Kauza Kozub a co je na ní nejsmutnější
Zářivá hvězda českého showbyznysu a od roku 2024 i televizní reklamy má už zase problém. Štěpán Kozub (poté co zesměšnil zpěváka Václava Neckáře, který je poznamenán při hudebních produkcích následky mozkové mrtvice) nazval při svém veřejném vystoupení děti s určitým duševním hendikepem degeni.
Omluvit se rozhodně, stejně jako v případě Neckáře, odmítl. Vůbec nechápe, co se to po něm chce a proč by vůbec se omluvit měl.
Na pomoc mu ihned přispěchal jeho věrný Leoš Mareš a podpořil ho v tom, že není za co omlouvat a aby vylepšil jeho osobní profil, tak prozradil, že Kozub přispěl penězi na dětskou onkologii.
Kozub a spol., například scénárista Kolečko, Mareš, muzikant Krhut, šéfredaktor Expresu Konečný a dlouhá řada dalších ho bránili tím, že jen vyslovil odvážně to, čeho my slabošská většinová společnost nejsme schopni a namísto toho pokrytecky nazýváme tuto skupinu „děti se specifickými potřebami“. A navíc, že jde přece u něho o černý humor, ne?
Někteří mu v médiích velice slušně, a i dobře odpověděli. Mahulena Bočanová vzkázala, že označovat děti ze speciálních škol za „degeny“ není vtipné a lidé, kteří mají potřebu tohle říkat, by se nad sebou měli zamyslet. Šimon Ornest ze skupiny hendikepovaných hudebníků The Tap Tap uznává zase, že humor nemá mít hranice, ale musí jít skutečně o humor, nikoliv jako v tomto případě o dehonestaci slabší menšiny. Ornest zdůraznil pravidlo černého humoru mířit „nahoru“, na mocné či bohaté.
Mě vyjádření Kozuba vedlo spíš k zamyšlení, kam se ubíráme. Vzpomínám si, jak v polovině devadesátých let probíhala série besed Nadace Charty 77 – Konta Bariéry na téma, jak sblížit svět zdravých a nemocných či postižených. Tehdy jsme si ukládali spoustu vznešených předsevzetí a s námi mnoho herců, umělců, sportovců i novinářů.
Například Jan Kačer, ředitel Nadace Charty 77 tehdy řekl, že musíme pootevřít okno, kterým bude možné se dívat dovnitř i ven a že musí být co nejvíce pootevřené, aby se o sobě co nejvíc dověděli vzájemně obě skupiny, a že by bychom si přáli, aby po předchozím období došlo k určitému zrovnoprávnění těchto skupin. (Ale mimochodem za celou éru komunistického režimu ve veřejném prostoru tuto skupinu degeny nikdo nenazval). A Antonín Přidal, který besedy moderoval, řekl, že je spravedlivé, aby my zatím zdraví, jsme podepřeli aspoň zlomkem svých schopností ty, kteří oporu potřebují. Tehdy bylo období v životě naší země, které velmi přálo takovýmto humanistickým počinům, vše se transformovalo a toto byl samozřejmě s velikou nadsázkou jeden z pokusů o transformaci našich duší a srdcí.
Avšak teď po více než třiceti letech jsme už jinde. Kozub je jenom jednou z ukázek, jak se vztah k těmto lidem přetvořil. Možná bychom měli, protože ne všichni to ve velkých médiích četli, zopakovat, jak to bylo při tom vystoupení. Nuže během interakce s publikem se Štěpán Kozub zastavil u jedné z divaček a optal se ženy, kde pracuje. Žena odpověděla, že pracuje jako učitelka. Další dotaz zněl, kde učí: na základní, střední nebo vysoké škole? Odpověď: na speciální základní škole. Komik na její odpověď navázal slovy: „Jinými slovy, vy děláte s takovýma těma dětma. A teď … řeknete to Vy nebo já? Tak dobře – řeknu to já, vy pracujete s degenama.“
A nyní ke Kozubovi konkrétně: někteří soudí, že to udělal hlavně pro svoje další zviditelnění. Je fakt, že to nebyla nějaká reakce na něco, čím by ho tato skupina urazila. Že by jim při své známé urážlivosti něco vracel. A že by byl hloupý? Ne, tak to jistě není, jeho inteligence je nepochybně vysoká. Ale o to je to celé smutnější. Zatím z reakcí v médiích sice většina nebo aspoň zhruba polovina lidí chápe, jak je Kozub ubohý. Ale je na druhé straně skutečností, že na tom vystoupení, kde svá slova pronesl, nikdo nepříznivě nezareagoval, nikdo nezapískal, nezabučel, nikdo se nezvedl a neodešel. Kozub za svůj výrok, že paní pracuje s degenama, sklidil jen a jen potlesk… No, a to je na tom celém asi to nejsmutnější. A ukazuje to, že ten náš velký pokus o „transformaci našich duší a srdcí“ se zrovna moc nepovedl…
(red)




