Antonín Hošťálek Z DENÍKU ČTENÁŘE: Duše Ruska
Radostná, nadmíru radostná byla v roce 2003 reakce pravoslavné církve na jmenování pátera Tomáše Špidlíka kardinálem. Její představitelé tehdy triumfálně oznámili: „A máme v Římě našeho prvního kardinála!“ Byl to v tomhle nepřátelském světě, plném odmítání, často až pohrdání jinak věřícími, také projev hluboké důvěry a přátelství ortodoxních k novému hierarchovi katolické církve.
Špidlík byl tou dobou zrovna zpovědníkem Jana Pavla II. Dával polskému papeži a jeho spolupracovníkům pravidelná duchovní cvičení, ve kterých se opíral o svoje celoživotní studium ruských mystiků. Mezi těmito časy a dneškem neleží dlouhá doba. Ale jak se to kolo dějin i ve Vatikánu rychle otáčí…
A po tomto kratičkém entrée přejdu rovnou k samotné Duši Ruska:
Tomáš Špidlík na úvod své útlé knížky nadhazuje zásadní otázku, zdali je ruská duše něčím jiná. A cituje hned v odpověď Fjodora Michajloviče Dostojevského „Jediná láska, která se doposud vždy osvědčila, je láska venkovského ruského lidu ke Kristu“. S tímto výrokem se Špidlík ztotožňuje i o 150 let později, v době, kdy západní Evropa je už převážně odkřesťanštělá, a říká: „A proto také byla po staletí zvána Svatá Rus.“ Ale hned dodává: „Ovšem ne, že by Rusové si mysleli, že jsou morálně lepší. Spíše z hloubi této velké země neustále už po staletí zaznívá nenápadný tichý tlumený hlas, který je spíše touhou po svatosti a po spojení s Kristem“.
Jenže tohle téma je nekonečně bohaté, a já se proto se soustředím nyní raději jen na odstavce, v nichž kardinál Špidlík mluví o malířství a literatuře Ruska. Byl velkým znalcem obojího a v těchto kapitolách objasňuje přístup ruského lidu k umění.
Ikony se staly módní záležitostí v západní Evropě. Zápaďané je obdivují, líbí se jim, ale bohužel vůbec leckdy netuší, co je na nich znázorněno. Je to pro ně často jen krásný tajuplný předmět. Avšak dodnes v Rusku každý venkovan…, no přesnější bude uvést, že ještě před nějakým desetiletím v Rusku každý venkovan… uměl číst ikony.
Povšimněme si, že na obrazech západních křesťanů jsou znázorněni lidé jako my, píše Špidlík. Plnokrevní, pozemští, jejich svatost malíři vyjadřují tím, že jsou zkroušení nebo u vytržení. Malíři pracují se světlem jako u jiných obrazů, světlo jde z venku. Malíři ikon pracují se světlem jiným. Světce osvětluje jen vnitřní světlo. Vychází z toho, že duch je duší naší duše, a proto světlo na tvářích východních světců vychází zevnitř. Arcibiskup Simeon říkal: "Piš listy, maluj barvami, malba je pravdivá stejně jako to, co stojí v knihách, je v ní boží milost." Třeba Rafaelova Madona to je krásná žena s dítětem, které jakoby ochraňuje. Je to matka, která miluje svoje dítě. Ale na ikonách dítě ochraňuje matku. Když se dobře podíváme, malý Ježíš má dospělou tvář…
Na ikonách je často červená a modrá. Červená barva je symbolem božství, a modrá zase lidství. Je proto logické, že Kristus má vnitřní roucho červené a vnější modré. Je to Bůh, který se stal člověkem, Maria má zase vnitřní oděv modrý a vnější červený. Kdo není zasvěcen do čtení ikon, třeba nechápe, proč jsou stromy a hory tak maličké jako rostlinky. Malíř ikon zobrazuje svět podle jeho duchovní hodnoty. Proto jsou lidské bytosti tak vysoké, a proto se často stromy a hory uklánějí ke Kristu, který je středem stvoření. A na ikonách si taky povšimneme, že některé tváře jsou prázdné. Proč? Protože jsou to ďábelské tváře.
Nebo vezměme knihy. V životopisech východních světců stojí, že se napájeli moudrostí z knih a že jí byli proniknuti jako houba vodou. Pro Slovany byla kniha zázrakem, křest jim přinášel novou kulturu a kniha byla zdobena proto zlatem a slonovinou. Knihy jim objasňovaly boží tajemství a taky hloubku jejich vlastního života. V božích knihách viděli Boha tváři tvář a sebe, jací skutečně jsou. A vázali je do zlata, protože kniha představovala duchovní růst. Dnes už samozřejmě to tak úplně není, zažíváme, a to celosvětově, úpadek celé písemné kultury, doznává Špidlík a dodává ještě: „Dnes se bohužel děje s knihou něco podobného jako ve styku s lidmi. Nevidíme-li v lidech Krista, nutně si jich přestaneme vážit.“
Nicméně, že duše Ruska je náboženská, a zvláště na venkově, platí dodnes. A je otázkou, zdali to může být na matičce Rusi v budoucnu jinak. Vždyť zůstala náboženskou i v časech komunistické ortodoxie a zůstává ji i v časech chorobně vypjatého liberalismu a s ním souvisejících nových ideologií…
Tato knížečka je ovšem jenom Špidlíkův malý závdavek. Jeho hlavním dílem je téměř pětisetstránková Ruská idea, pojednávající o mesianské představě Rusů, že se stanou v tomto světě zemí nové křesťanské obnovy a zemí apoštolů posledních časů. Myslím, že kdo tenhle mimořádný knižní opus nepřečetl, neví možná to hlavní o Rusku a o ruské duši.
No, a ještě text aktuálně doplním. V ruskojazyčném světě dnes Ruská idea ožívá a proniká na křesťanské weby, ale i do televizí. V nich dominuje pořad Besogon režiséra Nikity Michalkova s 20 milionovou sledovaností. A filosof Alexandr Dugin je další z ruského duchovního souhvězdí, který má rovněž nemalý tábor přívrženců. Na svém portálu Katechon (to jest ochránce před Antikristem) píše, že západní lidstvo zajaté ďáblem se řítí už plnou rychlostí do propasti, pročež k probuzení ruské ideje musí dojít právě teď, a to v celém jejím obsahu a hloubce. Dugin promlouvá důrazněji než Michalkov: „Avšak pokud zapomeneme na svoji totožnost a poslání, jsme odsouzeni k záhubě. Protože Rusové nejsou jen národ. Být Rusem znamená být povolán do poslední bitvy na konci časů a postavit se na stranu Boha proti ďáblu.“ Ruská idea v její ostře eschatologické, apokalyptické podobě se většinou nese jako výzva k boji se satanistickým Západem na ukrajinském dějišti.
Jistě nejsem sám, koho v této souvislosti napadá, jaký postoj by k těmto výzvám dnes zaujal Tomáš Špidlík. Ale já v podstatě vím jaký. Pravděpodobně o dost umírněnější. Špidlíček (soukromě mu tak říkám dávno, snad mohu jednou veřejně) byl vždy věrný svému přesvědčení a nikdy nezapochyboval o výjimečnosti ruského národa, ale sám byl celkově povaha řekněme zdrženlivější. Nicméně v úvodu k Ruské ideji vydané roku 1995 zdůraznil „… ovšem nedomníváme se zajisté, že vidíme lépe, jaké je jejich poslání než vlastní synové ruského národa. Nikdo není schopnější poznat hnutí svého srdce, než oni sami“.
A. Hošťálek
(Statistiky návštěvnosti mluví jasnou řečí. Toto je rubrika, která má z celého webu nejnižší sledovanost, proto končí. Pokusíme se ji nahradit v roce 23 jinou kulturní rubrikou).
