pečuj doma

Izrael je moje velká láska

16.4.2021

V minulé rozprávce jsme hovořili o současném Izraeli, o tom, co jsme viděli na zájezdu s cestovní kanceláří před deseti lety, a zmínili jsme se o koronavirové pandemii. V tomto povídání se vracím oněch deset let zpět v rozhovoru s naší tehdejší průvodkyní, která, ač změnila působiště, jako průvodkyně vypomáhá i dnes. Tehdejší rozhovor objasní dnešní situaci…

Bylo úterý 13. listopadu roku 2012, něco po desáté večer, když se Boening 737 izraelských aerolinií dotkl pražské půdy. S ním i necelá padesátka turistů vracejících se z Izraele. A bylo nazítří, středa a k ranní kávě dostali navrátilci zprávu, že tam, kde se ještě včera prodírali davy věřících i nevěrců, Židů, muslimů, křesťanů, černých, bílých, ortodoxních i vlažných, překřikujících se, modlících se, dohadujících se, či lelkujících v podzimním příjemném sluníčku, dopadají střely z palestinských území... A že Izraelci razantně odpověděli...

V Gaze se po osm dní toho roku válčilo. Stříleli po sobě radikální Palestinci z hnutí Hamás a Izraelci. Pak to utichlo. Od té doby obě strany tvrdí, že z onoho konfliktu vyšly vítězně. Radikálnímu Hamásu ta remíza dodala síly a důležitosti v očích příznivců. Umírněný Fatah, v čele s prezidentem Abbásem, ale také bodoval: podařilo se mu v OSN dojednat, že Palestina získala statut pozorovatelského státu. Pro byli téměř všichni, jedinou zemí Evropské unie, která dohodu nepodepsala, byla Česká republika.

A do této nepřehledné situace opět vyrazili turisté. Cestovní kanceláře vesměs vydaly prohlášení, že situace je v turistických centrech poměrně bezpečná a zájezdy do jedné z kolébek civilizace se neruší.

Ale opravdu se nic nezměnilo?

Poslechněte si naši slečnu průvodkyni. Krátce po 29. listopadu 2012, kdy OSN nepřímo uznala Palestinu jako stát, opět vyrazila s turisty do Země zaslíbené. 

„Nikdy by mě nenapadlo, že nemohu v Palestině říct, že jsem z České republiky. Ale v tyto dny to jinak nejde. Ihned po příletu do země si mě zavolal k sobě do kanceláře majitel palestinské cestovní kanceláře, se kterou ta naše spolupracuje. Po vzájemných zdravicích a zdvořilostních otázkách, jak se daří mé i jeho rodině – ty v arabském světě nemohou nikdy chybět – přešel nezvykle rychle k meritu věci. Jinak řečeno, pět minut klábosení o ničem zkrátil na necelou minutu a hned mne důtklivě nabádal, abych se já a mí klienti v Palestině v žádném případě nezmiňovali, že pocházíme z Česka... Věděl, co říká. Na vlastní kůži jsem si to ověřila, když jsem se pak já nebo turisté prořekli. Začalo polohlasité reptání, které často přešlo v křik, či dokonce výhrůžné pohledy. Nezbylo mi tedy nic jiného než poprosit turisty, aby na otázku odkud pocházíme, odpovídali, že ze Slovenska. Radost jsem z toho neměla, ale bezpečnost klientů zůstává na prvním místě...“

To Izraelci se na vás patrně usmívali...

„V Izraeli s naší národností nikdy žádný problém nebyl. Naopak, výraz Češi, Česká republika slouží poslední dobou jako mocné zaklínadlo, které odemyká všechny dveře, a dokonce působí i na izraelské vojáky na hranicích Izraele a Palestiny. Místo klasické prohlídky autobusu, jestli nepašujeme nějaké zbraně, či nekalé živly, se na mě obvykle usměji: Češi? Dobře, jeďte dál! Pro Izraelce jsme nyní hrdinové, kteří se jako jediná evropská země nebála hlasovat proti povýšení Palestiny na pozorovatelský stát v OSN. Ty sympatie jsou tu ale už od roku 1948, kdy jsme jim pomohli dodávkami zbraní a letadel v konfliktu s Araby. Palestinci nás teď ale naopak nesnášejí. Ne však všichni, lidé pracující v cestovním ruchu jasně rozeznávají, co je byznys a co politika. Důležité je prodat, vydělat peníze, a je proto naprosto jedno, jestli utržené peníze pocházejí od Poláka, Francouze, či toho ‚zpropadeného a zrádného Čecha‘. Teď jsem jenom zvědavá, jak dlouho budu ještě muset v Palestině předstírat, že pocházím ze Slovenska… Šéf palestinské cestovky to odhaduje na dva měsíce. Když jsme se onehdy loučili, tak mi říkal: Neboj, Palestinci mají krátkou paměť, za dva měsíce si tu na váš postoj během hlasování nikdo ani nevzpomene…“

PhDr. Eva Janáčová provází Izraelem a okolními zeměmi čtvrtým rokem, rok studovala na HebrejskéHebrejské  H univerzitě v Jeruzalémě a předtím absolvovala dva kratší studijní pobyty na univerzitě v Haifě. V Praze vystudovala dějiny umění a v Brně religionistiku. A tak se jí ptám, proč provází právě v tomto neklidném koutě světa? (Pozn.: Dnes, po desíti letech, působí v Akademii věd a nadále spolupracuje s onou cestovní kanceláří).

„Izrael je moje velká láska, téměř každý den začínám čtením izraelských novin na internetu, tamní situaci prožívám intenzivně, ale určitě ne hystericky. V létě roku 2006 jsem zažila bombardování Haify, kde jsem v tu dobu studovala. Několikadenní pobyt v krytu vystřídala obrovská úleva, když nás pak evakuovali do bezpečí Jeruzaléma. Prožila jsem v Izraeli těžké chvíle, nemluvě o několika sebevražedných atentátech, ale nikdy jsem neodjela, naopak, snad se tak prohloubilo pouto s touto zemí, pro mě jistě zaslíbenou...“  

Překvapilo mě, že Palestinu a Izrael odděluje tak neprodyšná hranice. V Jeruzalémě zeď vyšší a mohutnější než berlínská, v krajině ostnaté dráty, přísně střežené průchody, na palestinském území koridory, za něž Izraelci nesmějí. A přece v Palestině vznikají izraelské osady, zdroj konfliktů a napětí. Situaci teď zřejmě zkomplikovalo nedávné rozhodnutí izraelské vlády o jejich další výstavbě...

„Izraelské osady jsou skutečně velmi ožehavé téma. Izrael je obhajuje nejen historickými nároky na území, nýbrž často i vojensky strategickými důvody. Málo se však ví, že tak řeší i neutěšenou bytovou politiku a sociální problémy. V Izraeli jsou byty velmi drahé, pro mladé lidi bývají hypotéky často nedostupné. Proto v osadách najdeme vedle zapřísáhlých sionistů, také mladé židovské rodiny, které tak řeší svoje bytové problémy. Když totiž bydlíte v izraelské osadě na palestinském území, dostáváte první roky slevy na daních, a navíc máte dotovanou příměstskou autobusovou dopravu.“

Přestože Izrael a Palestina jsou téměř neprodyšně odděleny, je život obou zemí spjat mnoha žilkami...

„Každý den už okolo šesté hodiny ranní čeká před hlavním checkpointem (přechodem) mezi Betlémem a Jeruzalémem několik desítek Palestinců, aby mohli za prací do Izraele. Mají buď na území Izraele stálé zaměstnání, nebo doufají, že si je někdo z místních na tento den najme. Izrael se také stará o infrastrukturu, silnice nebo třeba osvětlení v palestinské zóně C, tedy té, která je Izraelcům přístupná. Je to třeba oblast, kudy jedete z Jeruzaléma po dálnici k severnímu výběžku Mrtvého moře.“

Situace je v těchto dnech stále nepřehledná, militantní Hamás ovládá zejména Gazu. Tam se turisté asi nepodívají...? 

„Gaza je neprodyšně uzavřené území, kam se normální Izraelci, natož zahraniční turisté vůbec nedostanou. Já sama jsem Gazu navštívila jen jednou, a to v roce 2000, krátce před začátkem druhé intifády, čili velké vlny teroristických útoků. Jela jsem tehdy pravidelnou autobusovou linkou z Jeruzaléma do Káhiry, nejkratší cesta vedla přes Gazu, kde jsme měli přestávku. Nikdy jsem neviděla tak vyprahlou zemi, nepočítám-li samozřejmě poušť. Půda byla holá, rozpraskaná, nikde žádný strom, keř, tak nějak si představuji měsíční krajinu. Okolo jen samé hromady odpadků. Gaza byla a dodnes je ve srovnání s druhou částí Palestiny – Západním břehem (řeky Jordán), který do Šestidenní války v roce 1967 patřil Jordánsku, velmi chudá. Paradoxně je to hustě osídlené území, žije zde na 1 km2 devětkrát víc obyvatel než na Západním břehu.“

Řekla jste hromady odpadků, není to ve městech jinak?

„Palestina je chudá země. O nějaké ekologické politice nebo dokonce výchově k ekologii na školách tu nemůže být vůbec řeč. Jednou jsem ve skupině měla bývalou paní učitelku, která ekologickou osvětu vzala rázně do rukou. Kluci, povídá, za každých deset PET lahví, co sesbíráte, dostanete dolar...! Malí Palestinci se rozběhli a paní učitelka solila jeden dolárek ta druhým. Naštěstí jsme brzo odjeli, za námi zůstala hromada petlahví. Paní učitelka byla nejspíš spokojena, chlapci byli odměněni za práci, na první pohled užitečnou... Ve zpětném zrcátku jsem pak viděla, jak si kluci s petlahvemi zahráli fotbal a radostně je rozházeli tam, odkud je vzali. Absolutně nepochopili, proč je chtěla finančně motivovat. Důležité bylo těch několik dolárků…“ 

Víte, co mne překvapilo? Boží hrob je v obležení tisíců turistů, křížová cesta tone ve změti a ruchu úzkých uliček starého města jeruzalémského, jednotlivá zastavení sotva najdeš mezi vývěsními štíty a krámky se suvenýry určenými křesťanům, židům, muslimům a věřícím černouškům, u byzantských svatyní poposedávají a halasí ruští turisté, u Zdi nářků je to jako na Václaváku – ne, pro hledající duši to není...Řekněte mi, která místa v Izraeli nebo Palestině máte nejraději?

„V Izraeli je plno překrásných památek, třeba pevnost Masada, vybudovaná v Judské poušti králem Herodem Velikým, která je symbolem židovské odvahy a statečnosti. Zelóti se zde bránili Římanům, kteří je nakonec v roce 73 dobyli, ale našli jen téměř tisíc mrtvol, protože zelóti se radši sami pozabíjeli a ten poslední spáchal sebevraždu, než aby se dostali do rukou cizáků. V Izraeli najdeme památky římské, byzantské, muslimské i moderní architekturu v Jeruzalémě, funkcionalistické stavby ve stylu Bauhaus v Tel Avivu, nebo také památník holocaustu Jad Vašem, to všechno jsou místa pozoruhodná i úchvatná – ale pro mne je přesto nejkrásnější Judská poušť, holá, kamenitá, skalnatá, prostě zvlněná pustá krajina, která na jaře krátce rozkvete drobnými bílými kvítky. Promění se tak v nádherný orientální koberec, který září mnoha barvami. A k tomu volný horizont, nikde nikdo, místo jako stvořené k zamyšlení a meditaci.“

Popravdě, to jsme se shodli. To místo ohromilo i mně. Vzal jsem si odtud několik kamínků – třeba se jich dotkla noha Ježíšova, když tudy šel do Jeruzaléma… říkal jsem si. Doma jsem jich několik daroval... Všichni byli moc rádi. A na fotce vám je taky nabízím.


Samozřejmě, zájezd, kterého jsme se zúčastnili, odehrál se dávno, pradávno. Dnes je situace jiná, Izrael sice zvládá očkování, ale podle posledních statistik zaniklo mnoho podniků, nezaměstnanost dosahuje patnácti procent – ale tisíciletá historie hovoří o nezdolnosti a životaschopnosti, která může být vzorem.

LADISLAV VENCÁLEK

Moravskoslezský kruh, z. s. zahájil nový projekt.
Hlaste se na kurzy pro pečující a opatrovníky, které pořádáme v červnu Brně.
Potom byste mohli být v kolizi. Přečtěte se návod právničky Radky Pešlové, jak situaci vyřešit.
Všechna čísla novin najdete na webu.

Články

INFO: Letošní týden pro rodinu začíná 13. května

15.4.2024 Rodinný svaz ČR vyhlašuje pod záštitou hejtmana Jihomoravského kraje 16. ročník týdne rodiny s mottem: „ŠTĚSTÍ RODINY NEJSOU OSAMOCENÉ ŠEDINY“. Proběhne od 13. do 19. května a chce poukázat na důležitost blízkosti a bolestný nárůst osamělosti, především seniorů, vedoucí často k vyloučení, pádu do izolace až ubližování si. více...

ZPRÁVY: Pečující roku 2024. Nominace do 30. dubna

14.4.2024 Ministerstvo práce a sociálních věcí znovu otevírá nominace na ocenění Pečující roku, které si klade za cíl ocenit a veřejně uznat náročnou práci neformálních pečujících po celé České republice. Slavnostní předávání cen se uskuteční 6. června 2024 v rámci 7. ročníku konference Fórum rodinné politiky, která tento rok zamíří do Jihlavy. více...

PTÁTE SE: Lze dokládat nové lékařské zprávy k námitce u příspěvku na péči?

13.4.2024 Dceři snížili příspěvek na péči ze 4. na 3. stupeň, podali jsme námitku. V ní jsme podle rady rané péče a v podstatě logiky nedodali žádné další/nové lékařské zprávy, jenom zdůvodnili, proč nesouhlasíme. Z úřadu práce nám došlo rozhodnutí, že vzhledem k tomu, že jsme k námitce nepřiložili žádné lékařské zprávy či jiné důkazové prostředky, více...

Podporují nás

Spolufinancováno Evropskou unií
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Ministerstvo zdravotnictví
Jihomoravský kraj
Statutární město Brno
Chcete být informováni o nových článcích na našem webu? Přihlaste svůj e-mail k odběru.

K poskytování služeb a analýze návštěvnosti používáme soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.