někteří úředníci vám mohou svojí nekvalifikovanou radou a tlakem zhatit správný postup. Tady je třeba si uvědomit, že výše popsaný postup opravdu není častý, protože se ho laici příliš nedovolávají a pro úředníky je lehčí (a časově méně náročné) tento postup obejít.
V dalším díle k příspěvku na péči si povíme o tom, jak se připravit na sociální šetření, jak si pohlídat lékařské zprávy a podobně, aby byla šance v rámci příspěvku na péči získat odpovídající příspěvek, jak se říká „na první dobrou“.
Mgr. Radka Pešlová
Moravskoslezský kruh, Noviny Pečujeme doma č. 1/2022
(redakčně kráceno)
Další díly seriálu o příspěvku na péči:
- Jak získat odpovídající příspěvek na péči, část 2.
- Jak získat odpovídající příspěvek na péči, část 3.
