Jednání sociální služby s opatrovníkem klienta

Potřebovala bych vědět, jaké jsou povinnosti pobytových služeb, co mohou dělat sami, co musejí konzultovat s opatrovníkem, jaký je vztah jejich smluvního lékaře vůči opatrovníkovi a podobně. To většinou člověk nezjistí pročítáním jejich webových stránek, kde je vše nalakováno na růžovo.

Odpověď

Abych mohla situaci vyjasnit, dovolím si vymezit pojmy:

PEČUJÍCÍ OSOBA: Osoba, která se stará (pečuje) o osobu závislou na pomoci (zpravidla mající příspěvek na péči). Osoba závislá přijímá od Úřadu práce příspěvek na péči (pokud ho má vyřízený) a z něj platí pečující osobě za její práci. Pečující osoba je zapsaná jako pečující na Úřadu práce.

OPATROVNÍK: Dospělá osoba, která byla soudem jmenována, aby se starala o práva a povinnosti opatrovaného.

Pečující osoba se může stát opatrovníkem a opatrovník může být pečující osobou.

Ale pečující osoba nemá žádná práva vůči pobytové sociální službě, pokud není opatrovník. V takovém případě je totiž uzavřena smlouva mezi opečovávaným (klientem/uživatelem) a službou. Jde o vztah jako třeba nájemce a pronajímatel. Služba se zavazuje podle pravidel klientovi pomáhat a také dodržet mlčenlivost (zkuste si ji představit jako mlčenlivost advokáta nebo kněze). Klient (opečovávaný) může službě prolomit mlčenlivost a pak služba může v určitém povoleném rozsahu komunikovat s původním pečujícím. Tady by se slušelo doplnit, že služby s mlčenlivostí nakládají různě a velmi často to takto nefunguje v praxi.

Opatrovník má ale jiné postavení, je vlastně zákonným zástupcem opatrovaného, obdobně jako rodič u dítěte. A pokud opatrovník sjedná opatrovanému smlouvu o péči se službou, pak je také ten, kdo službu kontroluje, řeší úhradu, stěžuje si na ni, hlídá, aby kvalita péče byla dobrá. Je to, jako byste jako maminka domluvila dítěti internát. Sjednáte smlouvu, řešíte zaplacení (i když opatrovník službu bude platit z opatrovancových peněz), ale když to na internátu bude špinavé, bude tam nežádoucí hmyz, bude tam vulgární vrátná, dojde tam k ublížení Vašemu dítěti, budete právně situaci řešit. Přesně takové postavení máte ve službě.

Služba se přijetím opatrovaného do své péče nestává samozvaným dozorcem, opatrovníkem a ani nemá najednou všechna práva obklíčit a rozhodovat. Připouštím, že někdy to tak ve službách vypadá, ale je to vadný výkon sociální práce a péče.

Není nikde napsané, jaká jsou Vaše práva, jak má být komunikace nastavená. Obdobně nejsou pojmenována práva rodiče vůči škole a jak má být komunikace nastavená. Ale protože mnoho z nás školou prošlo, mnoho z nás jsme rodiče, tak se s tím každý nějak popasuje, ale všem je jasné, že za dítě jedná rodič a škola je jen „dočasný hlídač“. A obdobně by to mělo být ve vztahu ke službě.

Co služba může sama, je to, co objednáte pro opatrovaného jako rozsah služby. Zkuste si představit paní na úklid. Objednáte si úklid. Některá paní bude aktivní a nic jí neřeknete, ona uklidí podle sebe a bude Vám to vyhovovat. Některé paní přesně řeknete, co chcete a ona to udělá a neudělá ani krůček navíc. Sociální služby jsou většinou v ulehčení své práce velmi direktivní a proaktivní. Příklad: služby mají v noci podstavy, takže eliminují péči v noci jen na opravdu nutnou. Ačkoliv by měli klienta aktivizovat, málokterý klient je vyvezen na nákup v doprovodu jedné pečovatelky a vybral si tak nákup dle svého, zabavil se na půl dne, cítil se ještě aspoň trochu svéprávně. Spíš (aby byl ušetřen čas pečovatelek), tak jsou vzaty seznamy od deseti klientů, těm jedna pečovatelka nakoupí, reguluje, co nakoupí, protože přece nebude běhat po slevových akcích, a když nemají přesně, co klient chce, ona určí, co se místo toho koupí, neokukuje slevy, jde podle seznamu.

Asi dovodíte, co by v jednadvacátém století mělo být dobrou péčí ve službě a co jaksi zaostalo v minulém století. Ale služby ne vždy mají dost personálu anebo dost prostředků na mzdy personálu, a tak se často hledá nějaký průsečík mezi ochranou lidských práv, důstojností poskytování sociálních služeb, lidskostí a pobytem de facto v přeplněném kolektivním zařízení (nezřídka ústavního typu). Není to ani tak systémové, jako o jakési morálce ve společnosti. Už umíme nedávat děti do kojeneckých ústavů, ale u seniorů nebo postižených, ten pokrok jde pomaleji.

Mgr. Radka Pešlová