Antonín Hošťálek: JEDEN DOST OSOBNÍ ESEJ

V roce 2003 mi odepsal můj někdejší novinářský guru 75letý Václav Pacina, když jsem ho žádal o spolupráci s časopisem Konec konců: Chtěl bych konečně dělat to, na co jsem neměl čas, co jsem nestihl - prožít ten zbytek života jinak. Proto si ponechávám jen menší úvazek v mateřské Frontě a doufám, že mne pochopíš…

Já ho jistě chápal. A dnes ho chápu ještě víc. Vždyť kolik věcí mě už nebaví dělat a často si kladu otázku, jestli má člověk psát až do hořkého konce, když to navíc nemá v podstatě žádnou cenu.

Moji novinářští kolegové jsou na tom ovšem jinak. Ač ve většině starší, jsou stále novinářsky velice aktivní. Neztrácejí zájem o svět, píší třeba o návštěvě planetária, nebo o nové moderní galerii nebo si najdou povedené divadelní představení a upřímně vychválí jeho přednosti.

Oni totiž vidí svět ne jako hrozné místo k žití, oni v něm nacházejí myslím stále zalíbení. Což jim ovšem závidím, protože já jsem asi protikladný typ. A zřejmě proto se neustále nějak tak podivně vzpouzím. Ale kolik let a desetiletí se může člověk vzpouzet, když to zjevně nikam nevede?

Seděl jsem na zahrádce za naším domem a pozoroval zataženou oblohu. Ten den byl nižší tlak a vítr nezadul, a já přemýšlel, jak by to vypadalo, kdybych takto jako doposud pokračoval až do smrti a udělalo se mi z té představy nevolno.

Měl jsme s sebou od Tomáše Špidlíka Velkého inkvizitora, rozsáhlý sborník ruských filosofů, spisovatelů a teologů, kteří rozebírají text Dostojevského a dělal si z něho poznámky.

Knížka mi mluví z duše, napřed jsem si ji z knihovny nadlouho skoro přivlastnil, a nakonec si ji pořídil. Je dnes velice aktuální, mluví třeba o tom, jak získat nadvládu nad osudy člověka, jak se to neobejde bez snížení jeho duševní úrovně, že je třeba člověka omezit, aby méně věděl a pociťoval hlavně krátkodeché touhy… A to znamená odbourat, čím se přesahuje, a zbavit ho například i v mnohém odpovědnosti a závazků dospělého věku.  

Semjon Frank píše o tom, že má-li lidstvo dosáhnout blažené nevědomosti, je nezbytné především zničit člověka jako obraz a podobenství Boží.

A my vidíme, že toto se dnes vskutku děje, že nevznikají noví dospělí, že lidstvo je udržováno v nevědomosti, že dnešní člověk je „zúžen“ a víru náboženskou že nahradil ideál svobody. Ano, ta dnes téměř posvátná cesta člověka ke svobodě... Ovšem právě v Legendě o velkém inkvizitoru říká Dostojevskij více než výmluvně: Ale jen dejte klidně lidem tu svobodičku. Jak myslíte, že s ní naloží? Co myslíte, že se asi stane? Nic se nestane, za chvíli vám ji vrátí a ještě svázanou. A jinde zase praví: Když jim ji dáte, vleze ta svoboda do střevíce, tak bude najednou maličká.

A my můžeme samozřejmě vidět, jak to dnes je. Že ta žumpa, ve které žijem, je univerzální, vidíme, že skoro vše je nakaženo nepravdivostí a že lidé jsou stádní tvorové, kteří se spokojí s pouhou nápodobou a jimž uniformita myšlení velice vyhovuje.

Tak tohle jsem si pod smrkem na dvorku vypisoval do bloku a přemítal o tom, že když tuhle tirádu někde spustím, pak můžu najisto počítat s tím, že někdo rázně odpoví a označí mne za zakyslého nerudného starocha, jak se dříve říkalo, starou strukturu, nebo nedej bože, ještě hůř, za zlobného starého rusofila, který kolem sebe jen máchá svraštělou pěstičkou.

Ale když jsme se dostali ke komunistům, tak ti nás potlačovali, ano, nepochybně potlačovali. Avšak co se ukázalo, když potlačovat přestali? Co z nás vyšlo? Co se z nás vyvalilo? Vyvalil se z nás hlavně hnus! Oni věděli o lidské špatnosti, věděli o ní přinejmenším od Marxe, ale jak nás měli usměrnit? Mysleli si, že zvýšeným pronásledováním různých špatností se to podaří. Když nevěřili v Boha, zvolili marxistickou ideologii. Jenže vcelku podle očekávání se jim to rychle vymklo z rukou a už za Stalina došlo k pronásledování nepohodlných. A to absurdně za úchylky od závazně stanovené ideologie.

Ale abych se vrátil k tématu. Mnohé skutečnosti budí dojem, že co se děje poslední tři čtyři roky, je už skutečný boj mocných proti lidským masám. Nedávno jsem si do bloku poznamenal slova jistého Andreje Fursova, historika mého věku: Máme badatele Běljajeva. Před 10 až 15 lety se v Novosibirsku zabýval domestikací lišek. Během dvou až tří generací vyšlechtil lišky domácí. Neměnil genom. Systematickým působením změnil reakci jednotlivých lišek. Dvě tři generace a na konkrétní vnější podnět reaguje jedinec už tak, jak má, beze změny genomu.

Ano, tohle je tzv. fyletická evoluce, na tom se ve světě delší čas intenzivně pracuje a nové generace homo sapiens by měly být už poslušné na pokyn.

Jen namátkou… Na vnější podněty se cítit ohroženy na životě třeba vakcínou proti viru víc než samotným virem, ač ten kosí do hrobu miliony. Nebo ohroženy Ruskem a v zájmu posílení světové bezpečnosti bez ustání tuto jadernou velmoc provokovat, urážet a trestat. Nebo cítit se znejistěny ve své sexuální identitě a ve jménu svobody sebeurčení domáhat se dalších a dalších pohlaví. Ale není nutné vršit příklady – zkrátka je třeba dosáhnout, že lidstvo bude činit běžně věci, které jsou v naprostém protikladu ke zdravému rozumu. A to se nepochybně dobře daří už dnes.

Vasilij Rozanov, který má ve sborníku rozsáhlou stať, se může mýlit. Může, jenomže se zřejmě bohužel nemýlí. Říká s Dostojevským ve stručnosti asi toto: Lidstvo je zvrhlé plemeno.  A není dnes, jak vyhovět potřebám těchto bytostí, než zločinem. Není, jak je shromáždit, než zvrhlou myšlenkou, jejíž lživost bude v souladu s lživostí jejich zkažené přirozenosti.

Každopádně zcela jistě člověk může žít ve lži a klamu velice pohodlně a bezproblémově celý život. A každopádně z lidské duše, jak je popisována Dostojevským a jeho vykladači, jde hrůza a děs.

A ještě bych dodal, že jsem nevytvářel, aspoň vědomě, nikdy nic, co by mělo ambici na nějakou nadčasovou platnost. Měl jsem hlavně potřebu vyjadřovat se k věcem, kterými jsem v té chvíli žil. A měl jsem potřebu se k nim vyjádřit jakoukoli formou, která se nabízela. Nejčastěji, jak si teď uvědomuji, jsem kladl otázky, právě ty otázky, na které jsem sám moc neznal odpovědi.

Ale už to bylo asi pomýlené. Copak je pro člověka nějaká útěcha v odpovědích? Kdy byla??? Copak není mnohem více mlčení? Neměl jsem raději chodit po stezkách, kam Zlo světa tak bezprostředně nedopadá? Ale ještě teď můžu upřít zájem jinam a pomáhat třeba na zahrádce, naučit se rybařit nebo fotit nebo zavrtat se na nějakou dobu v knihovně a prokousat se aspoň některými svazky, které jsem nestačil přečíst. Ach bože, pořád jsou ještě věci, co se dají i ve stáří dělat… třeba jen tak hledět na vycházející slunko a naslouchat švitoření ptáků… A tak dojít ke konci. Nakonec, nepříjemné se z paměti postupně vytratí, a i příjemné vyvane. Ale nebude tohle naprostá rezignace? A najdu po více než padesáti letech všelijakého sepisování ospravedlnění pro takovou nečinnost? Listoval jsem blokem a procházel jím tam a zpět. A pak znovu… tam a zase zpět. Nakonec jsem z něho tři poslední listy vytrhl a roztrhal je na kousky. Bylo už dýchatelněji, zatažená obloha se místy protrhávala a slibovala aspoň trochu deště.