Antonín Hošťálek DENÍK ČTENÁŘE: Nulté číslo
Bylo to na konci hokejové sezóny, zřejmě v neděli na Velikonoce, pamatuji, že posněhávalo. Matička mi nabalila ráno desátku do modrého chlebníku a já se s nedočkavostí vydal na blízký zimák, tehdy ještě nezastřešený. A už po osmé jsem tam seděl na tribuně D a krmil se vajíčky a natěšeně zhlížel na kluziště, na které pak v devět vyjeli herci ke svému nesmrtelnému mači – s novináři.
Antonín Hošťálek
To byl můj velký dětský í zážitek, jehož vidina mi prozářila čas od Vánoc až do Velikonoc. Tehdy jsem viděl živé novináře vlastně poprvé – a stáli na bruslích.
Ale to už jsem k nim měl pozitivní vztah, protože jsem byl pravidelným abonentem časopisu Stadion, který mi předplácela teta Marie a já už znal dobře od osmi let jména Oldřich Žurman, Ota Pavel, Emil Fafek a mnoho dalších. Když o tom teď přemýšlím, k novinám jsem směřoval asi už od dětství a zcela mě pak uchvátily v roce 1968, kdy novináři s velkou dávkou statečnosti pozvedli naše dva národy a rovněž jejich kulturní, a i historické povědomí. Tehdy se dostaly časopisy a novináři až na závratnou úroveň a … teď udělám ostrý střih pro co největší kontrast: … A jsme v době dnešní a Umberto Eco líčí současnou žurnalistiku…
Ale ještě sem musím vsunout, že já jsem se pak stal také novinářem, bohužel už v horších časech, ale které pořád jaksi dávaly naději, že se ta doba roku 68 ještě někdy vrátí. A jsem nucen v zájmu pravdy říct, že i v těchto letech jsem cítil, že jako redaktor Svobodného slova jsem členem ještě stále poměrně docela vážené profese, o kterýžto pocit jsem po roce 1989 ovšem rychle přišel…
Takže konečně Umberto Eco a jeho poslední román Nulté číslo:
Ztroskotaný spisovatel a bývalý novinář Dr. Colonna je najmut bohatým consorciem a má udělat zkusmo několik nultých čísel novin, aby podle nich vydavatel zvážil, zda nevydávat nový deník. Colonna má naučit své mladé kolegy - no čemu dnes asi jinému, než manipulacím s veřejným míněním, tedy základům dnešní žurnalistiky. Jak například senzaci vykouzlit z ničeho, když žádná informace neexistuje, jak šířit obratně fámy, nacvičují, jak to udělat, aby čtenáři pravdě neuvěřili, když už se neštastně provalí a podobné.
Nějak se u toho, jak už se to stává, zamiluje do podstatně mladší kolegyně Maji Fresii, osmadvacetileté, která vystudovala literaturu. Je to skoro 300 vtipných stran o tom, jak novináři dnes pracují. Velice přesvědčivý pohled do zákulisí té výrobny zdání.
Ale román, jak už jsem naznačil, má děj. Je tam láska a protože oba protagonisté jsou vlastně kladné postavy, a protože jsou i inteligentní, dospějí do fáze, že už nechtějí být jen poskoky, chtějí se vymanit z bezútěšnosti nájemných pisálků, a přemýšlejí o své společné budoucnosti – pracovní i osobní.
A tady navážeme ukázkou, kdy starší a tudíž skeptičtější Colonna zdůrazňuje Maji, že pravdě čtenář stejně už neuvěří: Protože jak dobře víš, říká, dnes už skutečnost překonává smýšlenku. Dnes můžeš vyprávět klidně, že papež podřezává a pojídá děti nebo že bombu do vlaku Italicus nastražila matka Tereza z Kalkaty. A lidi jenom řeknou. Skutečně? No vida. Otočí se a budou se zabývat zase svými záležitostmi. Dnes když nám někdo vypráví nějaký strašný příběh, řekneme jen, že už jsme slyšeli horší. Třeba pořad BBC - nikdo mu už neuvěří, Jesliže nám USA, tajné služby Evropy, naše vláda, noviny, zkrátka všichni lžou, proč by neměla teď lhát zrovna BBC? - Ale kam se tedy podějeme, ptá se Maia. - Kam by, odpovídá Colonna Vždyť vidíš, totéž se děje v celé Evropě od Švédska po Portugalsko, chceš snad utéct do Turecka? Svět je zlý sen, miláčku. Chtěli bychom z něj vystoupit, ale jedeme v rychlíku, který už nikde nestaví. - Ale zlato, nechce se s tím smířit Maia, víš co uděláme? Najdeme si zemi kde neexistují tajnosti, kde se všechno odehrává pěkně na světle. V takové střední a jižní Americe jich najdeme! Tam se nic neskrývá, dobře se ví, kdo patří do drogových kartelů a kdo velí hordám, sedneš si do restaurace, kolem jde skupina přátel a jednoho z nich ti představí jako bosse pašeráků zbraní. Je to fešák, vymydlený, oholený, navoněný, na sobě bílou naškrobenou košili přes kalhoty, číšníci se mu klanějí, seňor sem, seňor tam, velitel policie se zvedne a jde ho pozdravit. To jsou země bez záhad, zlato. Všechno se děje ve svitu slunce, policie je korumpovaná podle řádů, vláda se dohaduje o ústavních zákonech s podsvětím, banky žijí z praní špinavých peněz. Mohli bychom tam sehnat práci v nějakých novinách, víš, mám tam přátele v časopisech, co píší o vřelých přátelstvích. Tam je to vlastně krásné a počestné zaměstnání, sice vyprávíš báchorky, ale zase každý je jako báchorky bere. Španělsky se dá naučit za týden… a je to! Právě jsme objevili svůj ostrov v moři. Ale on oponuje: Miláčku ty jsi nevzala v úvahu, že Itálie se čím dál víc podobá tvým vysněným zemím. Korupce má plné posvěcení autorit, mafiány si volíme do parlamentu, daňové defraudanty do vlády, ve vězení hnijí jen albánští zloději slepic. Zůstaňme raději tady. Já začnu zase překládat odborné texty z němčiny a ty se vrátíš do svého časopisu pro dámské kadeřníky a zubařské čekárny. Víš, život se nakonec dá snést. Stačí se s ním jen spokojit.
Co dodat? Snad už jen závěr. A protože čtenáři jsou různí, zvolím závěry dva, aby si mohli vybrat:
a) Není to stejné u nás? Nejsou to skutečné příběhy nás pisálků v tomto světě? A nejsou zcela skuteční i ti politici? Vždyť kolik vysokých politických činitelů figuruje v nejrůznějších kauzách, kolik je jich aktuálně vyšetřováno policií pro podezření, že jsou strůjci řady kriminálních činů? A kolik by jich bylo už dávno odsouzeno, kdyby nešlo o osoby privilegované a nejlépe ve společnosti postavené?
b) Varování: Pozor na autora! Eco byl levičák. Zřejmě kvůli tomu nedostal čestný doktorát Karlovy univerzity a měl kdysi dávno blízko dokonce... no, hrůza na to byť jen pomyslet, ale je to fakt… k Italské komunistické straně. Eco sice již zesnul, ale i mrtvý Eco může šířit dezinformační teorie!
A. Hošťálek
