pečuj doma

Dluhy opatrované vzniklé před omezením ve svéprávnosti

18.1.2024

Na opatrovanku jsou vedeny tři exekuce. Dluhy pochází z doby, kdy ještě nebyla omezena, ale z posudků o invaliditě vyplynulo, že již trpěla duševním onemocněním. Její příjem představuje invalidní důchod, má potomka, kterého nemá v péči. Nyní proběhne soudní jednání o stanovení výživného. Opatrovaná je nedobrovolně hospitalizována v psychiatrické léčebně (do července), předpokládáme, že poté by jí ideálně mohla být poskytována služba v pobytovém zařízení. S ohledem na výši příjmu bude zřejmě třeba situaci řešit prostřednictvím dávek SSP či HN. Řešíme, jak se vypořádat s exekucemi. Je možné, vydat se ve fázi exekuce cestou pokusu o zneplatnění právního jednání z důvodu existence duševního onemocnění bez omezení svéprávnosti? Opatrovanku máme v opatrovnictví krátce.

Odpověď

Podstatné je to, co píšete o vzniku dluhů, aby bylo možné odhadnout jejich platnost nebo potenciální neplatnost. K tomuto tématu bych více odkázala na naši poradnu, abych se neopakovala https://www.mskruh.cz/poradna/pravni-poradna-pro-opatrovniky/ptate-se-u-opatrovankyne-se-objevily-dluhy-z-minulosti.

Pokud bychom považovali dluhy vzniklé před omezením svéprávnosti za neplatné, nebo byste se pokusila alespoň jejich neplatnost prokazovat, pak v době trvání exekuce máte možnost podat návrh na zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ideálně však do 15 dnů ode dne, kdy jste se o tom dozvěděla.

Zastavení výkonu rozhodnutí
268
(1) Výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže
h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Též judikatura:
na základě II. ÚS 2230/16 ze dne 1.11.2016 a II. ÚS 3194/18 ze dne 1.4.2019

Rozpor můžete vidět v několika ohledech:

ZE STRANY VĚŘITELE NEDODRŽEN ZÁKON O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU

33 Cdo 2178/2018
Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

42 C 343/2020-20
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 8 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019, „ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici toliko doklady o jeho příjmu ze závislé činnosti a bankovní výpisy z jeho účtu za poslední dva měsíce před uzavřením smlouvy, nicméně s ohledem na výše uvedenou judikaturu má soud za to, že takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Žalobkyně totiž vůbec neprověřovala výdaje žalovaného, nebylo zjišťováno, jaké má pravidelné měsíční náklady na bydlení, případně na jiné závazky, zda má nějakou vyživovací povinnost, zda a s kým žije ve společné domácnosti, neboť všechny tyto údaje výrazně ovlivňují jeho schopnost daný úvěr řádně splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.

LICHEVNÍ ÚROK – ROZPOR S DOBRÝMI MRAVY

21 Cdo 1484/2004 – Půjčka a výše úroků v rozporu s dobrými mravy (lichva)
V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

ROZPOR S DOBRÝMI MRAVY

Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) (21 Cdo 1484/2004)

II. ÚS 87/04
Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servadna" (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod (v tomto případě smluvní volnosti stran) musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

II. ÚS 249/97
"Dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.

NS 30 Cdo 2710/2010
Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.

 NS 26 Cdo 2119/2005
Za rozpor se zákonem je třeba považovat i jednání, které je v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem na základě zákonného zmocnění.

 NS 29 Odo 344/2002
O rozpor se zákonem jde ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ 1964 i tehdy, je-li porušována právní norma, obsažena v obecně závazném předpisu nižší právní síly (např. ve vyhlášce), avšak na základě zmocnění daného zákonem.

NS 30 Cdo 664/2002
Dobré mravy jsou měřítkem hodnocení konkrétních situací, odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti; mají převážně funkci interpretační.

NS 3 Cdon 69/96
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

VYLOUČENÍ BEZDŮVODNÉHO OBOHACENÍ

28 Cdo 527/2020
Není vyloučeno bezdůvodné obohacení osoby s omezenou svéprávností. (dovětek: rozpor s dobrými mravy a možné zneužití práva stran „vymahače“ je nutné zkoumat)

Shora připomenuté teze prolínající se rozhodovací praxí k otázce bezdůvodného obohacení nicméně rozvíjí další judikatura. Nejvyšší soud na ně navázal mimo jiné ve svém rozsudku ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, v němž podotkl, že v zásadě objektivní povaha vztahu z bezdůvodného obohacení jednoznačně nevylučuje, aby výkon práva na jeho vydání byl shledán za určitých okolností odporujícím dobrým mravům (jak je ostatně připuštěno i rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 642/2002, a ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 820/2004).

V této souvislosti tak nelze přehlížet specifika nyní projednávané kauzy, na něž zřetelně upozorňuje též dovolatelka. Dle tvrzení žalované (jež bude jistě zapotřebí v dalším řízení důkazně prověřit, kterým však soudy nižších stupňů dosud nepřiznaly odpovídající relevanci) měla pracovnice žalobkyně v době sjednávání smluv ponětí o nedostatku svéprávnosti žalované, čehož mohla zjevně využít ve svůj prospěch (získání provize z prodaných bankovních produktů). Není proto možné pomíjet i nastíněnou rovinu souzené věci, jež by mohla mít odraz v úvaze soudů o souladu uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy v intencích § 2 odst. 3 o. z., eventuálně myšlence, nejde-li o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
...
Není možné shledat je souladným s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zejména v otázce řešení eventuálního rozporu výkonu uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy (k této otázce pro doplnění viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).

DOKAZOVÁNÍ ABSOLUTNÍ NEPLATNOSTI

Pokud byste lhůtu 15 dnů promeškala, je vhodné tvrdit, že ačkoliv lhůta dle § 55 zák. č. 120/2001 Sb., byla promeškána, jedná se o skutečnosti v čase trvalé, které by měly být věcně posouzeny i přestože jsou vysloveny po té lhůtě. A dále citujte judikaturu, která prolomení lhůty podporuje:

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.02.2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013 a ze dne 04.05.2015, sp. zn. 26 Cdo 4086/2014

  • Zastavení výkonu rozhodnutá (exekuce)
    Smysl lhůty uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 exekučního řádu spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce „včas“ ve lhůtě 15 dnů a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout.

  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.05.2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016
    Lhůta 15 dnů uvedená v ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu není lhůtou prekluzivní. Vyplývají-li z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout.

Shrnuji, že určitě nyní podávejte návrh na zastavení exekuce. Obecné vzory z internetu upravte tak, abyste výslovně zmínila návrh dle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. V případě zastavování dle jiného ustanovení byste museli např. hradit jistinu, náklady řízení... Návrh doplňte větou, že pokud exekutor nevyhoví v plném rozsahu, nechť postoupí návrh soudu. Nenechte se odbýt případným zastavením, na kterém se dočtete, že něco musíte platit. Exekutor to neudělal správně a je třeba ve lhůtě podat odvolání.

Určitě použijte důkazy nejsilnější, které máte, abyste na první dobrou exekutora přesvědčila, že Vám chce vyhovět.

Držím palce

Mgr. Radka Pešlová

Moravskoslezský kruh, z. s. zahájil nový projekt.
Seriál videí s ukázkami správného a chybného postupu v různých situacích.
Potom byste mohli být v kolizi. Přečtěte se návod právničky Radky Pešlové, jak situaci vyřešit.
Všechna čísla novin najdete na webu.

Články

PTÁTE SE: Stala jsem se opatrovníkem. Kam je to nutné nahlásit?

1.3.2024 Dcera byla tedy omezena ve svéprávnosti, právní moci to nabylo v prosinci 2023, invalidní důchod 3. stupně ji přiznali od plnoletosti, čili od dubna. Výplata důchodu je zasílána na její účet, který v osmnácti přešel z dětského účtu na běžný. Kam všude vlastně to omezení svéprávnosti musím hlásit, že jsem opatrovník... do banky, na OSSZ, ČSSZ? více...

INFO: Pečující o nemocné příbuzné nemá kdo vystřídat

29.2.2024 Žena pečující o vážně nemocného manžela usiluje o to, aby pečovatelky a osobní asistenti mohli pomáhat i s péčí o děti. Ministerští úředníci slibují, že to s nimi projednají. Návrh novely zákona o sociálních službách nyní mají na stole poslanci. Lucie Ovsenáková z Libiše pečuje o manžela s amyotrofickou laterální sklerózou přes pět let. více...

PTÁTE SE: Souběh invalidního a sirotčího důchodu

28.2.2024 Chlapec je narozen v srpnu 2004, omezen na svéprávnosti, byl mu ustanoven opatrovník. Studuje na střední praktické škole. Od 2.9.2020 je mu vyplácen sirotčí důchod. V říjnu 2023 bylo požádáno o invalidní důchod a ČSSZ ho přiznala ID I. stupně od 2.9.2020. ČSSZ sdělila, že sirotčí důchod nemá vliv na invalidní důchod. Podle rozhodnutí z ČSSZ se ukázalo více...

Podporují nás

Spolufinancováno Evropskou unií
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.