Podpora mentálního zdraví rodinného pečujícího

O tom, že péče o kohokoliv se opírá o pilíř v podobě pečujícího, bylo řečeno již mnohé. Přesto zůstává pomoc a podpora pečujícím silným tématem, neboť mnozí z nich si potřebu pomoci připouštějí příliš pozdě, pokud vůbec.

Dovolím si spojit praktické zkušenosti z mého působení v terénní péči a následně v odlehčovací službě s nedávnou zkušeností z lektorování podpůrných skupin, které MS kruh pořádal v podzimních měsících.

Oba projekty jsou postaveny na přímé podpoře pečujících. Oba vyžadují přímou a aktivní účast pečujících. A zároveň oba vedou k mentální podpoře pečujících.

Jistě víte, že pomáhající profese jsou velmi ohroženy syndromem vyhoření. To s sebou nese každá profese, která pracuje s lidmi. Pečující, třebaže se nejedná o péči na profesionální bázi, jsou vyhořením ohroženi ještě výrazně více. A to z těchto důvodů:

• Pečující nemají danou pracovní dobu, mnohdy fungují v režimu 24/7.
• Nemají kolegy na pracovišti, tedy pracují bez možnosti vystřídání.
• Mnozí si pečování nezvolili dobrovolně, tak nějak to v životě „vyšlo“, přesto jim péče zabírá veškerý volný čas.
• Obvykle jsou pečující a opečovávaný jedna rodina, tudíž kromě technických obtíží často péči ovlivňuje emoční stránka.
• Nejčastější model péče bývá, že se „dítě“ stará o rodiče. „Dětem“ mnohdy bývá 50-65 let a patří do tzv. sendvičové generace, která péči o rodiče dělí s péčí o své děti, případně i vnoučata. Do toho je samozřejmé, že stále pracují a podávají v zaměstnání stoprocentní výkon.
• Obecné povědomí o pečování je v naší společnosti malé, má nízký společenský kredit a pečující tak se svými problémy zůstávají sami. Kolikrát nenachází pochopení ani u ostatních členů rodiny.

Je třeba vědět, že tyto problémy existují, že je řeší spousta dalších pečujících a část problémů můžeme odhadnout předem. A tak jako i v jiných oborech platí, že prevence je základ. Pokud se problémy zachytí v začátcích, výrazně lépe se řeší.

Za dobu mého působení v domácí péči mohu říct, že pro většinu pečujících bylo přínosné, když do domácnosti a organizace péče vstoupilo co nejvíc profesionálů. A někteří z opečovávaných s tím ne vždy souhlasili. Logicky. Měli představu, že se brzy uzdraví a zase bude vše jako dřív. V rodinách, kde byl pragmatický přístup k péči, kde se rodinní příslušníci domluvili na střídání v péči a byli ochotni přizpůsobit podmínky v bytě a zajistili potřebné pomůcky, se rychleji a efektivněji podařilo zaběhnout nový systém. Působí možná rázně to, že není prvořadě respektováno přání opečovávaného. To rozhodně nebyl cíl a bylo by špatné, kdyby se na potřeby nemocného nebraly ohledy. Při první návštěvě, kde jsem se s nemocným seznamovala, jsem vždy kladla důraz na to, že si péči může vyzkoušet, že pracovnice budou respektovat jeho soukromí a to, že se pohybují v jeho prostorách. A pokud by byl po pár návštěvách problém, probereme to spolu a zkusíme péči vyladit. Jako dobré doporučení se opakovaně ukázalo, aby byl zpočátku přítomný i pečující z rodiny.

Protože nejvíce domácí zdravotní péče i pečovatelské služby využívali senioři, pečující byli nejčastěji jejich děti, méně často pak manželé/manželky či partneři.

Mnohdy trvalo poměrně dlouho, než se podařilo nastavit docházku pečovatelek a zdravotních sester ke spokojenosti a zvládnutí péče. Ale s radostí mohu zkonstatovat, že nikdo péči za 12 let nezrušil pro nespokojenost. Pokud se snažíte naslouchat problémům nemocných seniorů a jejich blízkých, podaří se dojít ke kompromisu v péči. Základem je samozřejmě chtít zůstat doma a vzájemně si naslouchat, mít chuť problém řešit. V praxi to znamenalo ukázat rodinám situaci bez růžových brýlí. A především si ukázat možnosti v dané situaci. To následně pomohlo pečujícím část problémů delegovat na profesionály a získat čas pro sebe. Neboť čas je jednou z nejdražších komodit v pečování.

Po létech v domácí péči jsem se dostala jako sociální pracovnice do odlehčovací služby a po nějaké době jsem si potvrdila, že jde o přímou návaznost na péči v domácnosti. Že obtíže, které jsem řešila se seniory a rodinami v jejich domovech, se se svými důsledky objevují i v odlehčovací službě. Mnohé situace člověk ovlivnit nedokáže. To jsou například akutní stavy, jako je cévní mozková příhoda, infarkt, úraz a podobně. Tomu příliš předejít nelze. Ale poměrně často především u prvních pobytů v odlehčovací službě slyším věty typu:

„Já už nemůžu.“
„Potřebujeme pobyt pro dědečka, babička se z péče hroutí.“
„Nechci maminku nikam odložit, slíbila jsem jí, že jí doopatruji doma. Ale už to nezvládám.“
„Staráme se o babičku čtyři roky, zatím jsme žádnou pomoc nepotřebovali, ani jsme o nic nežádali, ale horší se a my ji už nezvládneme.“

Z těchto prohlášení je vidět ten obrovský tlak na pečující. A proto je vždy velmi oceňuji, že se aktivně snaží situaci řešit. Je také znát posun v debatách o potřebách klientů a pečujících při opakovaných pobytech. Algoritmus péče je v podstatě stejný. Zprvu opečovávaný obvykle nikam jet nechce. Pokud si ale pobyt vyzkouší a připustí myšlenku, že si pečující musí také odpočinout, bývají další pobyty klidnější a klienty lépe snášeny. Opět je potřeba zdůraznit, že na pobyty jezdí lidé dobrovolně a předpokládá se návrat zpět domů. Volný čas by měli pečující využít na odpočinek, svojí regeneraci, což je naštěstí velmi časté. Odjezdy na dovolenou a cesty za svými vnoučaty bývají dobrým motivem k využití odlehčovací služby. Nemalé procento pobytů ale využijí pečující pro vyřešení vlastních zdravotních obtíží, plánovaných operací, zákroků, rehabilitaci apod.

Takže co potřebuje pečující pro svou mentální podporu?

• Nemyslet si, že vše musí zvládnout sám – rozdělit péči mezi sebe, další členy rodiny a profesionály.
• Umět s jistým nadhledem zhodnotit svoji situaci pečujícího – je poměrně náročné podívat se na své obtíže „zvenku“, zkuste raději požádat pečovatelku nebo zdravotní sestru, která do rodiny dochází, co by ze své praxe ještě doporučily ke zlepšení.
• Nehroutit se z toho, že není dokonalý a nestíhá plnit všechny požadavky, které jsou na něho kladeny – to nejsme nikdo, nebojte. Při dobře rozložené péči se jednotlivé složky mají doplňovat, ale ani ti ostatní nejsou dokonalí. Případné spory či třenice, že se někdo stará víc a někdo méně, zkuste řešit v klidu. Mnohdy jsou to spíše nedorozumění než zlý úmysl.
• Vymezit si čas pro sebe, pro svůj odpočinek. Péče není oběť, měla by být dobrovolná. Pokud čekáte na ocenění zvenčí, budete nejspíš zklamáni. „Neocenění“ často pociťují ti, kteří pečují o blízkého s demencí. To je extrémně náročná péče s nejvyšší potřebou podpory pro pečujícího!
• Zkusit si nastavit vnitřní hranice, co je ještě zvládnutelné. Pokud pečující sám cítí, že péče na něj příliš doléhá, obrátit se na odborníka. Z praxe vidím, kolik pečujících vyhledají psychologa, psychiatra. A pokud jsem měla příležitost vidět tyto problémy v průběhu času, vždy bylo vyhledání odborné pomoci ku prospěchu.
• Sdílený problém je méně zatěžující – to je jeden z důležitých poznatků mého lektorování podpůrných skupin. Pečující sami oceňovali to, že jsou v bezpečném prostředí, kde se mohli bavit o problémech, které jednak v jejich blízkém okolí nikdo nechtěl poslouchat, případně je nepokládal za důležité. A důležitá mi připadala i myšlenka, že je za jejich názory nikdo nesoudil. Říkali také, že měli zpočátku obavy řešit ve skupině cizích lidí své obtíže, otevřít se ostatním.
• Praxe také ukazuje, že je potřeba počítat s výdaji na péči. Stát poskytuje pomoc v podobě příspěvku na péči. Jeho vyřízení ale mnohdy trvá několik měsíců a obzvlášť akutní změna ve zdravotním stavu opečovávaného vyžaduje vyšší výdaje na pořízení pomůcek, většího množství péče a podobně. Ptejte se praktického lékaře, odborných lékařů, v prodejnách a půjčovnách zdravotnických pomůcek nebo přímo ve zdravotní pojišťovně, jaké pomůcky a v jaké výši mohou být uhrazeny z pojištění, co si naopak musí nemocný hradit sám. Počítejte také s tím, že sociální péči si klient hradí sám (nebo právě z příspěvku na péči). Do této péče spadá úhrada za pečovatelskou službu, odlehčovací pobyty, některé typy sociálně–zdravotní péče v nemocnici a domovy pro seniory. Rozčarování z úhrad za péči bývá v některých rodinách nemalé.

Pečování není jednoduché a klade na pečující vysoké nároky. Bohužel v současnosti naráží systém sociální péče na své limity, především kapacitní. Pečovatelská služba je ve větších městech přetížená, na poskytnutí péče se často čeká i několik týdnů. V menších obcích a vesnicích mnohde zcela chybí. Odlehčovací služby přijímají klienty i v řádech měsíců, domovy pro seniory mají běžně čekací lhůty rok nebo dva. Pokud je to jen trošku možné, zkuste neřešit situaci až ve chvíli nejvyšší potřeby, ale s předstihem. Jistě, akutní situaci neovlivníte. Ale často volají rodiny s dotazem, že jim budou dědečka propouštět po třech měsících na LDN za dva, tři dny domů. A oni to nezvládnou. Co mají dělat? Kdybyste byli v podobné situaci, ptejte se po možnostech dalšího umístění už na začátku hospitalizace, ne těsně před propuštěním. To stejné, když nevíte, jestli babička potřebuje pečovatelskou službu, zkuste jí domluvit 1–2 hodiny týdně na společný nákup, vykoupání. Babička si pomalu zvykne a rozšíření péče pro ni bude v budoucnu výrazně jednodušší než zavedení nového typu služby.

Co tedy na závěr doporučit na pro zvýšení mentální pohody pečujícího? Nebýt sám, zaimplementovat do péče profesionály, probírat s opečovávaným jeho náhled na svoji situaci, ale zároveň se nebát říct svůj názor (to je častá třecí plocha právě ve vztahu rodič – dítě, i když dospělé).  Péče má být o domluvě a o možnostech, ne o sebeobětování a zhroucení.  Obzvlášť při dlouhodobé péči nezapomeňte pečovat o sebe, vymezit si čas na své koníčky a potřeby. Občas se zastavit, zamyslet a podívat se na sebe „shora“, zeptat se, co by šlo dělat jinak a zda zdravotní stav opečovávaného stále odpovídá nastavené péči. A co bývá nejtěžší – nebojte si říct o pomoc. Protože vždy se dá vymyslet aspoň drobný krok pro posun v situaci, která se jeví těžko řešitelná, ne-li neřešitelná.

Mgr. Leona Zemanová