Sjednání pečovatelské služby pacientem s Alzheimerem

Může člověk s Alzheimerovou chorobou podepsat smlouvu O poskytnutí pečovatelské služby, i když není plně schopen pochopit text? Na svéprávnosti není omezen, pán žije doma s manželkou.

Odpověď

Vaše otázka nemá úplně jednoduchou odpověď a je potřeba ji posoudit ve více rovinách – faktické, právní i praktické.

Fakticky samozřejmě platí, že člověk s Alzheimerovou chorobou smlouvu podepsat může – „udrží tužku“. Stejně tak by ale mohl podepsat i zjevně nevýhodné právní jednání (např. darování nemovitosti nebo nevýhodné přepisy energií). Takové jednání však nelze považovat za platné, pokud chybí skutečná vůle nebo schopnost právně jednat.

Občanský zákoník k tomu výslovně říká:

• § 551: „O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby.“
• § 581 věta druhá: „Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“

Jinými slovy: i když soud dosud nerozhodl o omezení svéprávnosti, může být konkrétní právní jednání neplatné, pokud osoba fakticky není schopna pochopit jeho význam. Lze tedy říci, že ačkoliv formálně svéprávnost omezena nebyla, osoba může být fakticky „nesvéprávná“ v důsledku své nemoci.

Určitou korekci tohoto přístupu přinášejí § 64 a § 65 občanského zákoníku, byť primárně míří na osoby již omezené ve svéprávnosti:

• § 64: člověk může jednat samostatně v běžných záležitostech každodenního života,
• § 65: právní jednání opatrovance lze ponechat v platnosti, pokud mu nepůsobí újmu, případně pokud je schváleno opatrovníkem.

Je tedy možné uvažovat, že smlouva o poskytování pečovatelské služby – pokud je jednoznačně v prospěch dané osoby – by mohla být v konkrétním případě posouzena jako platná, i když schopnost porozumění byla omezená. Není to ale bez rizika.

Zásadní problém je na straně poskytovatele sociální služby. Ten má podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. (standardy kvality) povinnost:

• projednat se zájemcem jeho požadavky, očekávání a cíle,
• postupovat tak, aby osoba rozuměla obsahu a účelu smlouvy,
• umožnit uplatnění vlastní vůle,
• chránit lidská práva, důstojnost a soukromí.

Pokud osoba smlouvě nerozumí a nemá zástupce (opatrovníka), poskytovatel tyto povinnosti reálně nemůže splnit. Současně vzniká problém i z hlediska mlčenlivosti podle § 100 zákona č. 108/2006 Sb., protože:

• informace lze sdělovat pouze se souhlasem osoby,
• pokud osoba není schopna souhlas udělit, není možné, aby službu platně zprostila mlčenlivosti.

Prakticky to znamená, že poskytovatel se dostává do velmi problematické právní situace, pokud jedná pouze s rodinou, a nikoliv s klientem, který není schopen porozumění.

Závěrem:

• samotný podpis smlouvy osobou s Alzheimerovou chorobou není zárukou její platnosti,
• pokud osoba nerozumí významu jednání, smlouva je zpravidla neplatná,
• výjimkou mohou být situace, kdy je jednání zjevně v její prospěch, ale i tam existuje právní nejistota,
• poskytovatel sociální služby nese významná rizika, pokud smlouvu uzavírá bez skutečného porozumění klienta a bez zástupce.

Je sice pravda, že v praxi bývá nutné zajistit péči rychle, ještě před formálním vyřešením opatrovnictví, ale právě proto je nezbytné co nejdříve řešit právní zastoupení – opatrovnictví (nedostačuje plná moc – ta by se samotným podpisem bez projevené vůle také byla pochybná). Typicky podáním návrhu na omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka dle § 465 občanského zákoníku, případně využitím tzv. „akutního opatrovnictví“ podle § 58 občanského zákoníku, které umožňuje dočasně zajistit ochranu práv a zabránit závažné újmě.

Shrnuto: bez schopnosti porozumění a bez zástupce je uzavření smlouvy o pečovatelské službě právně velmi problematické a dlouhodobě neudržitelné řešení.

Mgr. Radka Pešlová