Pod blankytem pluli rorýsi
Dnes se žádá autenticita, ale pohlédněme na knihy laureátů: Kolik oceněných ji má? Ale, jak by ji taky mohli mít, když do svých knížek vypočítavě přimíchávají oblíbený pozdní antikomunismus a k tomu přidají požadovanou rusonenávist, a případně to celé dochutí ještě homosexualismem… Obdobně se to dělalo za předchozího režimu, jen ty ingredience jsou teď jiné. A výsledky? Byly a jsou zpravidla žalostné.
Ale existovaly vždy knihy a taky časopisy na okraji pozornosti. A ty tu autenticitu nepostrádaly, některé ji dokonce měly v míře až vrchovaté.
Obdržel jsem kolem Vánoc knížku: Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi, editor Ivo Dostál a třicítka autorů. A musím hned říct, že jsem jí byl… no, proč to nezdůraznit, zvláště, když se mi to nestává často… NADŠEN. Už ta nádherná obálka… Začal jsem poznenáhlu, napřed jsem učítal úryvky, prohlížel fotky, různě se knížkou kochal a hlavně: šetřil si ji… Po nějakém dnu jsem řekl partnerce: Tu bych si vzal i do nemocnice. No to je pocta, odtušila hned. A vskutku je, dokonce pocta nejvyšší.
Vzápětí jsem byl shodou okolností požádán o recenzi na knihu do známého časopisu. Ale řekl jsem, že ne. A důvod? No ten, co už jsem uvedl, já si ji chtěl šetřit. A s tím souvisí ještě jeden důvod… nebo možná je to stejný důvod: Když jsem kdysi vykonával povolání sportovního redaktora, měl jsem rád zápasy, ze kterých jsem nemusel vzápětí psát referát. Protože to pak ten sportovní mač vidíte jinýma očima a mnohem víc z něho máte.
V sedmdesátých a osmdesátých letech vycházel časopis HOTEJL, vydával ho Horolezecký oddíl tělovýchovné jednoty Lokomotivy Brno. Ten jsem miloval. Takové tiskoviny jako Hotejl a tato knížka mají krásného ušlechtilého ducha, je v nich upřímnost přispěvatelů, humor, příroda…
Kniha Pod blankytem s beránky pokojně pluli rorýsi je kniha vzpomínková. Jsou to vzpomínky na dobrotivého člověka Jana Lacinu (1944-2020), krajinného ekologa, publicistu, umělce, který před nedávnem zemřel. Ale ty texty jako vzpomínky nepůsobí, protože všichni, ano kupodivu bez výjimky všichni autoři, dokázali svým textům vdechnout život.
Natáčejí nám Jana z různých stran, protože každý ho poznal pochopitelně trochu jinak. Někdo už v dětství jako nadšeného mladého botanika, jiný na sklonku jeho života jako svého „akademického tatíčka“. Společná je hluboká náklonnost k němu, historky jsou neuhlazené, milé a připomínají jeho osobitost, přátelskost, lidskost.
U dnešních autorů dostává jazyk leckdy zabrat, ale tady je čeština stále ještě půvabná a svěží. Je ošidné zmínit jenom jednoho jediného z autorů, vím, ale udělám to stejně: František Mlateček, Janův spolužák z lesnické fakulty. A z jeho textu aspoň malou ukázku, jak při absolvování vojenské katedry byli zařazeni mezi automobilové vojsko. Což vítali, protože se při tom dělali řidičáky, které se pro život shodí:
„Jen jakž tak zvládl motorku i osobák, potíže nastaly u náklaďáků. Pragovka a Tatra 111 měly pro instruktora druhé pedály, spojku a brzdu, které ale Tatra 805 neměla. No a Jen začínal právě na osmsetpětce. Jel, jak jel, při výjezdu z ulice Milady Horákové na Moravském náměstí se nějak polekal chodců, vjel na chodník, porazil dopravní značku a šinul si to dál po chodníku. Instruktor řval strachem a jen bušil nohama do plechů před sebou, samozřejmě marně, bez druhých pedálů nemohl rozjetou mašinu zastavit. Jenovi se to podařilo až po hodném kusu chodníku, jen štěstí, že nedošlo k žádné kolizi s chodcem. Náhodou je zde chodník dost široký, tak všichni stačili nějak uskočit. Podle Jenova vyprávění seděl pak třesoucí se instruktor hodnou chvíli na chodníku a nebyl schopen ani slova, natož pohybu. Sám Jen to bral celkem s humorem – „vždyť se nic nestalo“ – měl sice pravdu, ale stát se mohlo a hodně!“
Moc se mi líbí i citace z Janova deníku, kde zápisy jsou střídmé, stručné, některé polohy i smutné. Jsou to zápisy jak od Mistra Bašóa. Například: „Po 53 letech od absolvování sešli jsme se v Humpolci. Zatím z nás zemřelo 14. Někdejší bujarost ta tam. Vydrželi jsme jen do půl jedenácté. I povídání bylo poněkud rozpačité.“
Jak už jsem zmiňoval, za knihou stojí jako editor Ivo Dostál. Není to zdaleka jeho první editorské dílo. Je podepsán pod různými idealistickými podniky a také například, společně s Václavem Štěpánkem a Václavem Cílkem, pod obsáhlým sborníkem Krajiny srdce, vyznáními asi devadesátky autorů k místům, která jsou jim domovem. Jsou to současně pozvánky do těch míst, nejčastěji do moravských kopců a úvalů nebo slovenských hor… Nedávno jsem četl, že do roku 2050 nepřežije více než pět procent současné knižní produkce. Mám za to, že knihy jako Krajiny srdce jsou nepomíjivé, a už tím výjimečné, a věřím, že v knihovně si je objeví i další generace. A že právě tak tuto knížku o postavě velkého Tišnovana Jana Laciny si objeví přinejmenším příští Tišnované. A to bych si o knihách dnešních laureátů říct rozhodně netroufal.
Antonín Hošťálek
