Jiří Plocek Klavíristka života
Kulturní noviny přinesly ukázku z nové knížky Jiřího Plocka Zápisky potulného lidopisce podruhé, která vychází v nakladatelství Galén a navazuje na loňskou autorovu publikaci. Je obdobným souborem fejetonů, glos, básní a povídek. Ukázka je nazvána Klavíristka života a pojednává o Pavle Kováčové.
Knížku je možno si objednat přímo s věnováním na stránkách autorova projektu Píseň duše (https://pisen-duse.webnode.cz/news/anotace-a-obsah/) a tím vyjádřit podporu i tomuto projektu nebo u nakladatelství Galén či v knihkupecké síti.
Sotva ji v tom křesle schoulenou bylo zezadu vidět. Jen malá hlava s bílými vlásky skloněná nad klaviaturou a drobné vrásčité ruce, jež bušily do kláves, jako by je chvílemi chtěly rozklepnout na plíšky, prozrazovaly, že tam sedí osoba neobyčejné životní energie.
Pětadevadesátiletá klavíristka Pavla Kováčová hrála v roce 2008 v prostorách brněnské Židovské obce na vernisáži svých obrazů. I když sem tam nějaký tón ulétl mimo, jak vrabčákovi peříčko z křídel, hudba se nezadržitelně řinula a mluvila toutéž svéráznou a nespoutanou řečí jako její původkyně.
„Co netancujete?“ zvolala. Všichni ale seděli dál a užívali si něčeho, co by se v tanci ztratilo. Populáry z první republiky se proměňovaly ve výpovědi s mnohem hlubším poselstvím, než by si člověk dokázal předtím představit. Prodlužovaly neobyčejně působivou atmosféru předchozích chvil, kdy se na závěr vernisážového programu sešly v kruhu besedníků tři ženy, jejichž život byl poznamenán hrůzami druhé světové války. Pavla Kováčová, židovská odbojářka, která dvakrát unikla nástupu do transportu, pak s malým dítětem ilegálně utekla z Prahy na Slovensko, kde opět unikla v ghettu v Lučenci odvozu do koncentračního tábora, byla jednou z nich.
„Věříte v Boha?“ zeptala se jí jedna z poslouchajících.
„Odjakživa! Já jsem byla katolička, evangelička, všechno, a nakonec jsem zjistila, že ten židovský Bůh je nejstarší a nejlepší. Tak čtu Tóru a tam je všechno.“
„V Osvětimi jsem přestala věřit v Boha. Jak mohl toto dopustit? Ještě dnes vidím, jak jsme postupovali k Mengelemu a ten ukazoval napravo, nalevo. Pojď za mnou, chytni se mě za ruku, volala maminka. Oběhla jsem pětici lidí, a sotva jsem se jí chytla, octli jsme se před ním. V tu chvíli nás nemilosrdně roztrhli. Zůstala jsem sama, bylo mi šestnáct let. Jak mohli házet do plynu ty malé děti? Ztratila jsem tam víru. A tys ji neztratila?“ obrátila se Marta Kottová na Eriku Bezdíčkovou, které v té době bylo čtrnáct, a z Osvětimi se také vrátila sama.
„Neztratila. Naopak, mám pocit, že od té doby ji vnímám silněji. A cítím, jak moje maminka je pořád se mnou a radí mi. Ostatní si myslí, že jsem blázen, ale jsou to neuvěřitelné věci. Jednou jsme jeli s manželem po dálnici a já mu říkám, odboč, sjeď z dálnice. ‚A proč?‘ zeptal se. ‚Nevím, ale maminka mi to říká.‘ Tak sjel k benzínce, že aspoň dotankuje. A jak zastavil, tak nám upadlo kus auta.“
„No jasně, jak můžeš žít bez Boha? Copak svět stvořila nějaká teta Klotilda?“ obrátila se na paní Kottovou Pavla Kováčová.
„No jo, ale jak mohl dopustit takové hrůzy?“
„To si dělají lidi sami, to svinstvo! Já jim to vždycky říkám, vy si to děláte sami! To Bůh nedělá. Lidi jsou na sebe zlí, ale můžou být dobří. Každý může být dobrý. Každý je dobrý. I vy!“ upřela svoje pronikavé oči na jednu z přísedících. „A Bohu já vždycky říkám pravdu, to jenom některým lidem ne. Copak bys říkala, Martičko, pravdu nějakýmu esesákovi? Tomu zapřu nos mezi očima, abych přežila. Jak můžeš žít bez Boha, vždyť to je pak tak těžký!“
„Mně nezbývá, než vám závidět, máte to lehčí, já to prostě neumím,“ přiznala Marta Kottová. „Ale maminku taky pořád cítím u sebe.“
„Já nemusím chodit pravidelně do synagogy nebo do kostela, já s tím Bohem mluvím pořád a modlím se. A on mi pomáhá. Vždyť i vám taky může pomoct, stačí se akorát modlit. Modlíte se?“ obrátila se Pavla Kováčová na jednu z návštěvnic.
„Ne.“
„Vždyť je to tak jednoduché! Umíte hebrejský Otčenáš? Ne? Tak opakujte po mně.“ A začala recitovat. Besedníci po ní. „Vidíte, nic na tom není. Každý se může modlit a každý může být dobrý!“
Byly to obdivuhodné ženy. Naplno zasvětily svůj život neúnavné osvětové práci a vydávání svědectví o válečných hrůzách, aby se taková doba už nikdy nemohla vrátit.
„Někdy si říkám, kdo to má vlastně těžší, jestli ti, co tam zůstali, nebo ti, co přežili,“ povzdechla si kdysi na jedné z besed Marta Kottová. Těžko říct, ale smysluplnost počínání těchto přeživších je nade všechny pochyby. A ta jejich energie!
„To je neuvěřitelné, s jakou vervou hrajete,“ říkám Pavle Kováčové.
„To já ne! To on! Až se sama někdy divím, odkud se to bere.“
Odkud… Kdo ví. Ale bere se. To je ta energie, která uzdravuje, prosvětluje, obdarovává. Která směruje ručičku kompasu ven z temných houštin neprobuzeného lidství.
Každý je dobrý, jenom jej probudit. Toť svrchovaná víra v člověka.
P. S. S Pavlou Kováčovou (1913–2013) jsem udělal rozhovor, který vyšel v Literárních novinách 19/2008 pod názvem Mít svou palici je základem pro přežití.
