Jak bych mohl přimět matku k nějaké aktivitě

Podíval jsem se na Vaše poslední videa, děkuji za ně! Ale přece jen: Mám pořád dilema, zda matku ještě více „nenutit“ k aktivitě. Mám dojem, že přílišným ležením si zkracuje život. Je ročník 1940 a žádnou vážnou nemoc nemá. A ještě bych měl druhý dotaz. Vím, že sousedka vozila strýce 2x týdně do denního stacionáře. To by se mi pro mou matku taky líbilo, třeba bych ji přesvědčil. Ale ten stacionář je jen pro lidi s demencí, maminka není ani zmatená. Existují podobné služby i pro ni? Předem moc děkuji za Váš čas.

Odpověď

Děkuji za Váš dotaz, pobavil mne a zároveň přiměl k zamyšlení. Když jsem říkala, že nemáme seniory přes jejich vůli nutit do něčeho, co jim není blízké, třeba k pohybu, nebylo to míněno tak, abychom je nechali rezignovat na život. Spíše jsem chtěla říct, abychom si představili, s jakými omezeními se ve svých letech potýkají a že mnozí již nemají sílu na velkou aktivitu.

Vaše maminka má 82 let, a že nemá žádnou vážnou nemoc, neznamená, že má chtít být aktivní. A proč nechce? Možná jí bolí klouby, možná je hodně sama a chybí jí společnost. Možná si připadá zbytečná, špatně vidí, slyší, má pocit, že své okolí obtěžuje. A přitom to nemusí být pravda.

Dnešní doba je hektická, nese s sebou fenomén sendvičové generace, což by se Vás mohlo týkat. Lidé ve věku cca 50-60 let, chodí do zaměstnání, sem tak se pomalu objevují nějaké vlastní zdravotní obtíže, děti mají pomalu odrostlé, ale mnozí již řeší vnoučata. A to vše se snaží skloubit se svými stárnoucími rodiči. A připadají si jako ten sendvič, obloženi problémy ze všech stran. Logicky tedy čas musí rozdělit. A jejich rodiče, senioři, mají pocit, že jsou sami, že na ně nikdo nemá čas, že jsou obtížní. Tak raději nic nechtějí, nikam nechodí, sedí doma… leží doma…  A pečující, to kolečko salámu uprostřed sendviče, má pocit, že ho nátlak povinností rozdrtí. Pokud se tento stav vygraduje, může skončit syndromem vyhoření.

Je ale vidět, že Vy jste se do řešení maminčiny pasivity pustil aktivně, což je výborné. Ptáte se na denní stacionáře pro lidi bez demence. Existují kluby seniorů, občanské spolky pro seniory, cvičení pro seniory apod., záleží na bydlišti. Denní stacionáře se zaměřují na klienty s různými typy demence a jiných závažných onemocnění (např. Parkinsonova choroba). Určitě bych Vám ale pro maminku doporučila terénní služby, pečovatelskou službu a domácí péči. S pomocí pečovatelky by mohla třeba zkoušet uklízet, jít na procházku, nakoupit si, mohla by paní osprchovat, vyfoukat vlasy, mohly by si také spolu uvařit kávu a „jen“ si povídat. Zkuste se zeptat s praktického lékaře/lékařky, jestli by mamince nepředepsal návštěvu sestřičky z domácí péče třeba 2x týdně, mohla by si s maminkou zacvičit. Hlavně aby měla maminka nějakou pravidelnost a povinnosti, nové impulsy a podněty. Třeba by jí to vytrhlo z letargie a ležení.

Existuje také odlehčovací služba, což je služba pobytová. V jedné takové, co provozuje Betanie, jmenuje se Villa Vlaďka, pracuji. A je mi vždy potěšením sledovat, jak mnozí naši klienti „rozkvetou“, jak si rádi povídají a tráví čas ve společnosti. A to i přes to, že u mnohých jsou prvotní obavy z pobytu velké a poprvé si jim na pobyt k nám příliš nechce. Ovšem rodina, resp. pečující má právo odpočívat, užít si prázdniny s dětmi, nebo mít možnost vyřešit si vlastní zdravotní potíže. A jsme opět u sendviče!

Především s maminou mluvte, ptejte se jí na její názor, co by s tím chtěla dělat. Může Vám ale také odpovědět, že nic. Že je tak spokojená, že jí to vyhovuje. V tom případě zkoušejte nabízet aktivitu velmi opatrně. Maminka je žena v letech, vychovala nejméně jedno dítě, má za sebou celý aktivní život. Nezměníte to, už je pomalá, pasivnější. Respektujte její rozhodnutí, nevyčítejte jí to. Ale zajistěte, ať je péče o ni zajištěna z více stran. Sejde se vám více úhlů pohledu na život maminky a lépe se Vám bude orientovat v jejích potřebách.

Přeji vám oběma hlavně příjemné dny se vzájemným pochopením.

Mgr. Leona Zemanová