Obezita opečovávané osoby a co s ní

Trendy moderní doby kladou tlak na dokonalý vzhled především na mladé lidi a nejčastěji přes sociální sítě vytvářejí dojem, že všichni na světě jsou krásní a štíhlí. Především mladé dívky chtějí být ještě krásnější, ještě štíhlejší. My „zralejší a moudřejší“ víme, že realita je barevnější v mnoha směrech, tudíž i co se typů a velikostí těla týče. Pojďme se spolu podívat na opačný konec spektra. Tam, kde jsou lidé zralejší, starší, zkušenější a také plnějších postav, občas i se ztracenými ideály štíhlého mládí.

Téma zdravé výživy a dostatečného pohybu je aktuální v každém věku. V současnosti se více hovoří o obezitě u dětí, o tom, že se pohybují výrazně méně než předcházející generace vlivem rozvoje sociálních sítí a celkovou změnou životního rytmu. Není předmětem tohoto článku zauvažovat, kdo tento přístup k životu ty mladé učí. Pojďme raději zapřemýšlet, jak je na tom se zdravým životním stylem a pohybem generace starší. A také nakolik ovlivňuje pečující svým postojem opečovávaného ve vztahu ke zdravé váze a zdravému životnímu stylu.

Na člověka působí v průběhu času různé faktory, které formují postoj k jeho tělu. Zmínka výše o několika generacích není náhodná. Ve vyšším věku je obvykle vidět důsledek celoživotního postoje. Proto si hned zkraje pojďme říct, že ovlivnit životní styl, váhu i pohybovou aktivitu lze u staršího člověka poměrně těžko, pokud to on sám nechce a odmítá. A to i s ohledem na to, že pečující bývá často z generace mladší a svoji autoritu ve změnách prosazuje poměrně těžko.

U dětí platí, že nejlepším učitelem je názorný příklad. Jak žijí rodiče, co jí, jaké mají koníčky a pohybové návyky, přenáší na dítko svým chováním. S přibývajícím věkem člověk tyto postoje buď přijme za své, nebo se proti nim vymezí. Tam už se prosadí vlastní osobnost. Proto starší člověk, který je o svých zažitých zvycích přesvědčený, že jsou správné, bude nové informace vstřebávat náročněji a ještě hůře je bude ve svém životě měnit. Tak jak to říká přísloví: „Starého psa novým kouskům nenaučíš.“

Znamená to tedy, že se my pečující nemáme snažit posilovat zdraví svých blízkých? Že je to vlastně jedno? Tak to rozhodně jedno není! Jen je třeba si připustit, že naše dobrá snaha může narážet na nepochopení a nechuť dělat změny. A že by se měl pečující snažit, ale ne přebírat odpovědnost a vše si brát na sebe, na svou odpovědnost! Pečující péči nabízí, ne vnucuje!

Nelze odtrhnout péči jako takovou od stravy a toho, co opečovávanému nabízíme. Pokud se bavíme o obezitě, pojďme si říct několik obecných poznámek. Obezitu lze změřit několika způsoby.

Dvě nečastější metody měření jsou:

• BMI – index tělesné hmotnosti (z anglického body mass index). BMI je možné spočítat vydělením hmotnosti daného člověka druhou mocninou jeho výšky v metrech. BMI nedělá rozdíl mezi obsahem tuku a svalů, ale hodnotí pouze celkovou hmotnost, proto je nutné brát výsledek jako orientační. O obezitě se bavíme u hodnot nad 30. Číslo nad 40 je již alarmující. Pro lepší orientaci např. žena s výškou 165 cm bude mít střední obezitu při váze kolem 90 kg, při váze nad 110 kg bychom již mluvili o těžké obezitě. 
• BRI – index tělesné kulatosti (z anglického body roundness index). Ten navíc porovnává obvod pasu a kyčlí. Je přesnější, neboť při výpočtu lépe pracuje s typem postavy a rozložení tuku v těle.

Pro pečujícího je dobré znát váhu opečovávaného. A stejně jako jiné výsledky měření, je výhodné z dlouhodobého hlediska si údaje o váze zapisovat. A to především, jde-li o člověka ležícího, nemocného nebo jinak oslabeného. Pokud se někoho pečujeme, obvykle se o jeho zdravotní začínáme více zajímat v souvislosti se ztrátou jeho soběstačnosti, nebo jejím omezením. Přijímáme tak do péče „hotového“ člověka, se všemi jeho zvyklostmi, neduhy a libůstkami.

Ne vždy je ale reálné člověka zvážit. Jak tedy postupovat u ležícího nemocného? V nemocnici i v sociálních zařízeních mívají na imobilní klienty zvedáky, které jsou schopné člověka v závěsu zvážit. To doma obvykle nemáme. Přesnou váhu tedy nezjistíme, ale lze sledovat změny na váze. A to změřením obvodu paže v místech, kde končí biceps, tj. přibližně v polovině délky mezi ramenem a loktem. Zde jsou změny v podkožním tuku dobře měřitelné. Opět si hodnoty zapisujte. Uvidíte tak vývoj v čase. Výsledky jsou samozřejmě orientační, ale budete mít představu, zda váš opečovávaný na váze přibírá, nebo naopak hubne.

V každém věku platí, že pokud chceme zhubnout, je třeba mít výdej energie vyšší než příjem. Řeklo by se, že není nic jednoduššího, než dát obéznímu seniorovi málo jídla a máme vyhráno. Opak je pravdou. Problém s hubnutím je komplikovanější než například ve středním věku. Proč?

• Starší člověk má své zvyky, ze kterých nechce moc ustupovat.
• Senior má nižší motivaci k pohybu, takže udržet svalovou hmotu je obtížné.
• V seniorském věku lze předpokládat vyšší výskyt nemocí, které s sebou nesou potřebu specifické diety.
• A pozor! I obézní člověk může být podvyživený! Při jednostranné stravě mohou chybět bílkoviny, minerály, vitamíny… Pro pečujícího je důležité vědět, že starší člověk mívá obvykle nějaké zdravotní problémy, které s sebou mnohdy nesou potřebu specifické stravy.

Pojďme se na jednotlivé obtíže podívat detailněji. O životních zvycích, nechuti něco měnit ve vyšším věku jsme si řekli výše. Z praxe ale musím říct, že u starších lidí s obezitou je často vidět, že rodiny jsou tím hlavním zdrojem „dobrůtek“ a pochutin, které vysoce převyšují energetickou potřebu a denní příjem opečovávaného.

Ve vyšším věku se u mnohých omezuje a snižuje pohyb v důsledku bolavých kloubů, zhoršené motoriky vlivem různých nemocí. Roztáčí se začarovaný kruh pasivity, omezeného pohybu a tím i omezených podnětů. I díky tomu se pro některé seniory zvyšuje fixace na jídlo. Ale mohou do toho vstupovat i další faktory, jako je samota, deprese, úzkosti, nuda, ale také pocit libosti, blaženosti a spokojenosti, který s sebou jídlo přináší. A těch pozitivních prožitků je ve vyšším věku málo!

Vzhledem k tomu, že právě omezení samostatnosti a soběstačnosti s sebou přináší zhoršený pohyb, tudíž nutnost začít používat berle, chodítko, mnohdy to jde i ruku v ruce s rozvojem inkontinence, používání inkontinenčních pomůcek, zvyšující se závislost na druhých lidech. Tak proč by se člověk neupnul k něčemu příjemnému? Třeba k jídlu. Zde pomůže citlivý, empatický přístup. Přítomnost pečujícího, jeho podpora. A také motivace k jiným aktivitám. Zkuste vzbudit v opečovávaném zájem o něco, co baví jeho i vás, podpořte ho v aktivitě, která mu dělá radost. Snažte se ho dostat mezi lidi.

To úzce souvisí s potřebou udržet svalovou hmotu ve vyšším věku. Stravou můžete dodávat co nejvíce bílkovin. Ale pokud je zhoršený pohyb vašeho nemocného, je u něho i vyšší riziko pádu a úrazu. Pokud se bojí ven, určitě zvažte chodítko, které mu zajistí vyšší oporu. Pro pravidelné procházky můžete kontaktovat pečovatelskou službu. S pečovatelkou může jít senior do obchodu, nebo jen tak na procházku. Pravidelnost v pohybu je velmi důležitá! Pokud je ale člověk již těžce pohyblivý, zkuste se s praktickým lékařem domluvit na domácí péči. Je to služba, kterou hradí zdravotní pojišťovna, a například ošetřovatelská rehabilitace je jedním z velmi důležitých úkonů, které mohou zdravotní sestry v domácnosti pacienta vykonávat. Ruku na srdce, když Vám lékař řekne: „Cvičte třikrát týdně!“, kolikrát jste poslechli a doopravdy cvičili? Navíc návštěvy ať už pečovatelek, nebo zdravotních sester mají efekt socializační, mnohý senior trpí samotou a na svoji pečovatelku se těší. Bere to jako společenskou záležitost.

Dalším bodem, který může brzdit snahy o hubnutí, je přítomnost některé z nemocí, které s sebou nesou dietní specifika. Zcela typický je diabetes mellitus, česky cukrovka. Pro zajímavost pár hlášek z úst nemocných:

• Já můžu jíst všechno, však na to mám prášky.
• Ale sestři, vždyť ten zákusek byl jenom jeden.
• Cože? V pivu že je cukr? To je pěkná blbost!
• Já nejím moc, dyť říkal doktor pětkrát denně!

Ideální je, pokud nemocný pochopí princip své nemoci a potřebu dietních omezení. Pokud to chápat nechce, nepřipouští si vliv své nemoci na svůj zdravotní stav, z pozice pečujícího to budete měnit obtížně. Představte si obézního muže kolem 140 kg, zvyklého na masovou a mastnou stravu, že mu chcete změnit jídelníček. Ty kroky musí být postupné, pomalé. Přidat k jídlu kousek zeleniny, dát více šunky, méně bůčku, raději vajíčko, zdravější podobu masa atd., ale umíte si představit, jak změny půjdou těžce.

Při extrémních váhách často právě kolem 120 – 140 kg jde doslova o život, neboť tělo nemocného je s nadváhou mnohdy chronickou, jeho kardiovaskulární systém je extrémně přetěžovaný a hrozí kolaps i při mírném zatížení.

Pečující se musí kromě diety a pohybu zaměřit na stav kůže. Jednak hrozí vyšší riziko vzniku dekubitů, případně bércových vředů jako důsledek špatného prokrvení dolních končetin. Kůže je také mnohem náchylnější ke vzniku opruzenin a dalších kožních obtíží, i např. plísňových onemocnění.

Péče o imobilního člověka s těžkou obezitou je pro pečující extrémně náročná. Obvykle polohování musí provádět dva i více lidí. Je vyšší zátěž na pomůcky, standardní lůžka i zvedáky jsou limitovány 140 kg. I domovy pro seniory mívají problém s přijetím výrazně obézního člověka právě kvůli prostorovým možnostem a technickému vybavení.

Tak jako ve všem v životě platí i v debatě o váze platí zásada uměřenosti. Není vždy v silách pečujících motivovat opečovávané, kteří trpí obezitou, aby změnili své návyky. Ani nemohou brát na svá bedra zodpovědnost za důsledky chronických změn. Mohou ale nabídnout alternativu v jídle, mohou nabídnout motivaci k pohybu i pomoct zajistit přiměřenou péči. Je nutné počítat v extrémních případech s limity péče a pokud to je možné, včas se informovat o možnostech dosažitelné péče.

Pro Moravskoslezský kruh vypracovala

Mgr. Leona Zemanová