SALLY. Vzpomínáte? A nechcete se svěřit?
Dávno, dávno tomu, co vycházely časopisy Vpřed a Junák, po válce nejžádanější čtení pro chlapce a dívky. V tom Vpředu, krom Rychlých šípů a plno jiného, měli i rubriku pro začínající kreslíře a básníky – no, básníky… kresby byly černobílé a básníčky… redakce je hodnotila, nejvíc jste mohli dostat deset bodů.
Tam jsem poprvé zjistil, co by to ta báseň mohla být. Taková zkratka. Celý Vesmír v několika slovech. Z té doby mi utkvěla jedna. Dostala 10 b.
ZIMA
celý kraj stich
černá a bílá
dobro a hřích
a to je všechno. Kdopak ji napsal? Třeba se ozve… A já mu poděkuju.
Ale doba pádila a cosi se stalo. Cosi se dělo. Doma i za humny. Byla poválečná léta. V Junáku vycházel seriál o americké raketě, mířící k Měsíci. Něco se jí porouchalo a záchranná loď nebyla ještě připravena. Naštěstí, jednu takovou měli Rusové, sice ještě neodzkoušenou, nicméně, Rusové ji přesto vypravili a hrdinní ruští astronauti americké zachránili. Tehdy ještě se zdálo, že svět společně pokročí k neznámým, leč šťastným zítřkům. Ale o pár měsíců později vychází knížka od autora jménem J. M. Troska. Tehdejší sci-fi, ale tak se to ještě nejmenovalo. J. M. Troska psal ve stylu Verneově. Jeho hrdinové pokračovali ve šlépějích kapitána Nema. Díky fantastickým vynálezům českého inženýra Fariny a jeho druhů létali do Vesmíru a pohybovali se v hlubinách moří. Tehdejší fyzikové a technici patrně úpěli, nicméně my kluci jsme byli nadšeni. Ale doba pádila nezávisle na našem rozpoložení. A J. M. Troska předvídal víc, než kdokoli v české kotlině. V jedné jeho knížce (Paprsky života a smrti) dospěla situace mezi velmocemi na pokraj katastrofy. Válka zdála se nevyhnutelná. V její předvečer náhle objevil se v měsíčním kotouči obří nápis PAX. Mír. Vryl jej tam český inženýr Farin svými ultrasilnými výboji, aby dal soupeřícím stranám najevo, že je tu síla, která může zchladit všechny válečné chutě….
Co se povedlo českému inženýrovi, nepodařilo se tehdejším našim politikům. V únoru 1948 u nás zvítězil pracující lid. Zmizel Junák, Vpřed i J. M. Troska. Zmizely básně o dobru i o hříchu. Básníci básnili: „Soustruhy — kočky spokojené — předou si ostošest — kampak na Frantu — toho ta jeho poslouchá jedna radost — a jeho křivka Výkon dne má křídla — a soustruh — kočka — drápne tam a sem — a válečků je! — jeden jako druhý.“
V té době kluci a dívky a mladí měli v podstatě jen jediné dvě organizace, kde se mohli scházet. Pionýr a ČSM. Pamětníci si vzpomenou, že se tehdy nejen v ČSM, ale i ve školách, dokonce i na universitní půdě bojovalo proti dvojkolektivům, mladí se měli stýkat jen za přítomnosti ostatních členů kolektivu. Láska mezi dvěma mladými lidmi zmizela. Zůstala láska k dělnické třídě a jejímu předvoji… atd. Trvalo to až do počátku šedesátých let.
A pak přichází doba, které říkáme Pražské jaro.
Nakladatelství Svět sovětů šlo odvážně v čele a v knihkupectvích se po dlouhé době objevily milostné verše. A náhle se smělo chodit na rande bez soudruha vedoucího, a snít, a milovat a zpívat nejen častušky, ale taky o lásce.
No, a nastaly samozřejmě problémy. A trápení… Nejen s láskou, taky s rodiči, s kamarády, s nadváhou… no, však to znáte.
A na scénu přichází Sally. Tehdy, v podstatě v jediném a nejčtenějším časopise pro mládež, v Mladém světě, otevírá v roce 1968 tehdy třicetiletá psychoterapeutka, spoluzakladatelka psychologického poradenství v Československu Jiřina Hanušová rubriku Dopisy pro Sally.
Tehdejší mladí lidé jsou dnes zralí sedmdesátníci i starší, nepochybně zkušení a světaznalí a jen tak něco nás nerozhází – spíš rozčílí – ale přiznejme si – nejsme všichni z křemene (a celý národ z kvádrů), jak si přál Jan Neruda…
A tak si myslíme, že i v dnešní době potřebuje leckdo z nás starších radu a povzbuzení.
A proto se vrací…
Kdo?
Sally!
Má adresu sally@pecujdoma.org a její odpovědi na vaše dotazy si můžete přečíst v příštím čísle našich novin a posléze i na tomto webu!
(lav)
