Může být syn s poruchou osobnosti opatrovníkem?

Syn má poruchu osobnosti f61. Může být opatrovníkem své přítelkyni?

Odpověď

Primárně není nikde stanoveno, kdo opatrovníkem může/nemůže být. Ale opatrovnictví je velmi zodpovědná činnost, kdy musí být opatrovník schopen plnohodnotně nahradit jednání osoby v opatrovnictví. Musí být schopen vyřizovat úřední věci, řešit případně dluhovou problematiku až na hranici jednání se soudy při zneplatňování jednání, musí vymáhat opatrovanému jeho práva (např. na správné poskytnutí zdravotních a sociálních služeb), musí být schopen opatrovaného zastupovat ve finančních záležitostech - vše, tedy podle rozvahy soudu. Zároveň opatrovník musí ctít zachovaná práva osoby a přistupovat k ní s respektem.

Protože právě psychiatrická diagnóza bývá důvodem k omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka osobě s takovou diagnózou, spíše předpokládám, že tato diagnóza bude překážkou. Je to ale vždy na úvaze soudu, koho určí jako dostatečně zodpovědnou osobu schopnou hájit práva a plnit povinnosti opatrovaného. Jak soud rozhodne, není nikdy předem jisté. Možní opatrovníci zpravidla nepředkládají lékařskou zprávu soudu o své způsobilosti, ale soud prověřuje, zda samo třeba nejsou dlužníci, trestně stíhaní, případně soud zajišťuje šetření, ve kterém se o situaci zúčastněných osob na řízení více dozvídá.

Je to podobné, jako by takováto osoba chtěla být pečující osobou (pro potřeby přiznání příspěvku na péči). Ani pečující osoba není zákonem stanovena, nejsou u ní tedy žádné podmínky, které musí splnit. Protože ale osoba blízká má povinnosti dle zákona (např. oznámit úmrtí opečovávané osoby, nástup opečovávaného do nemocnice atd.) a současně podepisuje doklad o tom, že pečuje a případně může být i účastníkem řízení, pokud by v průběhu přiznávání příspěvku na péči opečovávaný zemřel, očekává se tímto, že to musí být osoba, která je svéprávná (a to nejen tak, že o ní dosud nerozhodl soud, ale tak, že opravdu není pochyb o její zdravotně-duševní způsobilosti).

Sám opečovávaný by si měl dobře vybrat pečující osobu, aby byla spolehlivá, aby se nestalo, že bude bez životně důležité péče.

Přestože diagnóza F61 apriori nevylučuje pečujícího, osobně bych to velmi uvážila. Pečující osoba musí být schopna péči vykonávat, uzavřít ústně smlouvu (závazek) o péči, musí být schopna přijmout finanční prostředky za svoji práci (péči) a být schopna uposlechnout opečovávaného a provést péči dle představ opečovávaného a s respektem k němu.

Tím by se daly (analogicky) dovodit podmínky jako pro asistenta sociální péče:
- věk nad 18 let,
- svéprávnost,
- zdravotní způsobilost.

Z logiky věci by pak sám pečující neměl pobírat příspěvek na péči pro nezvládání péče sám o sebe, v rozsahu, ve kterém by měl pečovat o druhé. Dokáži si tedy představit, že osoba s DG F61 poskytne třeba pomoc při sprchování, tlačení vozíku apod., pokud je zde manuální zručnost zachovaná a nedochází k ohrožení sebe nebo opečovávaného. Ale neměl by zařizovat osobní záležitosti, protože zde je třeba duševního zdraví.

Shrnu-li to: vyloučeno to není, ale má to značná úskalí na straně opatrovníka/pečujícího a i opečovávaného/opatrovaného. Jak opatrovnictví, tak péče je velmi zodpovědnou činností, a proto by měl být kladen důraz na ustanovení osoby opatrovníkem, případně pečující osobou.

Mgr. Radka Pešlová

 

 

Poradnu Moravskoslezského kruhu podporují TZMO Czech Republic s.r.o., výrobce inkontinenčních pomůcek Seni, Ministerstvo práce a sociálních věcí, Statutární město Brno a Jihomoravský kraj.