Chováme se v této době ke starým jak hovada?
Pro mne bylo těžké, a vlastně stále je, celé to dění kolem koronaviru nějak vnitřně zpracovat. Objevilo se něco, co jsem za života vlastně nezažil. Mám teď na mysli především přístup ke starým generacím. Některé věci jsem znal možná od autorů sci-fi povídek a asi i z literatury o třetí říši.
Někdy se obávám, že mám možná trochu sklon k přepjatosti. Ovšem horlivě hlásat, že ano, jistě, nějaké tisíce ba desetitisíce lidí, přijdou pochopitelně o život, ale budou to hlavně lidé staří, kteří už nemají stejně moc co ztratit, jen pár let svého nicotného nekvalitního života, tak to už je jak výběr z myšlenek Heinricha Himmlera určených pro nacistické lékaře. A to není vše, v dílně našich etiků z Akademie věd vznikl jakýsi grafikon, jízdní řád, jak postupovat, když by hrozil kolaps péče. A co humanisté navrhli, byla v podstatě selekce. Nazývá se dnes jinak – triáž. Tedy třídění podle toho, jaká je další perspektiva jednotlivců po přežití, z čí záchrany bude společnost nejvíc mít. Takže do „záchranných člunů“ by nastupovali jako první mladí silní, vojáci, policisté… A jako poslední staří a nemocní. Ale vlastně do „záchranných člunů“ by staří už leckdy vůbec ani nenastupovali. Avšak tyto návrhy nebyly brány jako zvrácenost, společnost je bez problémů přijala a bylo udivující, jak rychle se s nimi i staří bez protestů smířili. Přesto se některým mladším zdálo, že to staré generace nepřijali ještě s dostatečným nadšením, a tak někteří lidé v médiích hovořili o tom, že starým lidem (nad 65 let!) se pochopitelně nechce, ovšem nechce i proto, že smrt vytěsnili ze života, ale ona tady prostě je. Jeden charitativní pracovník je poučoval, že smrt je běžná součást života a jistá humanitární pracovnice střední generace došla k tomu, že staří lidé nemají u nás odvahu rozloučit se s životem a že je musíme zase naučit umírat.
Já fakt nevím, jestli jsem přepjatý, ale jakou lhostejnost k nejstarším generacím projevovali třeba jejich samotní příbuzní! Na moravském venkově se přes zákaz běžně popíjelo ve sklepích, probíhaly burčákové slavnosti a zdálo se, že nikdo netrpí obavami, že nakazí rodiče nebo prarodiče, se kterými leckdy žije. A ve městech klidně lidé chodili s rizikem nákazy do společnosti i přes všemožné zákazy, protože prostě nevydrželi bez té společnosti být, a přitom věděli, že mají doma silně ohrožené příbuzné. A že pokud na ně přenesou covid, tak nákaza může mít u nich smrtící průběh. Když byly burčákové slavnosti, tak nakazili na Uherskohradišťsku leckteří nejen sebe, ale i své starší příbuzné a partnery. Vzpomínám si, jak jeden místní politik pravil, že my Pražákům nevysvětlíme, že burčák nevydrží do prosince. Ano, burčák nevydržel a nějaké ty báby pak do prosince taky nevydržely.
Nebo jak se se vyrojily falešné zprávy, že staří lidé, kterým v podstatě nic vážného není a jsou bezpříznakoví, zabírají místa v nemocnicích mladším. Nebo, jak se řešilo, jakou cenu má starý lidský život a jakou cenu můžeme za něj zaplatit, aby nám nekleslo dramaticky HDP. A někteří na sociálních sítích uvažovali, jaké že ozdravění by přineslo omlazení společnosti. Anebo, jak v jeden čas všude, jako na povel, propukl pláč pro zavřené sjezdovky, hospody a bary! A nastalo veliké lamentování nad tím, že kvůli opatřením na ochranu starých ohrožujeme i zábavní průmysl, divadla, sportovní podniky. Média tehdy psala o genocidě barů a hospod, potetovaní majitelé hospodských podniků, kteří museli prodávat jen přes okýnko jídlo a nápoje, vykřikovali slova o ponižující diktatuře a ptali se, proč oni byli vybráni za obětní beránky pandemie. Ale i jiní, ti méně movití zjevně zuřili, a někteří to vyřkli naplno (a zcela beze studu), že si kvůli starým nekoupí příští rok třeba nový tablet.
Slyšel jsem několikrát také argument: Vždyť je jim osmdesát!!! Tak já opravdu nevím … Slyšeli jste, prosím Vás, to samé? Viděli jste to samé? Jak je to možné? Je jim osud jejich příbuzných zcela lhostejný? Berou to tak, že takový je život? A brali by to stejně, kdyby nebezpečí smrti bylo pro ně a jejich děti stejně velké, jako pro staré? Nevím, opravdu nevím. Je možné, že by i v tomto případě byli stejně tvrdí, ale spíš bychom od nich viděli jiný přístup ke koronaviru. No, mohl bych u takových truchlivých úvah trávit hodiny, ale obávám se, že stejně bych k ničemu pozitivnímu asi nedošel. Zřejmě se vskutku chováme ke starým jak hovada, což tvrdí někteří cizinci, kteří u nás v čase koronaviru žijí a mohou naše činění vidět v jistém srovnání a odstupu…
A. Hošťálek
A nebo si naši čtenáři myslí něco jiného? Článek je psán jako polemika. Napište nám proto, prosím, do pondělí 18. ledna svůj názor. Nejlépe přímo mně: hostalek@pecujdoma.org. Ty nejzajímavější na webu zveřejníme ještě týž den. Můžete psát i pod pseudonymem.
